O mém první setkání s Paraguayci a o tom, že doopravdy jsou až nesmyslně vstřícní, až Vám občas zůstává rozum stát.
Ukázalo se, že voják na hranicích, který mě varoval, abych dál nejezdila, protože už je pozdě, měl samozřejmě pravdu. Je to naprosto neuvěřitelné, ale lidé mají vždycky pravdu a kdykoli se pokusím dokázat, že ne, tak se to obrátí proti mě. Cesta mezi hraničním přechodem a městečkem Mariscal byla naštěstí úplně nová, takže když mě překvapila tma, nebyla jsem ve velkém nebezpečí. Nečekal mě žádný štěrk, žádné díry ani rozbitý asfalt. Ale místo toho začalo pršet.
Už dávno jsem na sobě měla svůj pláštěnkový oblek, protože mi byla zima. Ale otrava je když prší a začne se stmívat. Moc toho není vidět. A tak člověk zpomalí, soustředí se na to, aby nevyjel ze silnice ven a řítí se do černých kapek. A to jsem ještě nevěděla, kde budu přespávat. Ale rozhodla jsem se, že všechno má svůj čas a že problémy budu řešit v tom pořadí v jakém přichází. První černé kapky, ubytování až později.
O dvě hodinky později jsem dojela do Mariscalu a zjistila jsem, že to není úplně moc městečko, ale spíš velice blátivá vesnice. Zastavila jsem na okraji cesty a vytáhla jsem telefon, abych zjistila, jak se věci mají. Ještě než jsem na cokoli přišla už u mě stál kluk, který se představil jako Diego a ptal se mě, jestli něco nepotřebuji. Řekla jsem, že bych potřebovala nějaké místo k přespání. Hned mi vysvětlil, že oni tam jsou za prací a že před pár dny odjel jeden jejich kolega a že tedy mají volnou postel a ubytují mě. Abych se nebála, tak ihned dodal, že je taky motorkář a ukázal mi tričko jeho klubu. Znovu mě pozval a já byla tak unavená, že jsem ráda souhlasila. A poprosila jsem ho, aby mi tam dovezl motorku, protože s tím, jak jsem na tom byla, tak bych do toho bláta tak akorát spadla.
Nechal mě místo sebe nastoupit do auta, jeho kolega mě odvezl a on mi tam dopravil motorku. Na místě jsem zjistila, že to je ze dřeva sestavená chatrčka, kde oni dva budou muset sdílet postel, abych já se mohla vyspat na té, která tam zbyla po jejich kolegovi. Začala jsem vybalovat věci. Než jsem všechno zorganizovala, tak Diego už našel nějaké tričko, které mi daroval. Abych na ně nezapomněla. Neměla jsem to srdce odmítnout. Pak jsem se zeptala, jestli už večeřeli. Ne a navíc ani neměli nic, co by si bývali k večeři připravili, tak jsem se nabídla, že uvařím. Měla jsem ještě z Bolívie zásoby quinoy a tak jsme vyrazili jenom dokoupit zeleninu, uhlí a rum.
Jelikož v chatrčce nebyla kuchyně ani nic podobného, tak jsme vařili na ohni, na uhlí (což jsem až později zjistila, že je velice běžné). Vytáhli takové přenosné ohniště, jakousi kovovou nádobu, která stojí na nohách, tak aby byla příjemně dosažitelná, když člověk sedí, a dole má díru, aby popel propadával dolů. Tam nasypali uhlí, zapálili jej a já mezitím připravila zeleninu. Pak jsme dali vařit quinou, kterou oni nikdy předtím neochutnali, a popíjeli jsme rum.
Byla jsem první noc v Paraguayi. Úplně cizí zemi. S úplně cizíma lidma. Které jsem jenom tak potkala na kraji silnice. Jenom proto, že jsem byla ztracená a oni se rozhodli mi pomoct. A tak jsme seděli okolo ohně, jedli quinou a pili jsme rum. Není to poprvé, co jsem zažila takovou štědrost od úplně cizích lidí, ale asi mě to nikdy nepřestane překvapovat a vzbuzovat ve mě spoustu vděčnosti.
Následující den mě pozvali, abych tam zůstala s nimi a odpočinula si. Souhlasila jsem. Slíbili mi, že jim budu moct pomoci na stavbě, kde pracovali. Nakonec jsem za celý den akorát tak nastříhala nějaké kabely. Většinu času jsem strávili s ostatními pitím terere.
