O tom, jak se Latinoameričanům nedá věřit, když slíbí, že přijedou v určitou hodinu. O tom, jak jsou úžasní hostitelé. O tom, jak díky nim prožijete nečekané dobrodružství. A o jednom z mých oblíbených dní. 5
Ráno nebylo nijak zvláštní, chvíli jsem strávila čas na internetu a bylo mi slíbeno, že v 11. si pro mě někdo přijede, aby mi ukázal Huancayo. Tenhle člověk, prý okolo desáté napsal, že už je na cestě, a v 11. pak napsal, že vlastně nemůže, že musí dělat něco jiného. Vlastně mě to pobavilo. Je to tady v těchhle končinách totiž naprosto normální. Zvláštní vlastně bylo, že Jhoan (můj hostitel) to nečekal. Bylo mu to upřímně líto, že jsem musela čekat a pak se nic nestalo. Pak domluvil, že si mě ve 2 odpoledne vyzvednou kluci z motoklubu Guerreros del Valle (Válečníci z údolí) :-) a ve 2:30 pořád nikde nikdo :-D
Nakonec přijel sám Jhoan. Bylo mu tak líto, že pro mě nezvládl zařídit žádnou projížďku, že nechal své práce, aby to tam se mnou projel on sám. Myslím, že mě nikdy neomrzí opakovat, že věřit se jim tady moc nedá, ale srdce mají neuvěřitelně veliké. Už jenom to, že ho vlastně zajímá, abych to tu poznala, a abych si čas tady užila, je neuvěřitelně vzácné a krásné.
Nasedli jsme každý na svou motorku a Jhoan mě vedl do blízké vesničky. Trvám si na tom, že to jaký kdo je se hodně pozná podle toho, jak řídí a zvlášť podle toho, jak řídí, když někoho někam vede. Já jezdím pomalu a rozumím tomu, že zkušenějším jezdcům na větších motorkách to může připadat nepříjemné a nudí je to. Na druhou stranu si trvám na tom, že já se přizpůsobovat nemůžu, protože neplánuji způsobit nehodu jenom proto, že se chci vyrovnat někomu, kdo má najeto mnohem více let. Někteří zmizí dřív než si všimnou, že jim nestačím. Jiní mě netrpělivě popohání. A většina tedy a mezi nimi i Jhoan mě neustále kontrolují v zrcátku a srovnávají rychlost tak, abych je měla příjemně v dohledu. Je něco tak strašně krásného na tom, když se o Vás někdo takhle stará a dává pozor, jestli jste v pořádku, že mi schází slova na to, to pořádně vyjádřit.
Další věc, kterou jsem nevěděla, než jsem začala jezdit na motorce je, že motorkáři obecně drží při sobě. A tak tedy ten, kdo jede první, ukazuje nohama těm za sebou všechny nebezpečné díry a nerovnosti na silnici. Vlastně se tak stává očima nejen pro sebe, ale do určité míry i pro všechny, kteří jej následují. A to tedy i v případě, že k sobě ti motorkáři nepatří. Mnohokrát jsem to zažila ve městě, kde když si motorkář všimne, že za ním jede jiná motorka, tak mu také ukazuje, pokud je na cestě nějaká díra anebo retardér.
Dojeli jsme s Jhoanem takhle do oné vesničky, jejíž jméno si bohužel už nepamatuji. Jhoan jí vybral, protože tam v ten den zrovna probíhal festival tradičních tanců. Tanců při nichž lidé bezhlavě dupou do země, skákají a vytvářejí různé formace. Je to dost podobné Kolumbijským tancům, alespoň z oblasti Llanos, je to barevné a je pěkné se na to dívat. (Na facebooku je nahrané video, pro ty kteří by chtěli vidět ukázku.) A zároveň je to samozřejmě doprovázeno stánky s místními pokrmy. Jhoan se pustil podél stánků, až našel ten, kde měli tradiční brambory se zelím v jakési asi paprikové omáčce se salátem z rostlin, které připomínaly špenát. Bylo to dobré. A co mě nejvíc bavilo, bylo, že abychom mohli ochutnat všechna tradiční jídla, tak Jhoan objednal vždy pouze jedno jídlo a k němu tři lžíce (mezitím se k nám přidal Deyvid. A ano takhle se to píše.) Prošli jsme takhle těch stánků několik a zakončili jsme ochutnávku sušenými brambory smíchanými se sýrem a vajíčkem. Zní to divně a chutnalo to divně. Ale rozhodně to stálo za vyzkoušení.
