Výjezd z Limy (2-3)

Druhý den v Limě nebyl vůbec nic zvláštního. Probudila jsem se poměrně brzy, jak se ostatně s jet lagem dá předpokládat a dala jsem se na přebalování všech věcí na motorce. Tento den mě čekalo kempování. 

Druhý den v Limě nebyl vůbec nic zvláštního. Probudila jsem se poměrně brzy, jak se ostatně s jet lagem dá předpokládat a dala jsem se na přebalování všech věcí na motorce. Vyskládala jsem je všechny před sebe na zem, což mnohé další osadníky hostelu trochu překvapilo, když tamtudy procházeli. Nicméně víc než to je překvapilo, že jsem to já, kdo chodí okolo motorky. A se zvědavým pohledem se mě všichni ptali, jestli cestuji na motorce. Tak jsem se jich obratem ptala, jestli to vypadá, že tu motorku vykrádám. Je tu poměrně málo holek, které jezdí na motorce a ještě ke všemu samy. A když už jsou, tak si je všichni dlouho pamatují. V každé posadě mi vždycky vypráví o každé jiné holce, která cestuje jako já. Většinou je tak jedna nebo dvě za celou dobu existence posady. A je pěkné, že mi všichni vlastně moc fandí. 

Po dozabalení a příšerně dlouhé době na internetu, kde jsem chtěla dohnat vše, co jsem za poslední měsíc nestihla, jsem vlastně pak jen chvíli poseděla s některými dalšími cestovateli. Konečně jsem se skálopevně rozhodla, že mé další kilometry povedou do hor a šla jsem spát. A musím přiznat, že mám ten jet lag vlastně docela ráda. V půl desáté už jsem spokojeně spala. 

Ráno po probuzení se mi dostalo nejen dalších povzbuzení ze strany některých jiných hostelových osadníků a ze strany obsluhy, ale čeho jsem si nejvíce vážila byla pomoc Lindera a Jhoana. S Linderem jsem se potkala při svém prvním příjezdu do Limy. On společně se Zetou si mě přijeli vyzvednout, když jsem vjížděla do města, aby mě doprovodili až k mé tehdejší posadě. Tam si Linder se mnou dal jedno pivo a jel zpět za svými povinnostmi. A když se tentokrát dozvěděl, že jsem opět v Limě, tak mi hned napsal, aby mě pozdravil a zeptal se na mé další úmysly. Zděsil se, když jsem mu řekla, že chci jet do hor, protože navzdory tomu, že už epoka dešťů má být za námi, tak některé cesty jsou ještě problémové. Okamžitě zkontroloval všechny webové stránky s informacemi a poptal se všech kamarádů, aby si byl jist, že tou plánovanou cestou můžu opravdu projet. A když mu to bylo potvrzeno, tak mi ještě dal pár rad na cesty a poslal fotky toho, co mě čeká. A Jhoan vlastně stejně tak. Ten se mi ještě navíc pokusil zajistit ubytování ve vesnici San Mateo, kde jsem chtěla první noc přespat, než dojedu do Huancayo, kde mě přijme on sám se svým motoklubem.

Nakonec to s ubytováním dopadlo všechno jinak. Po všech těchto rozpravách jsem se vydala na cestu. Limu jsem přejela docela v pohodě, protože v neděli je provoz sice stále velmi hustý, nicméně lepší než ve všední den a pak jsem se už rychle dostala do hor. Lima je v poušti a v těch chudších částech je to znát. Potom se začnou zvedat první hory, které jsou celé ze skály a kamene. Po nějaké době už je na nich občas vidět něco málo zeleně a po chvíli už jsou všechny kameny zelení obrostlé, pořád je ale znát, že pod tou tenkou vrstvou je skála a kámen. A po dalších pár kilometrech už jsou to nádherné vysoké zelené hory. A taky Vám začne být zase dost zima, protože vzduch se ochladí a získá náš zimní nádych a mou motorkářskou bundou profoukne úplně bez problému, pokud si tam nezapnu spodní protivětrovou vrstvu (kterou nevím, kam jsem při tom balení zabalila). Byla jsem krajinou naprosto unešená a za krásné rychlosti asi 50 km za hodinu jsem si jí moc užívala. A po obědě v San Mateu jsem zakempovala u štičí farmy. Čehož možná budu trochu litovat, protože už teď mi tu je dost zima v 5 hodin mi tu je docela zima :-D