Potosí ... 'Taky bych chtěla, aby už mi bylo 29.'

O těžkých podmínkách horníků, o tom, jak je Potosí krásné a na chvíli jsem si v něm našla kamaráda, a o tom, jak si občas nevážíme času, který máme a chceme jej urychlit, abychom už byli někde jinde.

Potosí jsem si ohromně užila. Od doby, kdy mě Americův táta vzal na projížďku po okolí, tak se mi moc zalíbilo. Překvapily mě krámy s nářadím pro horníky. Bylo to trochu jako ze Sněhurky a sedmi trpaslíků. Lucerny, naradi, ... 
Občas si hodně uvědomuju, jak moc jsem zhýčkaná svým prostředím. Hned jsem se zeptala na jejich situaci a bylo mi vysvětleno, že horníkům se neplatí měsíční mzda, ale platí se jim podle toho, kolik toho vykutají. Takže buď mají štěstí anebo nemají. Někteří se přes noc stanou boháči, naprostá většina z nich sotva přežívá. Z výplaty za to, co vykutají, se jim strhávají různá pojištění, a za nářadí, které potřebují k práci jsou sami zodpovědní a sami si jej musí koupit. Bylo mi z toho skoro do pláče. Rázem ty krámy vypadaly úplně jinak. (A to se samozřejmě ještě nezmiňuju o tom, s jakou průměrnou délkou života může takový horník počítat.)

Nicméně tedy celé město je na Cero Rico (Bohatý vršek, kde se ony doly nacházejí) ohromně pyšné. Cero Rico je to, co z Potosí udělalo Potosí. Po městě je vyobrazeno při všemožných příležitostech, věnují se mu různé výstavy a největší atrakcí v centru města je Casa de Moneda (bývalá mincovna). Trochu ironické mi přišlo, když po celé prohlídce, kde nám pyšně ukazovali stroje od 15 století až do posledních let 20. století, nám sdělili, že v současné době se všechny Bolívijské mince tisknout buď v Chile anebo ve Francii. Pan průvodce to viděl jako velice chytré od Bolívijců využívat těch, kdo to umí efektivněji, spíše než jako neštěstí, že Bolívie umí kovy pouze vytěžit a bohužel už ne zpracovat.

V průběhu prohlídky se k nám připojovali lidé, kteří přišli později. A z ničeho nic si všimnu povědomě vypadajícího kluka. Chvíli mi trvalo než jsem ho zařadila, ale on mě pozdravil okamžitě. Byl to ten kluk, co si se mnou nepřišel povídat na střeše kostela v Sucre. A tentokrát po prohlídce za mnou zašel a představil se. Francesco z Itálie, který taky cestuje sám. Hned jsme se dohodli, že zajdeme spolu na oběd. 

Francesco už měl domluveno, že půjde navštívit restauraci, která patří sestře jeho kamarádky. Jen musel počkat na instrukce. Tak jsme měli asi hodinu čas si povídat. Aneb Bolívijci neodepisují příliš rychle. Pak jsme nějakým způsobem to místo našli a bylo nám řečeno, že už nemají žádné obědy. Tak jsme řekli, že chceme alespoň pozdravit tu sestru a tak nás posadili ke stolu a řekli, ať počkáme. Po půl hodině jsme si k čekání objednali pivo. Pak nám přinesli oběd a mezitím tam přišli i jiní Bolívijci, které normálně obsloužili, takže to asi nebyla úplně tak pravda, že už žádný oběd neměli. Ale nevadí. Pokračovali jsme v čekání a objednali jsme si k němu další pivo. V pět odpoledne, když už byla restaurace a naše lahev prázdná, tak jsme se šli zeptat, jak to vypadá s tou sestrou. Samozřejmě tam už nebyla, ale oběd jsme měli zadarmo a pivo za příznivější cenu. Divné, ale měli jsme plný žaludek, tak nám to bylo trochu jedno.

