O tom, jak jsme se vrátila zpět do Cochabamby, o tom, jak jsem poprvé přijela pozdě na akci a hlavně o tom, jaké úžasné lidi všude potkávám a o tom, že jsem byla na rande.
Tak asi bych se mohla na rovinu přiznat s tím, že jsem se do Cochabamby vracela ráda, ze dvou důvodů. Prvním je samozřejmě Germán a jeho kamarádi a to, že jsme se u něj cítila skoro jako doma a docela jsem se těšila, že si u něj budu moct na chvíli odpočinout. No a druhý důvod se ukáže velmi brzy.
V pátek jsem se více než cokoli jiného chtěla věnovat psaní, ale Germán mi řekl, že je zrovna Den Dětí a že by bylo pěkné, kdybych s lidmi z Jawa klubu jela do jedné školy a pomohla tam rozdat nějaké drobnosti místním dětem. Ráno jsem tedy vstala, nachystala se a začala čekat. Germán se probudil o hodinu později než jsme si domluvili a tak jsem také o hodinu později vyrazila. Po cestě jsem narazila na několik zátarasů a musela projíždět přes různé objížďky. Poprvé jsem někam přijela pozdě já :-D a zrovna tenhle den začali na čas. Poprvé, za celou tu dobu co jsem tady, tak něco začalo na čas.
Tak jsem se se všemi potkala až po skončení celé akce a akorát jsme se spolu šli najíst a já se vrátila zpět domů. Celé ráno pryč :-D ale to se tak stává. Zbytek dne už jsem věnovala jenom doplňování zanedbaného deníčku a večer jsme zašli s Germánem a Monicou do baru na caipirinhu. A tentokrát jsem to byla já, kdo nechtěl pít příliš dlouho do noci. Na další den jsem měla domluvenou schůzku s Hennrym. Můj druhý důvod.
Rande, které začíná v 10 ráno je vždycky trochu podezřelé. Anebo alespoň nestandardní. A hnedka od začátku jsem věděla, že bude mít čas nejdéle tak do 4 odpoledne. Ale stejně jsem se rozhodla, že není vlastně proč na rande nejít. Přiznávám nicméně, že jsem až do poslední chvíle na půl nevěřila, že přijde. A přišel a měl jenom desetiminutové zpoždění.
V mém světě jsou dva typy krásy. Lidé, kteří jsou krásní do časopisu. A lidé, kterým kouká krása z očí, jako kdyby z nich vyzařovala krása toho, co je v nich vevnitř. Hennry mi připadá přesně jako ten druhý typ člověka. První část schůzky jsme strávili chozením po botanické zahradě. A poté jsme lanovkou vyjeli nahoru na kopec, na kterém stojí socha Krista, která shlíží a opatruje město Cochabamba. Pěšky jsme sešli zpět dolů a na poslední dvě hodinky jsme si sedli do dalšího parku a povídali dokud se náš čas nenaplnil.
Byla to jedna z nejhezčích schůzek. Jako z černobílého filmu. Ještě v autobuse jsem dlouho přemýšlela, čím mi tenhle kluk tolik učaroval.
Samozřejmě tahle idylka nemá žádný happy-end. Už se vícekrát neuvidíme. Hennry je po deseti letech zase zpátky ve své vlasti a tak čas musí věnovat nevyřízeným organizačním věcem. A všechen ostatní čas je pro rodinu a pro jeho prarodiče. Pro mě by to bylo úplně stejné. Rodina jsou lidé, kteří vždycky stojí za Vámi a ať se děje cokoli, tak Vám pomáhají. (Anebo alespoň já jsem měla o neuvěřitelné štěstí, že moje rodina je přesně taková.) Takže když jste na chvíli zrovna doma, tak má rodina vždycky přednost před náhodným rande. A po pár dnech se Hennry vrací zpátky do Španělska, kde žije. Takže tímto se končí moje krásné rande.
Nicméně mě přijde naprosto neuvěřitelné, jaké mám úžasné štěstí na lidi. Přeci jenom jakákoli jiná drobnost mohla znamenat, že bych se s Hennrym nikdy nepotkala. Kdybych se byla rozhodla počkat v Sucre, protože pršelo, když jsem vyjížděla. Kdybych se byla v Cochabambě nepotkala s Franzem, který mi zařídil možnost přespat u jeho kamaráda. Kdybych jela s jinou tour, která vyjížděla o hodinu později. Kdyby ... kdyby ... Neustále mě překvapuje, jak jsme strašně křehcí a jak křehké jsou situace, do kterých se dostáváme. Nejmenší detail může změnit úplně všechno. Šance, že ve svém životě potkáme ty lidi, které potkáme je vlastně poměrně malá. A to že se celý vesmír sestaví tak, že potkáme ty lidi, které potkáme, a že jsou tak úžasní, je neuvěřitelné požehnání.
A tak jsem zakončila celý den vlastně strašně spokojená. Stále se obávám toho, že pokud se svět rozhodne, že mám splatit za všechno štěstí, co mě potkalo a za všechna krásná setkání, tak ani prodat všechny orgány nebude dostatečné.
