I za deště je cesta pěkná

O cestě ze Sucre do Potosí, o tom, jak lidi nejsou černí nebo bílí a o úžasném přijetí v dalším městě.

Třetí ráno v Sucre jsem už měla poměrně jasný pocit, že je potřeba jet dál. Občas to člověk prostě ví. Jenomže zrovna celé ráno pršelo. Jezdit na motorce, když prší je docela otravné. Vyjíždět, když prší, je docela nesmysl, pokud to není nezbytně nutné. Franz byl neuvěřitelně hodný a nabídl mi, že samozřejmě můžu zůstat ještě jednu noc. Jenomže já jsem se pak prošla po chodbě s pěti psy a nespočetným množstvím nášlapných min a věděla jsem, že musím jet, i kdyby měly okolo mě třískat blesky.

Když chvíli přestalo pršet, tak jsme s Franzem zašli pro benzín a nandali věci na motorku. Než jsem odjela, tak Franz ještě na chvíli zmizel a vrátil se se svačinou. Dostala jsem na cestu chleba, jogurty a sušenky. Bylo toho tolik, že ho podezřívám, že vzal z kuchyně všechno, co se alespoň trochu hodilo. Vzpomněla jsem si, jak mi předchozí den vyprávěl o tom, že jeho bývalá manželka mu na cesty vždycky připravovala jídlo. Když mi to předával, tak to nebylo jenom jídlo, byla to všechna péče, kterou on sám dostal, bylo to přijetí mezi jeho lidi a jeho rodinu. Chleba nikdy není jenom chleba. Zvlášť když Vám ho někdo dá na cestu.

A tak jsem vyrazila. Přemýšlejíc o tom, jak je občas zvláštní, že některé tak protikladné věci jdou dohromady. Franz byl neuvěřitelně štědrý, ale přes ty psy jsem se nedokázala přenést. Preventivně už jsem na sobě měla pláštěnku a ještě že tak. Samozřejmě nemůžu mít pořád štěstí. Anebo možná by ty historky pak byly moc nudné. Samozřejmě, že začalo brzy pršet. (Úvodní fotka je z první hodinky, kdy ještě nepršelo.)

Přes helmu neprší, přes pláštěnku taky ne. Batoh jsem zevnitř vylepila plastovou taškou (jenom aby si nade mnou mohli rodiče zoufat a ptát se, proč si nekoupím batoh, který už je nepromokavý. A abych jim mohla říct, že plastová taška taky funguje, je to ekologičtější a navíc nemusím na nákupy). Ale problém jsou samozřejmě moje boty. Nevím, který materiál zvládne nepromoknout dvě hodiny trvalého deště, ale moje boty z něj udělány nejsou. Po nějaké době studená voda pronikne dovnitř a vytvoří v ponožce studenou louži. V tu chvíli jediná naděje je, že vaše nohy dokážou tu vodu ohřát :-) což trochu jde, když se moc nehýbou a tu vodu nevíří.

Ale i v neštěstí jsem měla štěstí. Za prvé se na chvíli vyčasilo, takže jsem si zvládla na vařiči uvařit polévku a sníst jí s darovaným chlebem. A za druhé když jsem přijela do Potosí, tak už krásně svítilo sluníčko. Přijela jsem asi o hodinu a půl dříve, ale kousek od adresy, kde jsem měla zůstávat na noc měli krámek se sladkostmi a s pivem. A tak jsem se ocitla na kruhovém objezdu v Potosí, uprostřed Bolívie, s knížkou, tabulkou čokolády, plechovkou piva a s nohami ven z bot v naději, že je sluníčko trochu vysuší. (Nevysušilo, ale to vůbec nevadilo.)

Dneska měl být mým hostitelem Americo (já vím, že se tady všichni jmenujou vtipně). Měl přijet v 6:30pm. A samozřejmě tomu tak nebylo. Jenomže zavolal svým rodičům a přijeli si mě vyzvednout oni. Vzali mě k sobě domů do kuchyně, kde jsem se celá promrzlá posadila na židli, dostala jsem kafe a chleba a zapnuli sporák, abych se trochu zahřála. A když jsem pookřála, tak Americův táta vzal své auto a provezl mě po celém městě, abych si ho alespoň zběžně užila takhle v noci a poznala alespoň trochu z centra a z pověstných dolů.

Když mě dovezl zpět domů, tak tam Americo už byl a odvedl mě k sobě. Tam mi ukázal, kde je sprcha, ujistil se, že je tam šampon i mýdlo, dal mi ručník, ukázal mi, kde má kávu a cukr, dal hřát vodu, do obýváků postavil plynová kamna a dal vytápět, aby mi bylo teplo, až vyjdu ze sprchy, a ukázal mi můj pokoj. A pak řekl, že musí zpět do práce a že se mám cítit jako doma. 

Na to, že mi skoro celý den propršelo, tak to byl moc pěkný den. A to jsem si navíc skoro jistá, že ještě na nějaký další pěkný detail zapomínám.