O tom, jaké mám neuvěřitelné štěstí. O tom, jak si mě našla práce v Santa Cruz. O tom, jak můj zaměstnavatel mi nechal na výběr,jestli chci bydlet ve městě anebo na venkovském sídle. A o tom, jak jsem potkala obchodníka s kravami.
Při svém putování jsem dospěla k tomu, že bych si potřebovala odpočinout od svých dlouhých prázdnin a jelikož se mi ohromně líbilo v Bolívii, tak jsem se rozhodla zastavit v Santa Cruz. Dala jsem si týden na to, abych si tu našla práci, s tím, že pokud se to nepovede, tak prostě budu pokračovat dál. A budu pak hledat někde jinde. Anebo budu už na věky nezaměstnaná.
A nakonec se povedlo, co jsem vůbec vlastně nečekala. Než se pátek s pátkem sešel, tak jsem měla šanci se potkat s donem Sevem. Hned se mě zeptal, co jsem zač a co vlastně dělám. Když jsem mu řekla, že učím anglicky, tak se na mě vážně podíval a řekl, že tím pádem mám hned práci. On se už dlouho potřebuje naučit anglicky a tak budu zaměstnaná v jeho firmě a budu dávat hodiny jemu osobně a ostatním zaměstnancům, kteří o to budou mít zájem. Skoro jsem nevěřila vlastnímu sluchu. Ale v pondělí jsem opravdu začala.
Abyste měli představu, jak neuvěřitelné štěstí jsem měla, tak mě nejenom dali práci, ale vlastně mě i přijali do rodiny. Jelikož to je rodinná firma, tak učím nejen dona Seveho, ale i jeho čtyři syny a jeho bratra. A k tomu ještě pár dalších zaměstnanců. Nakonec mi to všechno krásně vyšlo i s tím, že mě ubytovala doňa Maribel, manželka dona Seveho. A to výměnou za angličtiny po večerech. Nechybí mi absolutně vůbec nic.
A nejen že má doňa Maribel dům ve městě, ale má také dům na venkově (myslím, že jsem se možná nevědomky dostala k nějaké místní šlechtě). Protože je to neuvěřitelně milá paní, tak mě nechala si vybrat, kde bych raději chtěla bydlet. Dům ve městě je asi 40 minut chůze od práce, můžu se kamkoli dostat městskou dopravou a mám tam jejich společnost. Dům na venkově je od práce asi 40 minut jízdy na motorce a bydlela bych tam sama, takže bych veškeré soukromí. Jak si máte vybrat mezi dvěma stejně lákavými možnostmi, nevím.
Dohodli jsme se, že první týden zůstanu ve městě a o víkendu půjdu vyzkoušet dům na venkově (já vím, jak to zní :-D taky tomu pořád ještě nevěřím.) A tak jsem v sobotu ráno odjela do vesnice Cotoca. Plán byl být strašně líná a jenom celý víkend číst.
Jediným úkolem na sobotní odpoledne bylo vyrazit koupit si mléko do kafe. Mléko a možná láhev vína, pokud mi na ní vystačí hotovost, kterou jsem měla u sebe. Když jsem procházela okolo krámku, tak jsem si řekla, že bych se mohla přeci jenom zajít podívat na náměstí a trochu si tak protáhnout noty. Nechala jsem tedy mléko na později a pokračovala v cestě.
Když jsem byla asi dva bloky od hlavního kostela, projíždějící auto zpomalilo a pozdravil mě starší pán. Už mě to příliš nepřekvapuje, když se takové věci dějí, a na pozdrav jsem odpověděla. Popojel o kousek dál a zastavil. Když jsem ho došla, tak se mě zeptal odkud jsem, co tady dělám, jak se mi líbí Santa Cruz atd. Řekla jsem mu, že tady teďka pracuju a že jsem tu moc spokojená a že jsem vyrazila za poznáváním Cotocy. Na to mi řekl, že je vlastníkem stád krav a že pokud chci, tak mě tam vezme. Neměla jsem úplně moc co na práci a už dávno jsem se naučila, že pokud mi je někdo sympatický, tak není důvod mu nevěřit, a tak jsem řekla, že ok.
Nastoupila jsem do auta a než jsme vyrazili, tak jsme se stavili v pár krámech, kde don Senso koupil chléb a další drobnosti, které chtěl odvézt svým zaměstnancům na farmě, kteří pečují o všechen jeho dobytek. Přišlo mi to od něj pěkné. A vyrazili jsme do polí.
