Můj děda zemřel před téměř třiceti lety - jen o pár dnů se nedožil sametové revoluce. I když na něj často myslím, moje vzpomínky jsou čím dál tím víc mlhavější. Jedinou věc si však vybavuji jasně - jeho nádherné fotky mraků.
Děda fotil stařičkou Leicou a fotky pak vyvolával v koupelně. Pro mě, coby malou holčičku, to bylo nejprve zakázané území, později, když už jsem tam nemohla způsobit nějakou kalamitu, tajemná komnata plná zvláštních vůní a zázraků.
Milovala jsem, když jsem mu mohla pomáhat. Plastovými kleštičkami jsem opatrně máchala fotky ve vývojce a podle objevujících se tvarů hádala, co na fotce je. Kromě mě, jeho jediné vnučky, to byly většinou mraky.
Děda podnikal výpravy za jejich fotkami hlavně tam, kde nebylo žádné elektrické vedení. Jsme z Prahy, tak to nebylo vždy úplně jednoduché. Hrozně ráda jsem jezdila s ním. Dodnes obdivuji jeho bezbřehou trpělivost, kterou se mnou měl. Tisíckrát proč, jako každé dítě, přesto mi dokázal na všechno odpovědět, všechno vysvětlit, a u toho fotit.
Po dědově smrti jsem alba s jeho fotkami měla uložená, ale během několikerého stěhování nenávratně zmizela. Dodnes mě to hrozně mrzí.
Dnes jsme byli s přítelem na procházce a když jsem viděla, co se honí po obloze, nemohla jsem jinak, než vytáhnout telefon a cvakat, dokud to šlo. Domů jsem sice přišla promočená na kost, ale doufám, že jsem dědovi neudělala ostudu.
A po bouřce a krupobití:
