Osobní bankrot

"Schváleno. Na osobní bankrot dosáhne víc lidí." Tento titulek rozpoutal bouřlivou internetovou diskusi. Každý má plnou pusu mouder, jak s dlužníky zatočit, málokdo si ale umí představit, jak těžké je osobní bankrot vůbec přežít.

Bohužel jsem jím prošla, naštěstí úspěšně. Není to nic, čím by se člověk mohl chlubit a nejraději bych na to zapomněla, ale je to část mého života, se kterou se musím smířit. Mimoto je to velké ponaučení, díky kterému se na spoustu věcí dívám úplně  jinak.

Začalo to úplně nevinně. Někdy před dvaceti lety, v době, kdy RPSN byl skoro neznámý pojem, nabídkou kreditní karty s malým limitem. Drobný nákup, částka splacena v dané lhůtě, tedy bez úroku. Pak další nákup, další platba, poté navýšení limitu pro solidního zákazníka... A po pár měsících dluh několik desítek tisíc, které samozřejmě už nebylo možné splatit naráz a začaly naskakovat úroky. Ne malé.

Potom další karta, další půjčka... Banky i nebankovní společnosti se v podstatě předháněly, kdo nám dá lepší nabídku. S partnerem jsme podnikali, já byla navíc i zaměstnaná, takže pro mě bylo snazší doložit potřebný příjem. Museli jsme přece nutně koupit tohle a tamto... A hned, ne až na to našetříme. Pořád jsme ale měli splátky pod kontrolou. Jenomže podnikání se tak úplně nepovedlo a najednou nebylo z čeho splácet. Začaly naskakovat úroky, penále, pokuty... Z každé splátky se nejprve hradí tahle "přidaná hodnota" a pak teprve samotný dluh, takže tu byl velký problém. Čím větší byl, tím větší  byly hádky a spory, až následoval rozchod. Zůstala jsem sama s šestnáctiletým synem, a bohužel také s většinou dluhů, protože byly na mé jméno. Několik let jsem se snažila zvládat to, ale byla to jen velká spirála do bezedné propasti. Nestačila jsem splácet ani úroky a penále, natož jistinu, i když jsem pracovala na tři úvazky.

Krátce po synově maturitě jsem se rozhodla požádat o osobní bankrot, protože jiné východisko zkrátka nebylo. Dluhy se díky různým poplatkům a pokutám více než zdvojnásobily. Naštěstí na mě nepřišla žádná exekuce, ale myslím, že jsem tomu unikla doslova o fous. 

Před podáním žádosti je třeba (nebo tehdy bylo) prokázat, že nemohu splácet. Tedy po tři měsíce žádnému věřiteli neposlat ani korunu. Denně to byly desítky výhrůžných telefonátů, neměla už jsem sílu je zvedat a znovu a znovu si vymýšlet nějaké výmluvy. Byla to ohromná úleva, když jsem podala žádost a telefony ze dne na den ustaly. Pak jsem jen na webu sledovala, jak se věřitelé hlásí o své pohledávky a čekala jsem na soud.

Paní soudkyně se s tím taky moc nemazala. Každým slovem, každou slabikou, mi dávala najevo, jak mnou pohrdá, a jak jí vynesení rozhodnutí o schválení oddlužení nejde přes pusu. Byla jsem tehdy tak psychicky na dně, že jsem lidem okolo dovolila, aby se ke mně chovali jako ke špíně, protože jsem se tak cítila. Nejen před paní soudkyní. Úplně před všemi.

Bylo to hodně krušných pět let. Pracovala jsem měsíčně hodně přes 200 hodin, aby na splátky odcházely co nejvyšší částky. Když mě půl roku před koncem pětileté lhůty zaměstnavatel okradl o dvouměsíční plat a neodešly tedy ani stanovené splátky, neměla jsem daleko k tomu nechat se odvézt do blázince. Jenomže jsem si nemohla dovolit ani tenhle luxus.

Ale brala jsem a dosud beru tohle hrozné období jako trest za svou bezbřehou hloupost. Nebýt mého syna a mých rodičů, kteří mě finančně podporovali, nikdy bych to nemohla přežít. V té době jsem neměla kamarády, zájmy, volný čas, ale ani čas třeba vyležet chřipku... prostě práce, spánek, práce, spánek... pět ztracených let mého života. Vlastně víc. Další roky předtím neustálý stres, zda zvládnu zaplatit, zda stihnu všechnu práci a nebo o ni třeba nepřijdu. 

Po zaplacení šedesáté platby jsem požádala o odpuštění zbývajícího dluhu. Soud prý na rozhodnutí nemá stanovenou lhůtu, může to trvat i několik měsíců. Mně však kladné rozhodnutí přišlo už za pár dnů, v den mých 49. narozenin. Neslavila jsem, neopíjela se... Jen jsem to zavolala rodičům a synovi a pak jsem seděla uprostřed pokoje na zemi a brečela jak želva. 

Snažím se pochopit lidi, kteří se do téhle situace dostanou. Ne vždy je vina jen na jejich straně. Pochybuji, že si někdo půjčuje s tím, že půjde do osobního bankrotu. Každý věří, že dluhy splatí, většině se to i podaří, ale může se něco vyvíjet jinak, než předpokládáme, a průšvih je na světě. Banky také naprosto nesmyslně poskytují půjčky, aniž by si pořádně prověřily, že to ten dotyčný je schopen splácet. A co mi hlava fakt nebere, půjčují lidem, kteří osobním bankrotem už jednou prošli. Mně také přišlo několik nabídek... I od společnosti, které jsem dlužila a svůj dluh díky osobnímu bankrotu splatila jen zčásti. Tedy... dluh jako takový jsem splatila téměř celý, nesplatila jsem poplatky, které se na něj nabalily a které jej v podstatě převýšily. Do téhle společnosti jsem napsala opravdu ostrý e-mail s odmítnutím jejich nabídky, ale odpovědi jsem se nedočkala.

Nechápu ale ty, kteří čelí mnoha exekucím, ale neřeší je a raději se nechávají zaměstnat načerno, aby jim utekli. Přece musí vědět, že ty exekuce nad nimi budou viset do smrti. To jsou ti lidé, proti nimž by svou nespokojenost měli obrátit křiklouni z internetových diskusí. Tihle lidé své dluhy opravdu nikdy nezaplatí a ani je zaplatit nechtějí. Ti, kteří se rozhodnou pro osobní bankrot, jich zaplatí aspoň část. Velkou část. Jak jsem už říkala, poplatky a penále za pozdní platby původní dlužnou částku opravdu razantně navýší. A hlavně dostanou šanci začít znovu.  

Pokud si však někdo, kdo prošel takovou zkušeností, jako já, znovu půjčí peníze... pak si tu šanci opravdu nezasloužil.