Návrat zpět do Cochabamby

O smutném opouštění Uyuni, o vtipné návštěvě Orura a konečně o návratu zpět do Cochabamby za Germánem a ostatními, kteří mě znovu vřele přijali mezi sebe.

Další den začal znovu královskou snídaní, ale tentokrát se zvláštním pocitem. To, co měla být vrcholem návštěvy Bolívie, už bylo za mnou. Ten čas po skončení něčeho krásného je vždycky zvláštní, fialově nostalgický, člověk je rád za to, co se stalo, že to mohl zažít, ale zároveň jako kdyby ten prožitý zážitek ze všeho vycucl vzduch a tak se na chvíli vytvořilo zvláštní vakuum. Je to takový  krásně smutný pocit.

Zabalila jsem všechno a poprosila Ronala, zda by mi pomohl koupit benzín. Už bylo na čase vydat se zpět směrem ke Cochabambě (mimochodem asi jsem to ještě nezmínila, ale Cochabamba se vyslovuje 'Kočabamba', což mi přijde nejvtipněji znějící název města vůbec). Asi nakonec pomohlo, že Cochabamba s Germánem se pro mě stali takovým přechodným domovem. Ronal nejprve slíbil, že mi pro benzín zajede, ale nakonec se ukázalo, že nemá čas a tak mi v garáži našel tank s benzínem, který tam měl pro případ, že by v hotelu vypadl proud. Celý mi ho nalil do nádrže a kategoricky odmítl, že bych mu zaplatila, protože prý stejně potřeboval dokoupit zásoby. Já nevím, jak jsou takovéhle věci vůbec možné. Ale lidi jsou úžasní. Bude mi trvat roky než budu komukoli z nich sahat po kotníky.

Rozloučila jsem se a vyrazila směrem Oruro. Cesta byla dlouhá, ale rovná a nepříliš zajímavá. Solné pláně Uyuni se nacházejí na Altiplano (Vysoké planině) a tak je tam sice zima, co leze do kostí, když se proháníte na motorce, ale cesty jsou jak podle pravítka a nejsou tam žádné kopce. A tak jsem se rozhodla, že 315 kilometrů musím být schopná zvládnout.

Doposlouchala jsem Čtyři dohody od dona Miguela Ruize. Musím přiznat, že má ve spousta věcech pravdu, ale taky mi je neuvěřitelně protivný. A vůbec není lehké dát za pravdu někomu, kdo Vám někdo přijde protivný. Nicméně část, která se mi líbila v dohodě 'Neberte si nic osobně' byla, kde říká, že každý si žije svůj vlastní film, kde on je hlavní postavou a všechny ostatní postavy jsou vždycky vedlejší. Já v tu chvíli měla to privilegium, že jsem si uvědomila, že hlavní postava mého filmu se prohání na motorce po Bolívii. Nikdy v celém svém životě jsem neměla šanci si ani vysnít nic úžasnějšího. 

Po Čtyřech dohodách následovala knížka Pan Kaplan má stále třídu rád od Lea Rostena. Pamatuji si, že ta se mi kdysi dávno líbila. Tentokrát mi přišla úplně hloupá. Možná jsem z toho vyrostla. Nicméně pak jsem se dostala ke třetí knížce (aneb opravdu jezdím pomalu a bez teroru tachometru ještě pomaleji). Kmotr od Maria Puzo. Naprosto skvělá. Stejně jak jsem si jí pamatovala z kdysi dávno, kdy jsem jí četla. Tu jsem tedy zatím nedoposlechla, protože zase tak zlé to se mnou není.

Dojela jsem do Oruro a tam jsem si našla hostel. Byl trošku dražší, ale líbilo se mi tam. A tak jsem si řekla, že jednou to za to stojí nekoukat na každý pesos. Vyrazila jsem do města a jelikož jsem nic zábavného nenašla, tak jsem koupila dvě piva a vrátila se. Ta stále stál pán, který mě při příjezdu přivítal a ukázalo se, že vypomáhá ve vedlejší restauraci. Podělila jsem se s ním o pivo a začali jsme si povídat. Pak přišli dva Brazilci a jeden Bolívijec. Skupina se rozrostla, ale nakonec jsme skončili u vína ve čtyřech pán, který se ukázalo, že je z Mexika, jeho syn, kluk čínského původu, který se ale narodil ve Francii, a já. Až do tří do rána jsme povídali o všem možném.

Další ráno nebylo lehké vstát brzy. Ale hostel nabízel free walking tour, které jsem přeci musela využít. A tak jsem v danou hodinu byla připravena. 9:3O, jak bylo řečeno. Lidi by si podle mě mohli řídit hodinky. Jsem blázen, nikdy se nepoučím. Vyrazili jsme v 10:50. A náš průvodce byl onen mexický kluk, se kterým jsem den předtím pila. Nebyl úplně fresh, protože na rozdíl ode mě musel vstávat už v 7 ráno. Ale povídal a povídal. Místo toho, aby řekl pouze, že Oruro bylo významným obchodním uzlem (což mi přijde, že všichni dokážeme pochopit), tak k tomu ještě dodal "prodávalo a kupovalo se tady zboží, hovězí maso, vepřové maso, kuřecí maso, pšenice, kukuřice, zelenina, ovoce, bavlna, látky, ozdobné předměty, ..." A takhle to bylo úplně s každou informací. Není divu, že u první sochy jsme strávili půl hodiny. Nicméně musím mu přiznat hlubokou znalost a to jak celé Bolívie, její historie, tak i města Oruro a jeho tradic. Myslím, že kdejaký Oruřan (anebo jak se říká obyvatelům Orura), by toho tolik nevěděl.

Nicméně před 1pm jsem se od procházky odpojila, bála jsem se, že nezvládnu dojet včas do Cochabamby. Posledně mi těch 215kms trvalo asi sedm hodin. Došla jsem do hostelu, nandala zavazadla na motorku a procházející Bolívijec byl tak neuvěřitelně ochotný, že mi koupil benzín. Lidi jsou úžasní. A to ještě, aby mi mohl pomoci, tak se musel vrátit domů, kde si nechal občanku. 

Do Cochabamby jsem dojela za poslechu další části kmotra a oddechla jsem si, když Michael dokázal zabít Sollozza. Neumíte si představit mé napětí (samozřejmě jsem si už nepamatovala, jak to dopadne, i když jsem knížku kdysi dávno četla), Michael nebyl zrovna jasná volba na to, aby zabil největšího padoucha. Ale fandila jsem mu. Jenomže když přišel na schůzku se Sollozzem, tak jsem zrovna vjížděla do města a měla jsem svou mp3 vypnout, abych se mohla soustředit na provoz. Neumím se soustředit na dvě věci najednou a tak poslouchám jenom, když jsem venku z města mimo provoz. No, a spisovatel se zrovna rozhodl začít popisovat prostředí té hospody, kde se měli potkat. Já žaludek stažený napětím a okolo mě už se začínala objevovat auta. Asi nikdy jsem si tolik neoddychla, když byl padouch konečně zabit a Michael to přežil. A já konečně mohla mp3 vypnout a soustředit se na provoz :-) 

Při příjezdu se mi dostalo krásného přivítání. Už mě čekali. Jenom jsem si odnesla věci do 'svého' pokojíčku a vyrazili jsme na večeři. Germán, jeho přítelkyně a jejich další kamarád. Jako kdybych se opravdu vrátila domů :-) mám to tu ráda. Bude mi smutno až budu odjíždět.