O tom, jak jsem dojela do Santa Cruz, o tom, jak jsem potkala Mickyho, jeho rodinu a dona Severina. No a o tom, že jsme se tu nějakou dobu rozhodla zůstat.
Ráno jsem se vzbudila krásně vyspalá. Už mi nezbývalo příliš, abych dojela do Santa Cruz, největšího města Bolívie. Santa Cruz měla být poslední opravdová zastávka v Bolívii před přejezdem do Paraguaye, anebo do Brazílie, anebo prostě někam dál. Jen se ale rovnou přiznám, že se mi z Bolívie vůbec nechtělo.
Z vesnice, kde jsem přespávala, to bylo do Santa Cruz 250 kilometrů. Takže cesta na celý den, což mi naprosto vyhovovalo, protože jsem musela zjistit, jak to dopadne s Michaelem Corleone a jeho rodinou. Musím přiznat, že audioknihy mě u ježdění hodně baví, i když samozřejmě to občas znamená, že si člověk nevšimne té či oné krásné hory.
Během jízdy jsem zvládla doposlechnout celého Kmotra a při první kapitole Madisonských mostů už jsem vjížděla do Santa Cruz. Tady mě u sebe doma přijal Micky a jeho rodina.
Micky pracuje v továrně na plasty (anebo něco podobného), jeho žena Carla je učitelka a bydlí se dvěma dětmi. S Magi, Carlinou dcerou z prvního manželství, a s Noelem, jejich sedmiletým synem. Je to zvláštní rodina. Carla je neuvěřitelně upovídaná a pouští se do témat, která jsou ohromně zvláštní, pokud je pro Vás dosud vlastně cizím člověkem. Třeba téma těhotenské problémy a porod mého syna, není zrovna něco, co bych byla zvyklá rozebírat s lidmi, které neznám. Nevěděla jsem vůbec, co jí na to asi tak mám říct.
Následující ráno přišlo téma, jak jí její matka nenechala mít žádné kamarády a provdala jí co nejrychleji to šlo. Carla tak měla děti velmi brzy. Když pak manželovi přišla na další nevěru, tak už to neunesla, vzala děti a odešla. Staršího syna nechala u své matky. Bylo mu tehdy šest a od té doby s matkou již nikdy nežil. Dceru si Carla vzala s sebou, protože jí ještě nebyl ani rok a odjela do Santa Cruz hledat štěstí. Neumím si ani představit, jak těžké musí být pro matku rozhodnout se, které dítě si vezme s sebou a které nechá u babičky, doufajíc, že se bude mít dobře.
Micky je na rozdíl od Carly poměrně tichý. Moc toho nenamluví a pořád má v ruce telefon. Pořád. Písmena má na něm zvětšená, takže vypadá jako dědek. Jeho vtípky jsou takové zvláštní a má příliš potřebu se lidí dotýkat. A já naprosto z duše nesnáším, když se mě někdo nečekaně dotkne. Jen máloco je pro mě nepříjemnější než, když někdo cizí přijde zezadu, já ho nevidím, a on mě obejme. Takže od Mickyho jsem se držela dál, aby mě náhodou nemohl takhle překvapovat.
S Magi jsem se moc nebavila, protože ta už má svůj svět, a hosté jejích rodičů jí moc nezajímají. A můj nejoblíbenější byl Noel. Bylo mi ho trochu líto. Bylo znát, že rodiče byli už starší, když se pro něj rozhodli a každý z nich už si své jiné děti odchoval. A tak trávili víc času s telefonem než s Noelem. Po večerech tak Noel chodil za mnou, sedával si vedle mě a kreslil. Anebo jsme po sobě házeli kostičky z lega, což posléze jeho tátu samozřejmě nepotěšilo.
Navzdory tomu, že to byla svérázná rodina, přijali mě mezi sebe neuvěřitelně hezky a nechali mě u nich nejen přespávat, ale podělili se se mnou i o nejedno jídlo.
První večer v Santa Cruz jsem si řekla, že moje máma má vlastně pravdu. Samozřejmě to nemůžu přiznat, ale ona má pravdu poměrně často. A když jsem jí povídala o tom, jak se mi v Bolívii líbí, tak se zeptala, proč tu vlastně nějakou chvíli nezůstanu. Nechala mi tak v hlavě tuhle myšlenku hlodat a když jsem přijela sem, rozhodla jsem se, že když si během týdne dokážu najít práci, tak tu nějakou dobu zůstanu.
No a taky, že ano. Moje štěstí nezná konce. Micky se znal s jedním pánem, donem Severinem, který byl ochoten si mě poslechnout a zvážit, co by se pro mě dalo udělat. Nadchlo ho, že učím anglicky, protože on už se dlouho chce anglicky naučit a chce to samé pro své syny a zaměstnance. Během pár minut jsem se tak stala oficiální učitelkou v téhle společnosti. Nakonec z toho nebude úplně moc peněz, ale to vůbec nevadí. Nabídka to pořád byla dost štědrá s podmínkami více než výhodnými. Aby se vše ještě završilo, tak se ukázalo, že jeho žena má asi 30 minut jízdy od kanceláře barák. Ano, celý barák. Se zahradou. A že jej budu mít volně k používání.
Milionář ze mě asi nebude, ale komu to vadí, když může žít v baráku se zahradou, ve městě, kde je pořád teplo, a dělat práci, kterou má rád. A k tomu všemu mě don Severino a jeho rodina prakticky přijali za vlastní. Takže se ani nemusím bát, že bych se tu kdy mohla cítit osamělá. Já pořád nevím, jak to s tím štěstím je, ale když se na něj stála fronta, tak mě museli podělit alespoň dvakrát.
No a tak tedy zůstanu teďka tři měsíce v Santa Cruz. Budu pracovat, podle toho, jak vypadá místní strava, tak asi dost přiberu, budu jezdit na výlety o víkendu, naučím se portugalsky a v červenci budu pokračovat do Brazílie. Budu se tedy ozývat příležitostně, ale myslím, že už nebude tolik dobrodružství na to, aby to bylo denně :-) o to si ale dám s příspěvky větší práci :-)
