O tom, že nikdy nevíme, co nás čeká a jaké jsou následky úplně jednoduchých náhod a přání a o tom, jak občas naprosto nečekaně se změní celá cesta. 10
Před několika lety jsem prošla Camino de Santiago od francouzských hranic až k Santiagu de Compostela. A během cesty jsme ještě s mým spolucestovatelem dospěli k tomu, že pokud si na cestě něco přejeme, tak se to splní. Zní to divně, ale opravdu to tak fungovalo. Přání se plnila skoro na počkání. A občas mám pocit, že tady to taky tak funguje. Ne tak spolehlivě jako ve Španělsku, ale pořád docela dost dobře. V Ekvádoru jsem chvíli jela s jedním klukem a bylo to nečekaně příjemné. A tak mě napadlo, že bych docela ráda měla na chvíli společnost i tady. Jednoduché přání, které mi před několika dny rychle proběhlo myslí.
Následující den, Gisela zmínila, že přijede jeden kluk z Kolumbie a tak jsem byla docela zvědavá. Vstávali jsme poměrně pozdě kvůli párty z předchozí noci a tak vlastně brzy po probuzení se objevil Wilmer. Nezdál se mi ani nijak výrazně příjemný ani nepříjemný. Takový neutrální. Vypadal tak na 18. A tak jsme poměrně rychle usoudila, že čas s knížkama za něj nevyměním. (Což mě připomíná, že bych si na takovéhle rychlé závěry měla dát pozor.)
Takhle ve třech jsme uvařili oběd, najedli se a Gisela se vrátila zpět do pokoje, jelikož piva z předchozí noci pro ní byla trochu moc. Wilmer taky využil siesty a já se dala na doplňování blogu. Okolo páté jsme se všichni připravili a vyrazili jsem do Huacachiny. To je laguna uprostřed pouště, okolo které se postavily hotely a další turistické atrakce. Já byla zklamaná, že ta krásná písečná poušť je posetá lidmi. Hlava na hlavě. Václavák na poušti. S Wilmerem jsme se vyškrábali nahoru na jednu dunu. Gisela zůstala dole, protože šplhat po dunách s kocovinou není žádná legrace. A tak jsem si s tímhle novým klukem sedla do vyhřátého písku, sledovali jsme západ slunce a povídali si o všem možném. A to byl začátek týdne, který když se napíše na papír tak zní hrozně romanticky, což jsem v tu chvíli samozřejmě ještě vůbec netušila.
Poté co už zmizeli i poslední paprsky, tak jsme se vrátili dolů hledat Gisele. Našli jsme jí u motorek a vydali se na večeři a poté domů. Po cestě jsem měla pocit, že něco není úplně v pořádku s brzdami a že nebrzdí tak, jako na začátku. A jelikož já nevím o motorkách skoro ani nic, kromě toho, jak se řídí a jak se jim mění olej, tak se Wilmer ochotně nabídl a motorku vyzkoušel. Všechno vypadalo v pořádku, ale ještě abych byla úplně v klidu, tak mi jí rozebral, aby se podíval přímo na ty destičky a aby zjistil, že opravdu je všechno v naprostém pořádku.
Vypili jsme ještě jedno pivo a šli spát. Další den jsme s Wilmerem měli mít stejnou cestu a musím se hloupě přiznat, že jsem přemýšlela, jak zařídit, že bychom nejeli spolu. Zůstávat o den déle s Gisele se mi nechtělo a tak jsem před spaním vymyslela asi tři různé plány, jak zařídit, že bychom se uprostřed cesty rozdělili.
________________________
Fotky z Huacachiny (kde nejsou tolik vidět turisté) jsou jako vždy na facebookové stránce Overcoming Borders :-)