Pokračovali jsme v prohlídce města až jsme našli jeden bar, kde jsme si dali další pivo. Byla jsem neobyčejně ráda. Mám pocit, že mi takováhle setkání hodně chybí. Pořád jsem vlastně s místními a tak občasné setkání s někým z Evropy je docela osvěžující. A je příjemné se vidět i s nemotorkáři. I když je také pravda, že mezi motorkáři je divné pouze to, že jsem holka. Jinak to, co dělám, je poměrně normální. Mezi ostatními jsem divná celá a většinou dospějou k závěru, že jsem úplně blázen.

V 8:30 jsme se sebrali a vyrazili. Bylo mi hloupé přijít pozdě, když jsem ubytovaná u někoho doma. Zodpovědnost vyhrála a to navzdory tomu, že jsem se dobře bavila. Koupili jsme si na cestu pivo (ano, můj nápad) a ony 3 kilometry jsme ušli asi za hodinu a půl. Pak jsem odmítla pozvání k Francescovi na hostel (asi jsem udělala dobrý dojem :-D ) a vyrazila jsem spát.

Následující den byla neděle a příležitost vyrazit do místních termálů. Protože lepší varianta jak strávit neděli neexistuje. Dojela jsem a po menším faux paus jsme se už chystala usadit do bazénu s knížkou a chtěla si číst. Což mi nemělo být dopřáno :-D jako vždy. Pán vedle mě se hned se mnou začal bavit. Musím uznat, že jsem hodně vyčnívala. Nejspíš jediná cizinka za celou existenci místních bazénů. Pán mě moc nebavil, protože to byl jeden z těch, co všechno ví nejlíp a kdo si myslí, že svět by byl lepším místem, kdyby všichni byli jako on. Nicméně brzy mě vysvobodila paní, která seděla vedle mě na druhé straně. Prošla jsem si s ní obvyklým kolečkem otázek. A po nějaké době přišly její dvě dcery. Všechno jsem jim zopakovala a bylo vidět, jak na mě visí očima. Občas mě lidi vidí jako blázna, občas jejich neuvěření hraničí s obdivem.

Zůstala jsem pak sama s její 13-letou dcerou, Cielo, která se ptala dál a dál. Až se mě zeptala, kolik mi je let. Popravdě jsem odpověděla. A ona naprosto vážně řekla, že si přeje, aby jí taky bylo 29. A jelikož já se v takových situacích můžu tvářit velice moudře, tak jsem samozřejmě ihned řekla, že to je nesmysl. I když já si pamatuju, že jsem taky chtěla být co nejrychleji starší. Připomněla jsem jí důležitost toho, aby ten čas využila co nejlépe, aby až v 29 se jí naskytne podobná příležitost jako mě, tak aby jí mohla využít.

Samozřejmě já jsem měla šanci své příležitosti využít jenom díky svým rodičům a snažím se důsledně na to nezapomínat, že za všechno co mám vděčím ostatním lidem. Byli to moji rodiče, kteří se zasloužili o to, že jsem dostala výborné vzdělání, že jsem mohla odjet do Irska naučit se anglicky, trvali na tom, abych se naučila řídit, cestovali jsme, takže mi myšlenka vyjet nebyla nijak cizí. Díky mnohým jiným kamarádům jsem se odvážila jednou nasednou sama na autobus do Nizozemí. To že jsem se mohla v nich inspirovat jet sama změnilo úplně všechno. 

Když jsem se bavila s Cielo tak mě poprvé napadlo, že jsem byla schopná vyrazit na svou cestu jenom díky tomu, že jsem využila svého času předtím, a když příležitost přišla, tak jsem uměla anglicky, španělsky, uměla jsem řídit a nebála jsem se. Až v tuhle chvíli mě taky napadlo, že v závislosti na tom, jak dokážu využít ten čas, který mám teď, se bude odvíjet to, s jakým úspěchem se budu moct chopit příležitostí, které přijdou za dva, tři, pět let. 

Stejně jako s prázdninama, kde jejich plánování, je vlastně krásnou přípravou na to, co přijde. Tak i čas ve 13 je přípravou na to, co přijde v 29, a já jsem odhodlána dát všechno na to, abych byla co nejlepší verzí sama sebe a za dva, tří či pět let mohla žít tu nejlepší možnou verzi své budoucnosti.