Vlaky bloudí po kolejích...

Už více než rok využívám pro cestování po Praze vlaky. Nějaké to zpoždění už mě nemůže rozhodit, ale dneska cestou do práce jsem si připadala trochu jako v hororu, trochu jako v blázinci...

V naprosté většině cest využívám trasu z Vysočan do Hostivaře a zpět. Dneska jsem zcela výjimečně do Hostivaře odjížděla ze zastávky Praha-Vršovice. IDOS mi ukázal nejbližší spoj, v práci budu včas, pohoda, klídek... no, spletla jsem se.

Na odjezdové ceduli spoj svítil, ale byla u něj poznámka ODKLON. Šla jsem se tedy zeptat do pokladny, zda ten vlak jede, nebo co to vlastně znamená.

Pán byl ochotný: "Jó, pani, to nikdo neví. Počkejte, podívám se... Jó, natrasovaný je to přes nás, ale jestli to pojede..." Do odjezdu v tu chvíli zbývala minuta. Pokladní se mě zeptal, kam jedu, a na mou odpověď, že do Hostivaře, zareagoval: "Jéžiš, to jeďte tramvají, né?"

Rozhodla jsem se ještě chvíli vydržet, protože na tabuli se poznámka ODKLON změnila na PRAHA-HOSTIVAŘ. Za další minutku na mě pokladní z vedlejšího okénka zavolala, mi to jede ze druhého nástupiště. 

S pocitem vítězství jsem usedla do trochu strašidelně působícího liduprázdného vlaku, který se za chvíli rozjel. Ačkoli v něm původně svítilo Praha-Hostivař, vzápětí displeje potemněly a ozvalo se hlášení - Příští zastávka Praha-Horní Měcholupy. Jako denní jezdec po této trati vím, že má následovat zastávka Praha-Strašnice, vydala jsem se tedy vlakem hledat průvodčího, abych se zeptala, kam že to vlastně jedeme. Nikde však nikdo nebyl, jen u jednoho okénka seděl starší pán. Na mé tiché a posléze hlasitější "Promiňte, můžu se zeptat..." vůbec nereagoval a slepě hleděl před sebe. To už jsem začala trochu panikařit a znovu se usadila, pro jistotu na opačný konec vagonu.

Vlak za pár minut zastavil kupodivu ve Strašnicích, přistoupilo pár lidí a dokonce se objevil průvodčí. Připadala jsem si, jak když se probouzím z divného snu. Když jsem se pana průvodčího zeptala, jestli jedeme do Hostivaře, když to hlásilo Horní Měcholupy, usmál se, mávnul rukou a povídá: "No jo, jedeme. Už jsme to zrestartovali, vono se nám to předběhlo." 

Do práce jsem dorazila jen s malým zpožděním a s pocitem, že na dráze se dá zažít skutečně cokoli. A že si k cestujícím cokoli může dovolit. Vím, mám volbu, mohu jezdit oklikou autobusem a tramvají, ale to opravdu není řešení.