Začátkem devadesátých let jsem byla na pionýrském táboře jako praktikantka. Na návštěvu tam přijel syn jednoho z vedoucích se svým kamarádem, oba tehdy byli v prvním nebo druhém ročníku na konzervatoři.
Bratr jednoho z nich byl v té době už slavný herec, takže my, puberťačky, jsme byly jak u vytržení. Ukazovali nám, co se učí ve škole, jak to vypadá v předmětu jevištní řeč, živé loutky... bylo vidět, že oba jsou školou nadšeni a jak moc je to baví. Bylo to bezvadných pár dnů, na které si občas vzpomenu i dnes.
S jedním z nich jsme se s partou vídali ještě pár měsíců v Praze, pak se naše cesty rozešly a zprávy o nich už jsem celé roky měla jen z médií. Z obou jsou známí a oblíbení herci - jeden má ten nejsametovější hlas, druhý je zase hrozně vtipný a jako herec neskutečně všestranný.
Když jsem zjistila, že oba dva spolu hrají v jedné divadelní hře, hned jsem se snažila koupit lístky. Trvalo to pár měsíců, každé představení je beznadějně vyprodané.
A pak konečně nastal ten den D.
Byli úžasní, byli dokonalí, byli nenapodobitelní. Do hraní dali naprosto všechno. Nebylo tam jediné hluché místo. Neskutečný výkon. Celé divadlo bouřilo smíchy... i já jsem se smála, ale zároveň zadržovala slzy. Protože jsem si uvědomila, že jsem je takhle spolu viděla - ano, před čtyřiceti lety.
Čtyřicet let. To snad ani nemůže být pravda. Bylo to pro mě nesmírně emotivní - před očima jsem měla ty dva kluky a zároveň na jevišti viděla dva pány v mém věku. Ovšem pány neskutečně energické, aktivní a tak moc zaujaté svou prací. Strašně jsem si přála mluvit s nimi, ale nenašla jsem odvahu. Vždyť si na mě ani nemusí pamatovat.
Tak třeba příště budu odvážnější. Tohle představení jsem určitě neviděla naposled.
