Poslední dny v Cochabambě

O tom, jak Bolívijci nejsou úplně nejvíce organizačně zdatní, o výletu na motorkářské závody a za ruinami Incallajta, o posledních dnech v Cochabambě a o tom, že možná nakonec jsem přeci jenom domácí puťka (anebo nějaká část).

Když jsem si psala s Germánem a on mě zval, abych přijela zpět do Cochabamby, lákal mě na to, že o víkendu budou v nedaleké vesnici motorkářské závody a že pojedeme kempovat. Na to jsem se samozřejmě těšila. Občas ta moje cesta může být docela osamělá, takže vyhlídka na kempování s kamarády mi přišla lákavá. Pak přišla zpráva, že bych v sobotu mohla mít rande a na to jsem přeci nemohla říct ne. A když jsem své plány vysvětlovala Germánovi, tak se rozpomněl, co jsme si vlastně domlouvali a řekl, že vlastně nemá stan a že tedy pojedeme stejně jenom v neděli. Byla bych bývala byla smutná ze změn plánů, kdyby moje radost nad nadcházející schůzkou a nad tím, že jsem mu nevěřila, nevyhrála. Ale vyhrála na plné čáře. Tentokrát mi naprosto vyhovovalo, že neplní své slovo.

Ale o trochu vážněji, jedna z věcí, na kterou si tady nemůžu zvyknout, je to jak krátkou mají lidé paměť. Navymýšlí si a naslibují Vám spoustu věcí, ale rozhodně se na to nesmíte spoléhat. A není to vůbec ze zlé vůle. Jenom prostě jako kdyby si nepamatovali to, co řekli. Jejich slovo nemá vůbec žádnou váhu. A já často přemýšlím, jestli o může mít nějakou výhodu, ale nedokážu ji najít. Tentokrát mi to ale hrálo do karet, tak mě ani nenapadlo si stěžovat. 

V neděli jsme měli vyrazit během dopoledne. Byla jsem připravená v devět. Germán a jeho přítelkyně se probudili chvíli před polednem :-D Chvíli jim trvalo než se vypravili a pak ještě měli hlad a chtěli si někde dát snídani. Vyrazila jsem napřed. Dojela jsem do dané vesnice, kde se mělo závodit. Samozřejmě jeden autobus zaparkoval uprostřed silnice a tak jsem musela nechat motorku nahoře a sejít dolů pěšky. Nicméně trocha pohybu je vždy jen ku prospěchu věci. 

Dole u jezera už měly závody začít, nicméně Bolívijci nejsou úplně nejsilnější ve věcech organizace. Z reproduktorů se stále ozývalo:
'Závodníci přijeďte ke startu.'
'Všechny prosíme ať opustí trať závodu a ať je v průběhu závodu ani nenapadne na ní vstupovat.'
'Závodníci na start.'
'Opusťte trať.'
'Organizátoři důrazně žádají všechny ať opustí trať.'
'Závodníci co do pěti minut nebudou na startu se závodu nebudou účastnit.'
'Vykliďte už trať.'
'Závodníci!'

Když jsem se rozhodla místo opustit, tak se k začátku ještě neměli, a já už byla dávno znuděná.

Nahoře jsem se zvládla potkat s Germánem a jeho přítelkyní. Další částí latinoamerické kultury je, že lidé s Vámi neuvěřitelně rychle souhlasí a to prakticky s čímkoli, co řeknete. Musíte tak mít neustále pozor na to, co říkáte. Já tentokrát neměla a poměrně přímo jsem vyjádřila svůj názor na úroveň organizace této akce. Germán okamžitě přitakal. A jelikož jsme byli blízko ruin Incallajta, o kterých se říká, že jsou jako bolívijské Machu Picchu, tak jsem navrhla, že bychom mohli vyrazit tam. Germán opět rychle souhlasil. A já byla ráda, že budu mít společnost.

