O tom, jak neděle s kocovinou je nejlepší příležitostí podívat se znovu na prožitý měsíc v Jižní Americe a uvědomit si to neuvěřitelné štěstí, které mě potkalo.
Poslední březnový den. Už jsem na cestě zase celý měsíc. Čas utíká ohromně zvláštně. Byl to pouze měsíc a přitom mám pocit, jako by to bylo nejméně půl roku. Nakonec se do jednoho měsíce vejde ohromná spousta věcí.
Na každý den také hodně vzpomínám. Kromě blogu v češtině, mám také deníček, který teda vedu v angličtině. A ke každému dni jsou také fotky, které se snažím pravidelně publikovat na facebookové stránce Overcoming borders a také na instagramu (anie.overcoming.borders) a pak ještě vytvářím alba na google photos. A jednou za čas se také zastavím, abych si zaznamenala a připomněla všechno, čím ostatní přispěli k mé cestě (a že toho je spoustu - ubytování, občas mě pozvou na jídlo, pomáhají mi koupit benzín, aby ho měla za místní cenu, ...). Každý den si tak vlastně připomenu alespoň pětkrát :-D Možná i proto se ten měsíc zdá mnohem delší, než pouhých 31 dní. A při každém připomenutí vždy objevím nějaký nový detail, nějakou novou věc, která se mi stala a na kterou bych jinak zapomněla. Je to moc pěkný proces a vlastně mi je trochu líto, že jsem to nikdy předtím nedělala (snad jenom na Camino de Santiago).
Za celou tu dobu jsem projela druhou polovinu Peru a první polovinu Bolívie. Google říká, že kdybych to jela rovnou, tak by to bylo 2037 kilometrů. A to do toho nezapočítávám nejrůznější odbočky jako třeba tu na Machu Picchu. To je vlastně strašná spousta. Pro srovnání obvod České Republiky je dlouhý 2327 kilometrů. Takže bych jí měla objetou skoro celou.
Potkala jsem mezitím spoustu lidí, Peruánců, Kolumbijců, Argentinců, Bolivijců. Chvíli jsem měla společnost. Chvíli jsem byla sama. Přečetla jsem a naposlouchala jsem Duši peněz (od Lynne Twist), Rok zajíce (od Arto Paasilinna), a začala jsem Jsou světla, která nevidíme (od A. Doerra) a knížku Krátký, leč divuplný život Oskara Wajda (od Junota Diaze).
Za měsíc se dá zvládnout spousta věcí. Viděla jsem lachtany, viděla jsem spoustu různých ptáků a hlavně jsem viděla nádherné hory. Byla jsem na Machu Picchu, byla jsem v Cuscu a v La Paz. Projela jsem jedny hranice. Nespočetně-krát jsem čepovala benzín a třikrát jsem dotahovala řetěz. A jednou jsem pila rum a whisky až do šesti do rána.
Prožila jsem krásný měsíc. Nicméně, aby to nevypadalo jenom tak růžově, samozřejmě to má i svoje tmavší stránky. Občas je docela otrava spát každou noc na jiném místě. Jsme docela usedlá zvířata a vracet se pokaždé na to samé místo má svoje kouzlo. Potkávat pokaždé jiné lidi je sice vzrušující, ale občas už se Vám nechce znovu vyprávět ten samý příběh. A je ohromně fajn být s lidmi, ale občas jenom tak si zalézt s knížkou je nedocenitelné. Což se samozřejmě nedá, když Vás do svého domova vítá nová rodina.
A tuhle neděli, která přišla, jsem byla vlastně skoro jako doma, tak jsem se po předchozí párty probrala až po poledni a líně jsem s kocovinou koukala na má oblíbená videa z Sci-show. Dokud nepřišel Germán a nepřinesl mi zmrzlinu a řekl, že bych měla už vstávat a že bychom mohli vyrazit na druhou část motorkářského srazu. Souhlasila jsem a poměrně pomalu jsem se dala do kupy. A pak jsme vyrazili. Germán má vlastní motorku značky Harley-Davidson, kterou jsem nikdy vlastně neobdivovala. Je tak veliká, že už to je pomalu jako kdybyste řídili auto, akorát na Vás prší. Nikdy jsem jí neobdivovala, tedy, dokud jsem na ní neseděla. Je naprosto neuvěřitelně pohodlná a když na ní sedíte, s černými brýlemi na očích a s větrem ve vlasech, tak se cítíte jako kdybyste byli ve filmu. Hodně mě to bavilo.
A pak přišlo rozčarování, když jsme přijeli na onen motorkářský sraz. Přijeli jsme pozdě. A to znamenalo, že většina lidí už byla opilá. Strašně opilá. A ti, co nebyli opilí, tak do sebe dostali nevím, co jiného, a při smyslech rozhodně taky nebyli. A mezi tímhle vším Germán pro mě dokázal sehnat spoustu kontaktů, které se v následujících dnech ukázaly nedocenitelné. Chtěla jsem totiž pokračovat do Sucre a Potosí a tam není žádná pomoc MAI, což pro mě znamená především benzín za mezinárodní ceny, čímž se můj výlet rychle prodražuje. A Germán mi to všechno i přes moře alkoholu zařídil. Čeká mě pomoc skoro na všech příštích zastávkách.
V pondělí jsem se pak věnovala přípravě motorky a všech věcí na další cestu. Seřídit řetěz, vyprat oblečení, dopsat blog a nahrát fotky, zabalit oblečení, nakoupit jídlo, nakoupit hlavně benzín. Večer pak přišla ještě Monika, Germánova spolupracovnice, kterou jsem potkala hned první večer, dali jsme si jedno pivo a vyrazili jsme spát. V úterý se vlastně de facto začínal druhý měsíc mé cesty okolo Jižní Ameriky.
