Už jako malou holčičku mě děda často brával na Ruzyni. Byl to snad nejoblíbenější cíl našich častých výletů z pražského Karlína.
Na letišti jsem nejdřív nadšeně tam a zpátky probíhala skleněnými dveřmi s otvíráním na čidlo, což tenkrát, pokud se nemýlím, nikde jinde v Praze nebylo. Když jsem trochu povyrostla, hodiny a hodiny jsme trávili na tehdejší vyhlídkové terase.
Moje první cesta letadlem z Karlových Varů do Prahy byla odměna za vysvědčení. Tehdy to stálo pár kaček. Úplně mě to sice nenadchlo, malý JAK-40 sebou hodně házel, ale obdiv a nadšení z letadel mi to nevzalo. Další cesta byl opačný extrém - veliký třímotorový MD11 do Jižní Ameriky. Cesta jako taková pro mě byl snad větší zážitek, než samotný pobyt.
Pak jsem na letišti roky nebyla. Snad pětadvacet let. Existenční problémy můj "koníček" na dlouhou dobu upozadily. Když jsem po nekonečně dlouhé době poprvé letěla na dovolenou, letiště jsem nemohla poznat. Jen ty dveře na čidlo tam zůstaly.
Když do Prahy začala létat A-380, těšila jsem se, že ji brzy uvidím na vlastní oči. Plánovala jsem si, jak si udělám výlet na vyhlídkový val, o němž jsem tehdy ani neměla ponětí, kde přesně vlastně je. Mám to ale na letiště přes celou Prahu, tak z toho vždycky nějak sešlo, no a nakonec do toho hodil vidle Covid a tihle obři sem létat přestali.
Poslední asi dva roky občas jezdím do vesnice, která je velmi blízko k letišti. Na val se odtamtud dá dojít pěšky, tak je to častý cíl mých procházek. Ale letadla tam mohu fotit prakticky odkudkoli, často i z předzahrádky. A tak fotím a fotím a fotím...
A navíc - A380 v rámci výcvikových letů letos v květnu přiletí do Prahy hned několikrát. Tak jsme se tam v sobotu konečně vypravili. Val vypadal jako obří mraveniště, takže jsme šli dál kolem plotu a vmísili se mezi chumel podobných nadšenců. Byla tam neuvěřitelná atmosféra - když se mezi mraky vyloupla malilinká šmouha, na kterou všichni tak netrpělivě čekali, hovory ustaly a rozhostilo se naprosté ticho. Všichni s napětím zírali k té přibližující se tečce, která pomalu nabývala obrysů letadla. Už byly k rozeznání motory, podvozek, okénka... a pořád naprosté ticho. To letadlo vůbec nebylo slyšet. Najednou se ozvalo burácení, ale to už obr lehounce dosedl na plochu a prosvištěl kolem nás. Neuvěřitelná velikost, neuvěřitelná síla.
Asi za dvacet minut startoval znovu, na další část své cesty. Začalo poprchávat, ale všichni byli nalepení k plotu a snažili se zachytit co nejvíc. A za pár vteřin bylo po všem a obr zmizel v mracích. Výcvikové lety další den byly zrušeny, tak jsem moc ráda, že jsme se i přes ne úplně ideální počasí na letiště vydali. A doufám, že příště už v nějaké A380 budu sedět i já...