Vyrazili jsme a čekala nás jedna z nejhezčích cest, co jsem kdy projela. Já vím, že si pořád na něco stěžuji, buď cesta je příliš klikatá, anebo příliš studená či je příliš horko, anebo příliš fouká vítr, anebo prší anebo když ani jedno z předchozího, tak to znamená, že jsem ve městě a je tam moc provoz :-D Aneb prakticky cokoli mě na motorce vyleká a necítím se ještě dost jistá. Ale tentokrát, tentokrát to bylo naprosto nádherné. Cesta byla klikatá, ale jenom tak, aby to bylo zábavné a nebylo potřeba snižovat rychlost. Nebylo ani příliš horko, ani příliš zima, nefoukal vítr a svítilo příjemné sluníčko. A navíc okolo nás byly hory, které mi trochu připomínaly Čechy. Anebo tedy nepřipadaly mi tak jihoamerické. Zaoblené se záplatami políček. Byla jsem naprosto spokojená a jenom jsem si užívala to, že jedu. A ještě jsem k tomu výjimečně neposlouchala žádnou audioknihu a tak jsem se opravdu soustředila jenom na všechny pocity, co mi probíhaly tělem. 

A uprostřed téhle krásy a asi hodinu předtím než jsme měli dojet k oněm skoro-jako-machu-picchu ruinám, tak Germánova přítelkyně řekla, že je jí zima, že jí z motorky tlačí zadek a že pokud budeme pokračovat, tak pak bude moc zima a chytí nás noc. (Překlad přímo ze španělštiny. Fráze 'chytí nás noc' mi přijde moc pěkná.) Germán souhlasil a navíc to je jeho přítelkyně, tak neměl moc na výběr. A tak jsme se vrátili. (Předběhnu vyprávění, ono to nakonec bylo dobře, protože ta cesta byla mnohem delší než jenom zmíněná hodina. Ale stejně nám přítelkyně trochu pokazila výlet.)

Vrátili jsme se po stejné cestě a nakonec jsme opravdu přijeli asi v 8 večer. Zakončil se tam tak můj poslední víkend. 

Následující tři dny jsem ještě strávila v Cochabambě. A to naprosto domácky. Pořád mě to překvapuje, jak mi to vlastně chybí. Člověk by si myslel, že být tři měsíce na prázdninách a jenom cestovat je úplná idylka a že mi vlastně nemůže vůbec nic chybět. A ono mi taky nic nechybí. Ale nikdy jsem nečekala, jakou budu mít radost z toho, že budu moci strávit odpoledne v kuchyni vařením. Vařila jsem bramboráky a guláš. Žádné velké umění. Ale za prvé tady nikdo neví, jak to má doopravdy chutnat, a za druhé to nejsou úplně složité věci. A já měla z téhle chvíle upřímnou radost.

Měla jsem taky radost z toho, že jsem se opravdu mohla věnovat psaní. Se čtením to bohužel nebylo úplně neslibnější, ale propsala jsem co jsem mohla a pokud všechno vyjde, tak bych mohla brzy dokončit motorkářský cestopis po Bolívii. No a asi nemusím dodávat, že se mi vůbec nechtělo ven :-) A to až tak, že si ze mě Germán začal utahovat, že kdybych mohla, tak strávím celý život s počítačem.

Jenomže vše má svůj čas a můj čas v Cochabambě se nachýlil. S počítačem člověk taky nemůže žít věčně. A navíc Germán se také chystal cestovat a tak jsme se dohodli, že odjedeme společně. Úterý a středu jsem tak věnovala přípravě na další cestu. Vyprala jsem všechno oblečení. Vyměnila jsem peníze. Nakoupila zásoby, kdyby náhodou hrozilo, že bych měla po cestě umřít hlady. Vyměnila jsem motorce olej a dotáhla jsem jí řetěz (ano, sama). A zabalila jsem všechno kromě pyžama a kartáčku na zuby. A ve středu večer jsem tak byla připravena prakticky na cokoli.