Machu Pichcu a proč píšu blog

O příjezdu a výstupu na Machu Picchu, o tom, jak je to drahé a stejně to asi stojí za to. A se vsuvkou o tom, proč píšu blog. 15

Ačkoli ani Wilmer ani já nejsme zrovna ranní ptáčata, tak jsme vstávali před šestou, abychom dokončili poslední balicí práce. Tentokrát to nebylo tak jednoduché, protože jsme se shodli, že pokud chceme dojet v nějakou rozumnou dobu na místo odkud se jde pěšky do Aguas Calientes, tak musíme jet jenom na jedné motorce. Podle videí, která jsme viděli, tak první část cesty byla plná zatáček, a poslední dvě hodiny jízdy byly na nezpevněném povrchu podél hluboké propasti. Když jsme to pak opravdu projížděli, tak mi bylo jasné, že bych to byla zvládla, nicméně výrazně výrazně pomaleji. A tentokrát byl čas důležitý.

Zabalili jsme, Alan nás ještě pozval na snídani a vyrazili jsme. Ohromně jsem si to užívala. Jezdit na motorce a cítit ve tvářích vítr, je nádherný pocit. A když k tomu neřídíte, tak můžete jen tak být a být šťastní. S Wilmerem za řidítky jsme projeli všechno opravdu za naplánované čtyři hodiny a to včetně obědu. Cesta byla krásná. Hory byly úžasné, úplně nahoře plné mraků. Z počátečních 3 300 mnm, jsme vystoupali do téměř 5000 mnm a potom jsme sjeli dolů do 1500 mnm. Poprvé mi bylo špatně ze změny nadmořské výšky a to překvapivě po cestě dolů, kterou jsme projeli mnohem rychleji, než počáteční stoupání. 

Dojeli jsme k elektrárně odkud se dá jít už jenom pěšky, anebo vlakem či autobusem. Rozhodli jsme se jít pěšky, i když Wilmer asi netušil úplně, co to pro něj bude znamenat. Byly to necelé tři hodinky po rovném povrchu, ale Wilmer od svých 15 všude vždy jezdil na motorce, tak to pro něj nebylo tak snadné, jak čekal. Smutná část je, že je znát, že se investuje do železnice, ale nikoli do té cesty, po které chodí lidé, která je místy opravdu ošklivá. Wilmer na to suše poznamenal, že chodci nejsou výnosní. Peníze se dělají na té příšerně drahé dopravě. 

Vložka plná čísel: Obecně je Machu Picchu příšerně drahé. Vstup na Taj Mahal je 16 USD, nejdražší vstup do Pyramid je 20 USD, vstup do Gran Canyonu je 35 USD za auto na 7 dní (takže při pěti lidech v autě to vyjde na dolar na den), vstup do Louvru je 17 USD ... Vstup do Machu Picchu je téměř 50 USD (samozřejmě bez dopravy) a není to tam moc nikde vidět. Ceny v Aguas Calientes jsou tak vysoké, že myslím, že málokterý normální Peruánec si je může dovolit a to i když oni mají zlevněný vstup. 

Nakonec jsme dorazili do Aguas Calientes, našli jsme si únosně drahý hotel a po večeři, kterou jsme si dali na půl, při které mi Wilmer povídal o různých typech řetězů a pneumatik pro motorky, jsme brzy šli spát. Vstupenky jsme měli na 6am a tak jsme se rozhodli, že budeme vstávat před 5 ráno, protože nás pořád ještě čekal výstup až nahoru na tu horu. Doprava stála 24 USD jedním směrem a tak vyhrálo to, že jsme přeci mladí a plní sil. A musím říct, že šplhat 1350 metrů nahoru po schodech bylo těžší, než jsem očekávala. 

Nahoře jsme byli nicméně okolo 6:40. Takže sice máte pocit, že po cestě umřete, ale dá se to běhěm hodiny ujít. Když jsme vešli, tak bylo všechno skryto v mlze a tak jsme se zastavili a chvíli čekali. A měli jsme neuvěřitelné štěstí, že se ten mrak na chvíli zvedl. Udělali jsme pár typických fotek, aby nám věřili, že jsme tam opravdu byli a pak jsme vyrazili objevovat trochu skrytější části, které se na fotkách neobjevují tak často. A než jsme se vrátili, tak začalo poprchávat a po chvíli intenzivně pršet. Aneb, oni vědí, proč se to jmenuje Období dešťů.

Já si na sebe vzala nepromokavé kalhoty a doufala, že má bunda je taky nepromokavá. Není. Wilmer už od začátku věděl, že mu není pomoci, protože si nepromokavé oblečení nevzal. Nicméně, když viděl můj batoh, tak mi půjčil pláštěnku pro batoh, protože se zdálo, že ten jeho to nepotřebuje. Vždycky to jsou ty pěkné detaily, které si nakonec o lidech nejvíc pamatujeme. A když jsme procházeli okolo jedné části plné kamenů, jedna paní co se tam schovávala s manželem na nás zavolala, že tam dál jsou další a ať se běžíme schovat taky. Šli jsme. A tak jsme skončili sedící vedle sebe v takové jeskyňce a pozorovali jsme, jak se mraky valí přes Machu Picchu. Takhle to vypadá, když se s někým začnete bavit při západu slunce :-D Byla to překvapivě pěkná chvíle.

Když se ukázalo, že pršet nepřestane, tak jsme vylezli a šli dál. Doprošli jsme zbytek celého komplexu a ukázalo se, že jsme tam celkem strávili asi 5 hodin. (U vchodu řekli, že každý má vstup na 4 hodiny, ale nikdo to pak nekontroluje.) A pokud se přenesete přes to, jak je to drahé, a přes to, kolik je tam turistů i během deště :-D tak bych řekla, že to stálo za to. 

Nicméně tímto náš den ještě neskončil. Čekal nás ještě sestup po těch strašných schodech dolů a poté cesta k motorce. Poprvé, co si pamatuji, jsem toho měla dost i já a poslední hodinu už jsem doufala jenom, že to brzy skončí. Na naší konverzaci taky bylo hodně znát, jak jsme unavení. Nicméně jsme se nějak dostali k tématu, proč píšu blog. A mám asi dva hlavní důvody, první z nich je, že se mi během cesty dějí neuvěřitelně krásné věci a potkávám lidi, kteří mi ohromně pomáhají. Přijde mi, že ty hezké věci v našich životech snadno zapadnou a to je přesně to, co nechci. Chtěla bych, aby svět věděl, o všech těch ohromně obětavých lidech, které potkávám. A zároveň spousta lidí mi říká, že mám obrovské štěstí. A já trvám na tom, že to není štěstí, že takový ten svět je. Wilmer se na mě jenom usmál, asi už neměl moc sil odpovědět.

Našli jsme si pak ještě místo na oběd a šli jsme k motorce, abychom vyrazili. Wilmer, normálně poměrně upovídaný kluk, už úplně přestal mluvit. Ale ještě zvládl asi dvě hodiny řídit, než jsme našli vesnici, ve které jsme zůstali přes noc.