Prosím, nestavěte města v dírách!

O mých posledních dvou dnech v bolívijském hlavním městě, La Paz a o tom, že by se města neměla stavět v dírách s prudkými stěnami.

Následující dva dny, klidně shrneme dohromady. Pondělní ráno jsem se vzbudila jenom, abych zjistila, že Vaši nejbližší jsou místy těmi, kteří Vám způsobí největší bolest. Protože ... vlastně ani nevím proč. A asi to je nakonec jedno. Je ale naprosto kouzelné, jak úplně cizí lidé si naopak všimnou a pochopí, jak smutně Vám může být. A pak se ve dveřích objeví s panákem aperitivu a uvaří Vám oběd. 

Poprvé jsem měla lamu. Lamí maso je zvláštní. Prodávají ho sušené, poté se uvaří a když dost změkne, tak se prsty rozdělá podél vláken na co nejtenčí součástky. A ty se poté ještě osmaží. Díky tomu je pak maso pěkně křupavé, ale zároveň je tedy plné oleje a nejsem si jistá, jestli bych dokázala od sebe odlišit jednotlivé typy masa. Jí se spolu k vařenou kukuřicí (mote), s vajíčkem, bramborami a sýrem. Je to poměrně typicky vypadající latinoamerické jídlo, které obsahuje spoustu masa, spoustu příloh, ale žádnou zeleninu. 

Po těžkém obědě samozřejmě následovala siesta a poté další poznávací procházka po městě, která skončila nákupem vína a kecáním až do čtyř do rána, což pak ovlivnilo následující den, kdy jsem zvládla vyrazit akorát do místního parku a poté splnit povinnost v Hard Rock Cafe.

A dřív než jsem si to uvědomila, tak byla noc. Vrátila jsem se zpět do Rudova byta, od kterého mi jeho otec půjčil klíč. Nikdo tam nebyl. A až do následujícího rána nikdo nepřišel. Přišlo mi od nich neuvěřiteně pěkné, ale i odvážné, že mi tolik věřili. Během celé noci u nich doma, bych byla dokázala způsobit spoustu škody. Nehledě na to, že tam všechno nechali, počítače, všechno. Nejsem si jistá, jeslti já bych svůj byt svěřila někomu úplně cizímu, z cizí země, koho znám pouhé dva dny. 

Ráno pak přišel Rudův tatínek a připravil mi snídani. Podle mě ani králové se nemají lépe. Poseděli jsme spolu, vypili jsme kávu a tatínek mi vyprávěl rodinné příběhy. O svých dětech. Kdo, co dělá, kde bydlí, kolik má dětí, ... a povídal mi o své zesnulé paní. Po snídani dokonce vytáhnul i rodinné album. Vyprávěl mi o svých studiích v Argentině, ukázal mi snad všechny diplomy, které získal, pak mi povídal, jak se se svou paní seznámili a ukazoval mi fotky ze svatby. A každou fotku z nejrůznějších oslav doplňoval slovy: 'Tenhle už zemřel, tenhle už zemřel, tenhle taky už zemřel, tenhle ještě žije, tahle již zemřela, tahle ještě žije.' Bylo to zajímavé a deprimující zároveň. 

Na rozloučenou ještě vzal vizitku, zaškrtal údaje, které už neplatí a doplnil všechna možná telefonní čísla a adresy a řekl, že Ruda, jeho syn, jako hostitel za moc nestojí, ale jemu se mám ozvat, pokud bych se kdykoli vracela do La Paz. A abych na něj nezapomněla, tak mi chtěl darovat jakýsi folklórní předmět, který byl ale bohužel poměrně veliký. Jak odmítnout takový dar vůbec netuším. Začala jsem vysvětlova, že nemám v zavazadlech žádný prostor a nakonec mě téměř odvlekl ke skříni, abych si tam vybrala něco jiného. Vybrala jsem si tu nejmenší věc, která tam byla a dostala jsem k ní ještě požehnaný růženec. Byl to jeden z nejlaskavějších hostitelů vůbec.

Mezitím se objevil Ruda. Pomohl mi natankovat, protože on může benzín kupovat za místní cenu, pro mě by to vyšlo více než třikrát dráž, a zkontroloval, jestli mě GPS vede správnou cestou, aby mě nečekalo příliš stoupání. Všechno schválil, řekl, že to je v pořádku, že se vyhnu anténám a že se tedy nemám bát. Vyjela jsem a plně jsem GPS důvěřovala. Než jsem se dostala k prvnímu kopci. Už jsem zmínila, že La Paz je postavené v díře, že? Nejnižší bod La Paz se nachází v nadmořské výšce 3200mnm. El Alto, kam je potřeba se dostat, aby člověk vyjel pryč, je v nadmořské výšce 4090mnm. To není s malou motorkou a zavazadly žádná legrace. Vůbec žádná. První kopec jsem vyjela do půlky. Tam se mi motorka zastavila a já nebyla schopná jí znovu rozjet. 

Po chvíli přemýšlení jsem jí tedy otočila a naštěstí jsou bolívijci moc příjemní řidiči a pochopili, proč jedu v protisměru a ani netroubili, ani se mě nesnažili přejet. Kopec jsem tedy zase sjela a než jsem se dostala na hlavní, tak mi přední pneumatika zapadla do kanálu, který byl přesně vypočítán pro rozměry mé pneumatiky. Vzpomněla jsem si, jak prý bolívijci nepomůžou. A oslovila jsem první dva pány, kteří přecházeli přechod. Ihned ochotně přiskočili a motorku mi vytáhli. Byla jsem ráda, že se pomluvy nenaplnili. Moc by mě nebavilo sedět uprostřed křižovatky se zaseklou pneumatikou. 

Dala jsem se jinou trasou, google přepočítal trasu a jela jsem dál. Dokud se neobjevil další kopec. Vypadal trochu lépe než ten předchozí. Trochu. Ale taky tudy vedly cesty městských autobusů, které nemají žádné stabilní zastávky, tím méně vyčleněný prostor k zastavení, prostě zastaví kdekoli, kde jsou o to požádání. A když se tak ploužíte nahoru do kopce na jedničku, motorka sotva dýchá, a zrovna se jeden takový autobus zastaví, tak pak tu motorku nerozjedete, ani za nic. Tak jsem se nadechla, motorku jsem zase otočila a sjela o něco dolů. Tam jsem začala hledat ještě jinačí cestu. A ta se ukázala jenom horší. Znovu jsem se otočila a znovu jsem se vrátila. A díky Bohu tam zrovna nebyl žádný autobus, ani jiné vozidlo. Rozjela jsem se, co to šlo (moc to teda nešlo, ale alespoň trochu), zatočila prudce doleva, přes protisměr, a do kopce. Motorka okamžitě ztratila všechnu rychlost a začala se udýchaně ploužit nahoru. A já jenom držela plyn a říkala jsem jí, že to určitě zvládne. Zvládla. Moje motorka je úplně úžasná. Výrazně lepší než její řidička. A kde jsem se objevila? U antén. Takže jsem vyjela přesně ty nejhorší kopce, které La Paz může nabídnout.

Zbytek cesty byl naštěstí už jenom strašně studený. Aneb na vysokých planinách je na motorce příšerná zima, která leze až do kostí. Ale jinak byla cesta už jenom rovná a dlouhá a po třech hodinách zmrzlých prstů jsem dojela až do Oruro, dalšího bolívijského města.