Hnedka se mě zeptal, jestli jsem vdaná a mám děti. Už jsem touhle konverzací prošla tolikrát, že jsem jenom rezignovaně řekla, že ne, že mě baví cestovat. Nicméně tentokrát se debata stočila úplně jiným směrem než normálně. Místo toho, aby mi řekl, že už mám nejvyšší čas a že život bez manžela a bez dětí nedává smysl, tak se mě zeptal, jestli se nějak chráním před otěhotněním. Měla bych asi znovu zdůraznit, že to byl starší pán. Bylo to jako kdybych seděla v autě se svým dědečkem. Chvíli mi trvalo než jsem vlastně porozuměla otázce, kterou jsem vůbec nečekala. Odpověděla jsem, že samozřejmě ano.
Byl potěšen mou odpovědí a spustil dlouhý monolog: 'Je příliš mnoho dívek, které si nedávají pozor, a přivedou na svět nešťastné bytosti, o které se nikdo pak pořádně nestará. Na to, aby mohly mít děti, by svého partnera měly dobře znát, alespoň tak dva tři roky.'
'Sí, seňor.' Má oblíbená odpověď, když si nejsem úplně jistá, co říct.
'Není to příšerné? Ty holky samy pak ani pořádně nejedí a když je vidím, tak jsem mi jich vždycky zželí. A mají na krku malé děti. Ať si užívají, pokud chtějí, ale ať si dávají pozor.'
'Sí, seňor.'
Zabavili jsme takhle asi na 40 minut.
Bylo to vtipné. Velice málokdy se mi stává, aby mi nějaký starší pán začal takhle akčně rozprávět o tom, že se mám chránit. Pokračovali jsme v jízdě až jsme dojeli k polím, kde má své krávy. Má jich mezi 250 a 280 a vypadá to, že si vede velice dobře. Na každé krávě, pokud se koupí dospělá a jenom na dokrmení, tak se dá vydělat 100 USD, na kravách, které se koupí jako maličké, se dá vydělat až 300 USD. (Myslím, že místo učení jsem se měla stát kovbojem. Navíc by bylo výrazně zajímavější představovat se: 'Ahoj, já jsem Aneta. Jsem kovboj.')
Odvezli jsme potřebné věci na farmu a hned jsme se vraceli zpět do vesnice, aby mě zase tolik nezdržel. Přišlo mi to od něj ohleduplné. Po cestě zpět se mě zeptal na práci a tak jsem mu řekla, že jsem měla úžasné štěstí a přišla mi naproti lepší práce než bych si vůbec mohla představit. Řekl, že ho to těší a pak zastavil auto. To je vždycky trochu divné. Začal něco hledat v kapse a já jsem si myslela, že vytáhne vizitku anebo něco podobného. Ne. Vytáhnul 100 bolivianů a podal mi je.
Co nejzdvořileji jsem se snažila jej odmítnout. Vysvětlila jsem mu, že jsem opravdu v pohodě a že práci už mám, takže mi nebude nic chybět. Najednou se z milého starého pána stal rozčílený zlobr. Bylo to úplně stejně jako v Pánovi prstenů, když se Gandalf rozzlobit na Bilba a najednou se z milého čaroděje stal pěti metrový obr jehož hromový hlas naplnil celý prostor.
Začal na mě křičet, ať si ty peníze vezmu a ať ho neznevažuju.
Kdybych tuhle scénu mohla pozorovat z venku, tak bych se strašně smála absurditě toho momentu. Ale uvnitř by bylo velice nezdvořilé se začít smát a tak jsem pouze řekla:
'Sí, seňor. Gracias, seňor.' A peníze jsem si vzala.
Nejde o to, že by 100 bolivianů bylo tolik peněz. Je to asi 330 korun. (Za což si tedy tady člověk může koupit více než u nás, ale stejně to není tolik.) Ale asi poprvé v mém životě mě někdo ukřičel k tomu, abych si od něj vzala peníze.
Následující konverzace byla jedna z nejdivnějších, co jsem kdy vedla.
'Když nebudeš mít, tak mi jenom zavoláš a řekneš: Don Senso potřebuju 500 dolarů.'
'Gracias, seňor.'
'Anebo pokud ti ta práce nevyjde anebo cokoli a budeš potřebovat 1000 dolarů, tak zavoláš.'
'Sí, seňor. Gracias, seňor.'
'Myslím to vážně. Obchody mi jdou dobře a tak ti můžu pomoct. Máš moje slovo.'
'Gracias, seňor.'
Pak mě vysadil ve vesnici na náměstí hned vedle kostela a rozloučili jsme se. Šla jsem si sednout na chvíli do kostela. Byla jsem úplně celá paf z toho, co se to vlastně stalo. A strávila jsem hodnou chvíli děkováním za to, jací lidé se objevují v mém životě, a to včetně těch, kteří se objeví jenom na hodinku.
A tak po cestě zpět jsem si koupila nejen mléko, ale měla jsem i na láhev vína.
A navzdory tomu, jak mě lidé v Cotoce přijali, tak když jsem v neděli sváděla boj s pavoukem velkým jako má dlaň, který nechtěl opustit můj pokoj, tak jsem se rozhodla, že budu raději bydlet ve městě.
