Znovu na cestě! (a poznámka o vtipných jménech paraguayských měst)

O tom, že jsem se po dvou týdnech konečně rozhodla z Concepción zvednout kotvu (anebo asi stojánek motorky) a rychlý exkurz do paraguayské historie a způsobu pojmenovávání měst.

Přišel poslední víkend v Concepción. V sobotu jsme vyrazili na druhý břeh řeky Paraguay, kde jsme strávili příjemnou hodinku ježděním. V neděli jsme pak vyjeli do vedlejšího městečka na oběd. A samozřejmě vždycky pár piv. Poslední večer, když jsme přijeli, tak jsme zastavili před servisem, kde mi opravili motorku a kde jsme strávili tolik času. 

Jelikož byla zima, tak Fidel vyndal ven obvyklé čtverhranné kovové ohniště na nožičkách, takže dosahuje trochu výš než běžná židle. Dovnitř nasypal uhlí a všichni jsme si sedli okolo a Francisco, prezident motoklubu 32-A, vytáhl flašku rumu. Bylo mi s nimi dobře. Jako kdybych byla součástí veliké motorkářské rodiny. 

Ráno mi zbývalo koupit klíč číslo 24, abych si sama mohla vyměňovat olej, sluchátka, abych mohla poslouchat své audioknihy, a nějaké sušenky na cestu. Za celý život jsem nesnědla tolik sušenek jako za posledního půl roku. Kevin mě doprovodil během těchto úkolů, pak mě předal Oscarovi, aby mě vzal na snídani, a odjel do práce. Úplně se mi nechtělo odjíždět a tak jsme si po snídani dali ještě terere. Dokud nebylo poledne a já opravdu musela vyrazit.

Na první den jsem měla naplánováno Cerro Corá, kde se strhla jedna z nejdůležitějších Paraguajských bitev, kde umřel jakýsi maršál, po kterém se tady všechno jmenuje. Ono všeho všudy se Paraguay účastnil dvou válek. Jedné v polovině devatenáctého století, kdy zemřelo asi 70% paraguayských mužů a druhé na začátku dvacátého století, kdy Paraguay sice vyhrál, ale stejně mu to nepřineslo žádné zásadní zisky. 

První odbočka k historii: Paraguay stejně tak jako ostatní latino-americké země má svého viníka, který může za to, proč nefigurují na předních příčkách mezi rozvinutými zeměmi. Paraguay viní válku mezi Argentinou, Brazílií a Uruguayem na jedné straně a Paraguayem na straně druhé. Paraguay samozřejmě prohrál. A navzdory tomu, že tahle válka se udála mezi lety 1864-1870, tak dodnes o ní všichni Paraguayci mluví jako o největší nespravedlnosti. Před touto válkou se dušují, Paraguay byl mezi deseti nejrozvinutějšími zeměmi světa. 

Samozřejmě je to všechno jenom politický diskurz, který opakují politici, pak jej opakují ve školách a ze všeho opakování se nikdo nepozastaví nad tím, že to bylo před 150 lety. Důvod proč je dnes Paraguay jedna z nejchudších zemí bude tedy asi někde jinde. Každopádně tento postoj k historii je něco typického pro spoustu zdejších zemí. Bolívie svádí vinu na Chile. Peru taky na Chile. Paraguay na ony tři. Nikdy za svoje problémy nemůžou oni sami, vždycky za ně může nějaká válka z 19. století, kterou strašně nespravedlivě prohráli.

Původně jsem na Cerro Corá chtěla kempovat, protože kromě památníku se tam nachází i area určená ke stanování. Ale když jsem své plány vyprávěla před motoklubem, tak to rázně odmítli, že sama tam kempovat nebudu. A hotovo. Prý tam bylo viděno spoustu duchů a podobných jiných nadnormálních věcí. Ostatní jako důvod uváděli, že tam je spousta divoké zvěře. Sama kempovat prostě nebudu. Debata skončena. Zařídili mi ubytování v následujícím městě Pedro Juan Caballero.

Druhá odbočka k jménům paraguayských měst: Pokud má město pouze jednoslovné jméno, tak je nudné. Když nad tím přemýšlím, tak nevím, jestli nějaké takové vůbec existuje. A samozřejmě čím náboženštější, tím lepší. Takže Concepción se celým jménem jmenuje Villa Real de la Concepción, to je něco jako Královská vila Početí (což zní strašně. Asi je dobře, že jsem se nestala překladatelkou). Hlavní město Paraguaye je "La Muy Noble y Leal Ciudad de Nuestra Senora Santa María de la Asunción" což bych přeložila jako "Velice ušlechtilé a loajální město Naší Paní Svaté Marie Nanebevzetí". A tak je to samozřejmě skoro se všemi městy, které se zrovna nejmenují po vojenských osobnostech, jako třeba Coronel Oviedo (Plukovník Oviedo), Mariscal Estigarribia (Maršálek Estigarribia) anebo Presidente Franco. Jméno musí být buď náboženské anebo podle vojáků. Samozřejmě trochu přeháním, protože existují i města, která mají jména v místním jazyce guaraní a ta nejsou tak vtipná. 

Nicméně tedy jsem ještě chtěla dodat, že jsem si místo Cerro Corá moc užila. V Paraguayi je pořád zima (zima jako roční období), takže jsem na všech turistických místech vždycky sama. Zima znamená, že přes noc může teplota klesnout k 3 stupňům, ale přes den je většinou přes 20, takže je to tu velice příjemné. A já si užívám, že mám všechny památky jenom sama pro sebe. V případě Cerro Corá nebyla otevřená ani recepce, kde někdo ve dveřích zvenku zapomněl klíče. Ale do parku se naštěstí dá vjet i bez toho, tak jsem se nemusela ani pokusit do recepce se vloupat.

Hodinku před setměním jsem vyrazila na cestu. Cesta byla rychlá a jednoduchá a tak jsem už brzy byla přivítána v domě, který mi připomínal můj byt, když jsme studovala :-D Uvnitř měl jenom jeden pokoj, který jsem bez šance na odmítnutí dostala já. Druhý provizorní pokoj vznikl tím, že se doprostřed místnosti postavily skříně, které tak poskytují jakési soukromí. Tyto skříně tvoří zároveň jakousi kuchyň, protože v poličkách se nachází tři talíře, dva hrnečky, dvě skleničky, jeden hrnec a tak dále. Koupelna je oddělená do výšky dveří a trochu nad. Nicméně je čistá, s toaletním papírem a teplou vodou. 

V tomhle bytečku mě přivítal Oscarův mladší bratr a jeho přítelkyně. Večer jsme strávili venku u ohně, kde jsme opékali maso a tak jsme v příbytku, který vypadá napůl provizorně, měli naprosto královskou večeři. A tak to je tady pořád. Není nic Paraguayštějšího než že se jí spousta masa a že i v domě, kde rozhodnou neinvestovat do normálního nábytku mají vždy spoustu jídla pro hosty. A ještě, že jsem tu noc nespala ve stanu. Byla mi docela zima i v pokoji.

Následující den po snídani jsem dostala zprávu od Oscara. Ten den zrovna měl naplánovány jakési pracovní schůzky ve městě, kterým jsem měla projíždět okolo poledne. A tak i navzdory tomu, že jsem už opustila Concepción, tak se pořád někdo staral o to, abych měla pořádný oběd. Prý to byla jenom čistá náhoda. Já si nejsem jistá, jestli tomu mám úplně věřit.