Poté se k nám již připojili ostatní z motoklubu Válečníků, aby mi ukázali zdejší lagunu. Bylo nás celkem pět motorek, z čehož dvě vezly přítelkyně těchto Válečníků. Byla jsem jediná holka, co řídila. Jhoan se rozhodl, že pojedeme k té laguně zkratkou. Jestli se začínáte bát, já jsem se taky bála. Zeptala jsem se, jestli ta cesta je vyasfaltovaná. Jhoan sklonil pohled a řekl, že to se říct úplně nedá. Začala jsem se bát víc. Za celou cestu z Kolumbie jsem spadla asi šestkrát. Nikdy žádné zranění, vše za velmi nízké rychlosti, ale vždy na nezpevněném povrchu. Ale vyjeli jsme. První jsme přijeli k louži, která sama připomínala malou lagunu, s vodou tak po kolena. A po pravé straně úzká stezička v trávě. S takovým roztomilým skokánkem uprostřed plným bláta, kde by bylo snadné se sesmeknout. Nadechla jsem se a následovala jsem motorku přede mnou. A projela jsem. Rozesmála jsem se s takovou radostí, že se všichni ostatní začali smát se mnou.
Následovaly ještě asi tři další podobné louže, jeden sesuv půdy, dva potoky a dlouhé pole plné mazlavého bláta. Musím přiznat, že ne všechny překážky jsem překonala sama, když jsem si hodně nebyla jistá, hned byl vedle mě některý z kluků, který mi motorku přes tu překážku převezl. A když se mi na blátivém poli několikrát zaseklo kolo, tak tam se mnou trpělivě čekali a pomáhali mi ho vyčistit. Bohužel tím, že je má motorka silniční, tak má úzká kola, a mezi kolo a blatník se snadno dostane bláto a zrovna tohle bláto bylo přesně tak mazlavé, že se tam zachytávalo a nechtělo ven. A ani v jednom případě nikdo z nich neukázal ani trochu netrpělivosti.
Když jsme přijeli k laguně, tak už se skoro stmívalo a měli jsme dost světla tak akorát na fotku. A vlastně ta laguna ani nebyla tak důležitá. Dobrodružná cesta byla jedním z nejhezčích zážitků, co jsem na své cestě prožila.
Po cestě zpět jsem si ještě vyzkoušela jaké to je řídit takhle ve skupině. Jela jsem jako druhá, protože nejslabší jezdci se umisťují někam doprostřed konvoje. Jhoan jel první a jako vždy upozorňoval na všechna nebezpečná místa a já jsem signály samozřejmě posílala dál. A vůbec to není jednoduché. Když máte odbočovat, tak musíte snížit rychlost, zapnout blinkr, přeřadit a ještě nohama ukázat, že je před Vámi třeba retardér. Je to vlastně docela dost úkonů, co je potřeba udělat najednou. Ale je to taky jedna z věcí, které mě na řízení moc baví, když člověk dokáže udělat všechno tohle plynule a vlastně se tak najednou stává jedním s motorkou, s provozem, s celým okolním prostředím.
A na závěr jsme samozřejmě zašli ještě na pivo. Pije se tu velice zvláštně. Objedná se pouze jedna lahev piva, která tedy má 650 ml, a jeden kelímek. První člověk si nalije svůj kelímek a pošle flašku dál. Vypije to, co si nalil, a pošle kelímek. Druhý člověk si nalije kelímek a pošle flašku, vypije kelímek a pošle ho dál. A ten, kdo dopije lahev samozřejmě musí obstarat další.
A ještě úplně poslední detail, který mě hodně zahřál u srdce, celou dobu, když se mnou kluci mluvili, tak mě oslovovali 'Hermanita' (Sestřičko). A opravdu to bylo jako kdyby mě mezi sebe přijali a kdybych mezi ně patřila.
________________________________________
Vím, že by bylo lepší mít videa a fotky tady a omlouvám se, že pořád jsem to ještě nevyřešila. Ale slibuji, že se na to vrhnu. Mezitím mám fotky a videa na facebookové stránce 'Overcoming borders' anebo na Instagramu 'anie.overcoming.borders'
