O mých posledních dvou dnech v Peru, o tom, jak počáteční zklamání, se přeneslo na celý pobyt, který se zklamáním také skončil a o Peru celkově (a i o jeho dobrých stránkách).
Blog byl dopsán. Fotky nahrány na facebook a na instagram (opět zvu na stránku Overcoming Borders anebo anie.overcoming.borders :-) ). Můj virtuální život byl uveden do pořádku a tak nebylo proč se dál zdržovat v Cuscu. Ne že by tam nebylo co více vidět, ale je období dešťů a to znamená, že opravdu strašně prší, zvlášť na horách, které jsou v téhle oblasti to nejzajímavější. A úplně popravdě už jsem nechtěla být dále na tom samém místě. A navíc už jsem chtěla z Peru celkově pryč. Tak jsem se ráno vzbudila, všechno jsem zabalila, což je to nejvíc nejotravnější, a vyrazila jsem.
Cesta z Cusca do Puna, které je už skoro u Bolívie a kde se většinou přespává před přejezdem hranic, je celkem 386 kilometrů, což by bylo hodně, a tak jsem si po cestě našla vesnici Ayaviri, abych tam přenocovala. Byla to jedna z vůbec nejjednodušších cest, co jsem kdy projela. Dlouhá rovná silnice, prakticky bez aut, bez zatáček, bez klesání či stoupání. Jenom se strašnou zimou. Cusco už se nachází v nadmořské výšce 3400 mnm a pak už přichází oblast, která se jmenuje Altiplano (aneb Vysoká Planina), která je celá těsně pod 4000 mnm. Když svítí sluníčko, tak je to docela v pohodě. Ale na motorce i se sluníčkem vítr profoukne úplně všechno a tak jezdím už pořád v protidešťovém obleku, který proti větru trochu pomáhá. Vypadám jako tlustý šašek, kdyby Vás to zajímalo :-D
Nicméně teda cesta to byla jednoduchá, jak do Ayaviri, tak i potom do Puna. V Puno jsem měla už slíbenou posadu a tak jsem se těšila, že se s někým potkám. Jenže když jsem přijela, tak motorkář, se kterým jsem se bavila, mi zařídil ubytování v hotelu a řekl mi, že slíbená pomoc v Puno spočívá v tom, že ten hotel je o něco levnější, než by byl, kdybych tam přijela sama. Byla jsem zklamaná. Místo toho, abych mohla poslední večer strávit ve společnosti, tak jsem byla sama. A navíc bych si podobný hotel dokázala za stejnou cenu najít sama a to ve výrazně lepší části Puno. Anebo bych nejpravděpodobněji pokračovala do městečka, které je přímo na hranicích, abych byla z Peru rychleji pryč.
Musím přiznat, že pro mě Peru bylo zklamáním. Možná proto, že jsem se tam ohromně těšila. V Kolumbii, kde jsem předtím žila, mi vždycky přišlo, že neumí vařit. Kolumbijská kuchyně se sestává z rýže, luštěnin a spousty masa a je to pořád to samé. A tak asi především kvůli kuchyni, pro mě Peru byla téměř vysněná destinace. A nakonec to dopadlo úplně jinak.
Peru je neuvěřitelně špinavé. Lidé hází odpadky kdekoli je napadne a tak hned, jak přejedete hranice z Ekvádoru, po obou stranách se špína začne vršit. (Samozřejmě v hodně turistických oblastech to tak není, tam se kvůli turistům uklízí.) A navršené odpadky samozřejmě znamenají hodně nepříjemný zápach. Ne všechna města na tom jsou stejně. Třeba Chiclayo mi přišlo horší než Indie. Ale třeba Trujillo (alespoň ve městě jako takovém) je docela v pohodě. Jsou to ale i takové věci jakože jim v Peru nikdy neřekli, že záchody by se také měli umývat (a to je poměrně univerzální nedostatek, ať jste kde jste). Tímto začalo mé zklamání, protože to bylo první, co jsem z Peru viděla.
Další můj osobní problém je to, jak Peruánci řídí. Mám pocit, že v autoškole se jejich první lekce sestává z toho, kde je klakson a jak na něj troubit co nejhlasitěji a to bez jakéhokoli zjevného důvodu. Jezdí neuvěřitelně agresivně a zajišťují si volný průjezd právě troubením. Já jsem se naučila řídit v Kolumbii, která taky není jednoduchá, projela jsem Bogotu, ale Peru bylo i tak naprosto strašné. K tomu se ještě přidává, že neví, jak fungují kruhové objezdy, a přednost má ten, kdo na kruhový objezd najíždí, nikoli ten, kdo tam už je, takže si to asi umíte představit.
Možná právě to, že mám zkušenosti z Kolumbie (a Ekvádoru, který byl podobný), tak mě nakonec Peru tak zklamalo. Lidé v Kolumbii jsou nespolehliví, ale jsou neuvěřitelně milí a nápomocní. Strašně snadno se s Vámi dají do řeči a přijmou Vás mezi sebe. Pokud do Kolumbie pojedete jako turista, tak si to tam právě kvůli lidem musíte zamilovat. Peruánci takoví nejsou. A trochu mi z toho občas bylo smutno. A kdykoli můžou, tak se cizince snaží natáhnout a to naprosto se vším a pořád. Je to otravné. Úplně Vás to nakonec vyčerpá.
Abych Vás nicméně úplně neodradila, tak příroda je naprosto nádherná. Nikdy předtím jsem nebyla na poušti. Hory jsou naprosto skvělé (nicméně bych doporučovala nejezdit v období dešťů :-D ) A pokud jezdíte na motorce, tak se dá přes MAI anebo různé motokluby potkat spousta moc fajn lidí, se kterými si svůj pobyt můžete užít. Lima mi přijde, že za to moc nestojí, ale třeba Cusco je opravdu pěkné a to samé říkají o Arequipě, kam jsem tedy nezvládla dojet. Pokud pojedete jako turista, tak věřím, že si Peru užijete. A opravdu vaří strašně dobře. To jim nikdy nikdo nevezme :-) a já do peruánské restaurace vždycky ráda zajdu.
Samozřejmě bych k tomu ještě ráda dodala, že to byla pouze má osobní zkušenost a můj pohled na věc. Věřím, že pro ostatní to mohla (anebo může) být úplně jiná zkušenost a z celého srdce si přeji, abyste se přes zmíněné nedostatky do Peru někdy podívali a aby se Vám tam moc líbilo.
