Myslím, že o válce na Ukrajině píše kdekdo, tak co bych k tomu mohla říct. Ale dnešní návštěva fastfoodu byla asi ta poslední kapka. Sice malá, ale zkrátka pohár přetekl.
Na objednávací obrazovce jsme si naklikali zvolené menu, a já najednou koukám - dole, vedle volby českého nebo anglického jazyka, se objevilo žlutomodré kolečko. Přiznávám, že už mám rudo před očima, když tyhle dvě barvy vidím. A taky nechápu, proč zrovna jen tenhle jazyk. Proč ne španělština, němčina, italština, vietnamština, čínština... věřím, že menšiny i turisté by to ocenili.
Domnívala jsem se, že zde poskytneme azyl zoufalým, nešťastným lidem, kteří prchají před válkou, a to do chvíle, než se někdo zbaví toho cvoka a oni se budou moci vrátit domů. Namísto toho mám pocit, že se sem přihnalo hejno kobylek.
V jedné z prvních diskusí na téma UA jsem se zmínila o tom, jak problematické bylo pro mého vnuka sehnat místo ve školce, zatímco pro ukrajinské děti najednou jako zázrakem místa jsou. Spustila jsem tím lavinu zlých komentářů, dozvěděla jsem se, jaká jsem závistivá zrůda, že mně nikdo barák nebombarduje, že karma je zdarma a podobně. Nesešel se ani týden s týdnem, a pod jiným článkem, v němž odborníci upozorňují na problém s místy ve školkách, se rozjela diskuse proti Ukrajincům tak nenávistná, až mi to vyrazilo dech.
Mám dojem, že spousta lidí obrací svůj vztek proti lidem z Ukrajiny. Neměli by ho spíš ale směřovat na ty, kteří za náladu v naší společnosti skutečně nesou odpovědnost? Na ty, kteří vydávají rozhodnutí, jako by tu běženci měli zůstat navždy? Vždyť ti Ukrajinci za to nemohou - ti si jen berou to, co jsme jim na zlatých podnosech naservírovali. Byli by hloupí, kdyby to nedělali.
Myslím, si, že hlavní problém je v plošné pomoci. Ukážeš ukrajinský pas, tady máš pět tisíc, tady máš dopravu zdarma, tady máš tohle, tamto... téhle "pomoci" asi zneužilo hodně lidí, kteří sice jsou Ukrajinci, ale před válkou rozhodně neutíkají, patrně zde už dokonce nějakou dobu načerno žili. Samozřejmě nerozporuji, že skutečným válečným běžencům je třeba pomoci. Poskytnout jim střechu nad hlavou, jídlo, základní lékařskou pomoc, finanční výpomoc, služby tlumočníka... ale taky je nechat na nezbytně nutnou dobu v karanténě, důsledně je zaregistrovat a teprve potom jim povolit volný pohyb po našem území. Namísto toho se tu pohybuje obrovské množství lidí (dle oficiální zprávy cca 100 000, ale myslím, že to bude násobek), o kterých nikdo nic neví.
Bylo mi do breku, když mi volal zaměstanec kvůli vystavení nějakých dokladů, a prosil, že to potřebuje rychle, protože se vrací na Ukrajinu bojovat. Rok narození 1963... Včera jsem šla kolem Kongresového centra a ve frontě lidí před KACPU bylo opravdu hodně mužů v produktivním věku. To bylo taky k pláči.
Neumím se vžít do pocitů lidí, kteří s kufříkem nejosobnějších věcí utekli z domova, nechali tam své blízké a vlasně ani netuší, jestli ten domov ještě mají. Těch je mi skutečně nesmírně líto. Ale takoví lidé mají zcela určitě jiné starosti a priority, než se dožadovat kosmetického ošetření zdarma, než předbíhat ve frontě v obuvi, než používat magické zaklínadlo "u nás vojna" vždycky, když chtějí něčeho dosáhnout. Není to z doslechu, není to jedna paní povídala - je to moje zkušenost. Stejně jako cesta na benzinku, kde byly všechny stojany obsazeny auty s UA značkami. Pohonné hmoty si koupit mohou, ale zaplatit povinné ručení už ne? Minulý týden jsem byla svědkem toho, jak mladý řidič ukrajinského auta, z okénka nastavující tvář sluníčku a vychutnávající si cigárko, málem na přechodu srazil maminku s dvěma dětmi. U nich možná platí jiná pravidla, ale když už jsou našimi hosty, neměli by se řídit těmi našimi?
Z aktivit, které se týkají zařazení ukrajinských žáků do výuky, mi cvaká v hlavě. Vždyť ty děti neumí česky. Jak je chtějí včlenit mezi české děti, jak budou stíhat výuku? Projeví se to jen a pouze na kvalitě výuky. Samozřejmě k horšímu. Mají úlevy při přijímacích zkouškách, jak k tomu přijdou děti, které se na to celý školní rok připravují? Když pominu to, že by tady ti žáci měli být dočasně a jakmile to bude možné, vrátit se se svými rodiči domů - opravdu nikoho nenapadlo, aby v případě déletrvajícího konfliktu probíhala on-line výuka v ukrajinštině? Vždyť naše děti ji měly skoro dva roky... Případně aby děti běženců absolvovaly třeba půlroční kurz češtiny a pokud pak ještě nebude možné se vrátit, tak nastoupily do škol s určitými jazykovými znalostmi?
Vrátím se do onoho fastfoodu... obsluhovala nás slečna se strašně smutnýma očima, v nichž byl hlavně strach. Byla to slečna z Ukrajiny. Aniž by o tom padlo slovo, věřím, že ona patří k té menšině, která skutečně utekla před válkou. Která si pomoci patrně váží, a jakmile to bylo možné, začala pracovat. Třeba je takových víc, ale zatím jsem se s nimi, bohužel, nepotkala.
