"...klidně na mě přitlačte, jsem na to zvyklá..." ale chce to i vaše tělo?

Chodíte na masáže?A chodíte rády?Jste spokojené s provedenou masáží?Líbí se vám masáž jemná, relaxační, anebo chcete pořádně přitlačit? 

Naprostou většinu mé klientely na masáže tvoří ženy. V poslední době se častěji stává, že přijde nová klientka a řekne, že buď má, nebo nemá nějaký problém, buď jí něco bolí, nejčastěji záda, ztuhlá ramena, anebo jde jenom na relax – ale prý klidně na ní mohu pořádně zatlačit, že to má ráda a je na to zvyklá.

Při masáži vnímám, co mi říká i samotné tělo a ono je mnohdy v rozporu s tím, co chce klientka. Když zatlačím, tělo se mnohdy ozve – nene, tohle já nechci, já chci raději pohladit. Mám na to svůj výraz „poňuchňovat“, tzn. že to tělo chce spíše obejmout, být jemná, citlivá, něžná. Tělo je unavené a my pořád na něho tlačíme. Obalujeme se určitou vrstvou necitlivosti, nepřipouštíme si pocity, emoce, potlačujeme je. Když to pak říkám klientkám, tak samy přiznají, že když jsem na ně zatlačila, tak jim to bylo nepříjemné.  Žádný div, když to tělo nechce. Při následném hovoru se ženy mnohdy svěří právě s tím, jak se bojí selhání, zklamání, jak je těch povinností moc ale chtějí a musí všechno zvládnout a jak jsou z toho velice unavené. Ukazuje se rovněž, že tímto způsobem řeší i různá životní zklamání a neúspěchy.

Uvedu příklad : Přišla za mnou na masáž mladá žena. Se širokým úsměvem odpověděla na moji otázku, jak se daří, že se má skvěle a všechno je fajn. Prostě paráda. Při masáži jsem ale vnímala její tělo jinak – cítila jsem tam hodně vzteku, naštvání – a když jsem jí to řekla, začala plakat a přiznala, že skutečně má velký vztek na svého ex-přítele. Ale prý chodí cvičit jógu a snaží se meditovat.

Bojíme a stydíme se přiznat, že nejsme dokonalé, že cítíme vztek, že je nám něco líto, že máme strach, obavy, že jsme zranitelné a skrýváme to před celým světem, ale zejména samy před sebou za slupku necitlivosti, kterou se obalujeme.

Vztek, naštvání, lítost, závist, smutek, strach, to jsou hrubohmotné energie, které bychom rozhodně neměly potlačovat, ale které bychom měly dostat ven z těla -fyzickým způsobem tyto emoce vyventilovat, tzn.vydupat, vyběhat, vyřvat – a až poté můžeme jít na jógu a jiná podobná cvičení, meditovat a zklidňovat se. V případě, že tak neučiníme, dostaneme se do situace, kdy potlačené emoce v nás někde zahnívají, kvasí, bobtnají, bere nám to nesmírně moc energie, abychom je udržely pod pokličkou, proto také můžeme být hodně unavené. A pak v nejméně vhodnou chvíli vybuchnou. Žel, v mnoha případech to má vedlejší negativní účinek a totiž, že na to doplatí lidé, které s danou situací nemají téměř nic společného, např. naše děti, partner, rodiče.

Máte také takovou zkušenost ať svojí, nebo svých blízkých či známých? 

Chci proto říci ženám, že je OK, že je úplně v pořádku cítit i negativní emoce, přiznat svůj strach, hněv, smutek, zklamání, bezmoc, že to také patří do našeho života, přesně tak, jak je to v přírodě. Také ne každý den svítí jenom sluníčko, také je někdy pod mrakem, dokonce prší, nebo mrzne.

Z terapeutického pohledu je důležité ty negativní pocity, emoce NE potlačovat, ale přijmout.

Přijetí i naší nedokonalosti a zranitelnosti je cesta k naší celistvosti.

Celistvost znamená, že já jsem všechno, jak to pozitivní, tak i to negativní.Tohle všechno jsem já a tohle všechno patří do mého života a já to přijímám.