Terere je jeden z mých nejoblíbenějších paraguayských zvyků. Je to něco jako maté, které se pije v Argentině, ale studené. Mají jeden speciální hrneček, který se jmenuje 'guampa'. Guampa se tradičně dělala z rohů, ale dnes najdete guampy z jakéhokoli materiálu, častokrát v termo verzi. Pak je potřeba 'bombilla' - brčko, které má ze spodu spoustu malých dírek, aby tamtudy mohla protéci voda, ale ne 'hierba', tedy ten sypký jakoby čaj. No a do guampy se nejprve dá bombilla a poté se tam tak do tří čtvrtin nasype hierba. A poté se tohle zalije vodou, která musí být pořádně studená a musí v ní plavat led.
No a tedy, sedí se v kroužku, kde je jeden správce termosky s vodou a spoustou ledu, a ten guampu s hierbou naplní vodou a pošle člověku po své levici, ten to vypije a vrátí. Správce to znovu naplní a pošle to dalšímu. Vypije. Vrátí. Naplní a pošle třetímu člověku. A takhle dokud se nevypije všechna voda. Paraguayci se tak udržují neustále dobře hydratovaní, což dává smysl, když tu teploty letních dnů dosahují 45 stupňů. Pracovní den většinou začíná terere, poté se chvíli pracuje a okolo desáté je čas na další terere. Po obědě další terere a tak se začíná pracovat tak ve čtyři a v pět je čas na odpolední terere. Mimochodem, mě osobně terere ohromně chutná.
Jelikož ten den na stavbě zrovna neměli ten materiál, který potřebovali, tak jsme tam seděli, povídali si, poté mi pomohli zařídit si místní sim kartu, která tady ve všech zemích vždycky musí být zaregistrovaná na číslo občanky, takže pro cizince je naprosto nemožné si jí sám pořídit. A pak jsme se vrátili a k obědu jsme vařili tortillu. Tortilla znamená, těsto z vody, mouky, vajíčka a cibule, osmažené do zlatova. A jako předchozí noci jsme vařili na uhlí. Myslím, že když jsem viděli, že všichni obědvají mouku s vodou a cibulí, tak jsem si poprvé uvědomila v jakých podmínkách jsem se ocitla. Už jsem projela spoustou míst a navštívila spoustu lidí, ale z nějakého důvodu jejich ekonomický status je něco, čeho si jen málokdy všimnu.
V podobném duchu jsme strávili i odpoledne a večer jsem zabalila věci, vypili jsme další lahev rumu a šli jsme spát, protože následující den ráno už jsem musela pokračovat dál.
Ráno byl Diego v dost zvláštním stavu. Pletl se mi pod nohama, když jsme balila věci a tvářil se hrozně nešťastně. Pak mi řekl, jak je mu strašně líto, že odjíždím a že mu budu strašně chybět. Pak mi daroval na cestu sluneční brýle a příbor. Zvláštní kombinace věcí. Byl by mi toho dal mnohem víc, kdyby se mi to někam vešlo na motorku. Naštěstí to nebylo možné. Pak se pokusit zařídit mi mi účet, aby mi nikdy nescházel kredit na telefonu a neocitla jsem se tak bez možnosti komunikovat. To naštěstí taky nebylo možné. Pak jsem mu musela slíbit, že mu zavolám až dojedu, a byla jsem volná.
Já jsem odjížděla celá nadšená, čekalo mě další dobrodružství. Večer jsem se měla potkat s Cesarem, Mexičanem, co jezdí taky na motorce. A jak jsem se tak těšila, tak jsem Diegovo neštěstí moc nevnímala. Navíc pro muže je většinou lepší, když se nezdržím příliš moc času :-D a tak jsem ujížděla co nejdřív to šlo. Večer mi zavolal, jestli jsem dojela v pořádku a jestli mi něco neschází a něco nepotřebuji. Odpověděla jsem, že jsem v pořádku, že děkuji a že mi nic nechybí. Následující den zavolal znovu. Asi po týdnu jsem mu to přestala zvedat. Trochu se bojím, že jsem mu zlomila srdce. Více než tři týdny po našem setkání stále volá. (Přestal volat, až když jsem musela změnit číslo.)
