O latino-americké kultuře, o tom, jak se vyhýbají konfliktu za každou cenu, o tom, jak Vám vždycky zapomenou říct nějaký důležitý detail a o setkání s Alanem. 12-13
Ráno nás vzbudili už před 7 ráno, protože bylo potřeba přeparkovat motorky. Já se vzpamatovala první, abych šla otevřít dveře, nicméně Wilmer byl ten, kdo se chopil klíčků, poprosil mě o moje a šel všechno zařídit. Vše jsme pak zabalili a při snídani bylo potřeba vymyslet, kam až dojedeme. Wilmer samozřejmě chtěl dojet až do Abancay, což bylo 305 kilometrů daleko. Já jsem měla jiný plán. Uprostřed byla vesnice, která byla ale pouhých 184 kilometrů daleko. Wilmer naprosto klidně řekl, že uvidíme, až tam dojedeme.
Jedna vlastnost mě na Kolumbijcích vždy fascinovala a zároveň vytáčela: Obecně v jejich kultuře není místo pro konflikt anebo debatu. Je hrozně těžké z nich dostat nějaký upřímný názor. Většinou se vším souhlasí a potom to prostě neudělají, anebo na poslední chvíli změní názor a vymyslí si nějakou nesmyslnou výmluvu. Rozumí tomu, že teoreticky svět může jednodušší, pokud se dá spolehnout na to, co řeknou a pokud se dá na něčem úplně upřímně dohodnout. Ale do praxe to nepřevádí a konstruktivní debata není moc v jejich kultuře přítomná. (Ale teda bít se na nože a střílet se, protože ten konflikt neumí vyřešit anebo protože se někdo křivě podívá, samozřejmě není nic proti ničemu.)
Ale aby to nebylo tak černobílé, samozřejmě se tím i mnohým konfliktům vyhnou, protože některé věci se prostě vyřeší sami. A Wilmer, protože je dobrý Kolumbijec, se samozřejmě tímto řídil. Na můj plán nic neřekl, jen to, že uvidíme. A navzdory tomu, že první část cesty byla klikatá a hodně po horách, tak jsme dorazili do mé vesnice akorát tak na oběd. Dojedli jsme rýži od snídaně, dali si k tomu salát. A pak jsem i já souhlasila, že je brzy a že bychom mohli pokračovat, navíc ještě tím spíš, že dál to byla krásná cesta podél řeky, takže žádná stoupání ani úzké zatáčky.
V Abancay jsme se ubytovali, vyrazili na večeři a šli si dát pár piv. Když nám pak paní přinesla účet, tak pivo bylo o 1 sol dražší než bylo na ceduli z venku. Okamžitě si vymyslela, že to je kvůli tomu, že jsme ho vypili uvnitř a že jsme si ho neodnesli s sebou. Asi by paní měla mít Hospodu na mýtince. Jinak nevím, proč mít velikou hospodu a snažit se o to, aby byla prázdná. Nicméně mě to naštvalo. Kdyby nám to bývala řekla hned na začátku, tak je to něco úplně jiného. Je to tady tak neustále a je to jeden z důvodů, proč se neplánuji do Peru vracet. Napíšou jednu věc a pak to tak není. Řeknou něco a vždycky zapomenou na nějaký detail, který z toho udělá úplně jiný obchod. Pokud neumíte dobře španělsky, tak je to ještě o to víc frustrující. Ale já jsem si slíbila, že tu nebudu psát o těch protivných věcech, protože to je všude stejné :-D
Z Abancay nás pak čekala cesta až přímo do Cusca. Anebo tak jsme si to mysleli, když nám Gisela poslala číslo na Alana. Samozřejmě nám zapomněla říct, že Alan bydlí asi hodinu od Cusca. Alan se mi nezdál už od chvíle, když jsme byli předchozí večer na pivu a já mu napsala, že nerada telefonuju. Stejně mi zavolal. Po pár větách jsem mu řekla, že mu moc nerozumím a že si napíšeme další den. Když jsme přijeli, tak mi vypnul motorku, aniž by se zeptal a pak po celou dobu, co se s námi bavil, tak se o ní opíral, jako kdyby jí vlastnil. Měla jsem z něj husí kůži. Nicméně, když mluvil, tak zněl docela normálně a tak jsme se rozhodli zůstat.
Později prohlásil, že nečekal, že přijedu s Wilmerem (navzdory tomu, že jsem mu to výslovně napsala), a že teda pro něj nemá postel. Pak se ukázalo, že pro něj postel má, a ubytoval ho v přízemním pokoji a když jsem si tam i já začala nosit věci, tak trval na tom, že já mám připraven pokoj nahoře v prvním patře, hned vedle jeho pokoje. Začínalo trochu svítat, co na něm bylo tak divného. Naprosto jasně jsem vysvětlila, že mě od Wilmera nikdo neoddělí, i pokud to má znamenat, že Wilmer bude spát na nafukovací matraci :-D Bylo mi Wilmera trochu líto a samozřejmě jsem mu nabídla postel, což jako správný gentleman nepřijal.
Pak jsme spolu s Wilmerem odjeli do Cusca zařídit pár věcí a vyměnit peníze, protože další den jsme měli vyrazit na Machu Picchu. Koupili jsme jídlo na cestu a shodli jsme se, že na nás Alan udělal stejný dojem. Nakonec jsme se tomu smáli. Když jsme se vrátili, tak nás Alan pozval na večeři, kde jsme si společně sedli a on nám povídal o svých zážitcích na motorce. A o tom, jak by chtěl příští velkou cestu podniknout s nějakou přítelkyní a nikoli sám. Vlastně se z něj vyklubal docela milý a normální člověk a jsem si naprosto jistá, že by mi nikdy neublížil. Ale kdybych byla přijela sama, tak bych tam asi nepřespávala. A jen bych k tomu ještě dodala, že i když tady cestuji sama, tak je do podobných situací dostávám neuvěřitelně zřídkakdy. Naprostou většinou naopak se mě tu všichni snaží chránit a pomáhat mi.
