Dobrodružství na motorce - první den zpět v Limě (1)

Dostala jsem ve svém životě mnoho úžasných příležitostí a mezi nimi byla šance jet pracovat do Kolumbie a poté možnost tuhle práci nechat, vše prodat, koupit si motorku, naučit se jí řídit a vydat se směrem na jih. 

Tak daleko kam až mě má motorka doveze. Je mi více než jasné, že ne každý má tolik štěstí, aby mohl něco podobného podniknout. A jedním z mých cílů je tedy být očima pro ty, kteří nemají šanci tady být. 

První část mé cesty mě zavedla z Bogoty  do Limy. A teď začínám druhou část mé výpravy. A tak rychle zrekapituluji, jak jsem se dostala sem. Když jsem v Kolumbii po třech letech skončila a koupila si motorku, tak jsem měla za úkol dostat se do Limy, odkud odlétalo mé letadlo do Čech. Když jsem vyjížděla, motorka měla najeto 1500 kilometrů a z toho já jsem nařídila tak 500. Což bylo jediných 500 km, které jsem na motorce nařídila za celý svůj život. Když jsem přijela do Limy, tak měla už 6300. Tady jsem motorku nechala v jednom motoservisu a zaletěla jsem na měsíc domů navštívit rodinu. Posledního února jsem znovu nasedla na letadlo a vrátila se do Limy vyzvednout si motorku a pokračovat.

Poprvé, když jsem tentokrát nasedala do letadla, tak jsem se cítila zvláštně. Vždy, když jsem někam letěla daleko, tak jsem letěla za prací. Tentokrát letím za poznáním a za cestováním. Jenom tak vlastně. Bez nějakého zvláštního plánu, bez deadlinu, bez itineráře. Jako když člověk skáče bungee jumping. Mám lano v podobě rodiny a přátel, které představuje jistotu, když člověk doskočí až dolů. Ale jinak kromě toho je to vlastně jen řícení se časem a prostorem někam. 

A ještě než budu moci pokračovat, tak bych měla objasnit, co je MAI (a další podobné jako AVI anebo SOS). MAI znamená Moto Ayuda Internacional - mezinárodní pomoc motorkářům (SOS je zřejmé a AVI znamená Ayuda Viajero Internacional.) Všechny tři jsou sítě, které pomáhají cestovatelům a především tedy cestovatelům motorkářům. Fungují podobně jako couchsurfing, akorát nemají svojí internetovou stránku, ale využívají výhradně chat na Whatsappu. Jednotlivým rodinám anebo lidem, kteří nabízejí pomoc, se říká Posada, a přijímají cestovatele u sebe doma a většinou nabídnou místo na přespání a podle toho, jak moc je to pro ně toho posláním, tak i večeři, snídani, projížďku po blízkých památkách anebo třeba pozvání na oslavu babiččiných 90. narozenin. 

Jedna z takovýchto posad, je právě i onen motoservis, kde jsem nechala motorku. Ale jelikož si nebyla úplně přesně jistá, ve které části Limy se nacházela, tak jsem hledala pomoc u někoho, kdo by mi mohl pomoci přestát první noc poté co přiletí letadlo. Dostala jsem číslo na Adolfa. K tématu jmen v Latinské Americe se ještě dostanu. Nicméně jelikož mé letadlo mělo zpoždění, tak si mě Adolfo nemohl vyzvednout. Poslal místo sebe svojí maminku. Skoro 60-ti letou malinkou paní. Ta si mě tam našla a vzala mě domů, kde jsem zjistila, že ona se svým synem bydlí ve stejném pronajatém pokoji, ve kterém mají zašupovací postele tak uspořádané, aby se tam vešlo až 6 osob. Neumím si představit, že bych s mámou měla bydlet ve stejném pokoji. A o to méně, že bych byla zvládla ten samý pokoj nabídnout ještě tak, aby tam další 4 osoby mohly najít přístřeší. Aby bylo ještě zcela jasné, jak velké srdce tady lidé mají, tak musím dodat, že Adolfo dlouhou dobu snil o tom mít palandu, která by byla třípatrová, aby mohl pomoci více lidem. A když objevil postel, která spodní část palandy měla vysouvací, kde nabízela další postel, tak za ní dal bez rozmýšlení asi dvou násobek svého měsíčního platu.

Když jsme přijeli, tak mi byla nabídnuta Coca Cola a ještě nějaká další sladká limonáda, a já nepředloženě požádala pouze o vodu. Většina lidí zde pije pouze sladké limči a tak tu paní Magdalena žádnou vodu neměla, což jsem si uvědomila až když jenom kvůli mě vyrazila zase ze dveří ven sejít čtyři patra a koupila mi tam 2,5 litrovou lahev vody, kterou zase vytáhla nahoru. Já se mezitím vysprchovala a šli jsme spát. Před spánkem mi paní Magdaléna ještě rozmluvila, že si pro motorku nemám jezdit sama, protože Lima je nebezpečná a že mám počkat, než se vrátí její syn. Adolfo sám volal, že vstane už v 5:30, aby byl v Limě v 10:30 a mohl mě tam dovézt. Souhlasila jsem. Teď když tu píšu, tak je 12:30. Adolfo tu ještě není, ale co chvíli volá, že už tu bude za chvíli. 

Úplně jsem zapomněla, že co se pohostinnosti týče, tak jsou v Jižní Americe nepřekonatelní. Ale věřit se jim nedá ani nos mezi očima. Myslím, že to nedělají naschvál, jenom si neuvědomují, že někdo se může spoléhat na údaje, které oni poskytnou. Vůbec je nenapadlo, že když mi řekli 10:30, tak jsem souhlasila jenom kvůli tomu, že to bylo dostatečně brzy, abych mohla zvládnout i svou odpolední hodinu angličtiny. V 13:00 už jsem se rozhodla neponechat nic dál všanc a tak jsem paní Magdaléně řekla, že už dál čekat opravdu nemůžu a že jdu. Chudáka jsem jí tím strašně vystresovala. Začala zmateně volat Adolfovi, jestli už jede, ale nicméně se mnou sešla dolů a šla mi ukázat autobusy. Když v tom se tam Adolfo objevil. Myslím, že kdybych byla nevyrazila, tak by se ještě někde stavil za kamarády a vůbec by jeho objevení nebylo tak briskní. Nicméně uznávám, že jsem byla více hysterická než bylo potřeba. 

Adolfo mě odvezl do servisu, ve kterém jsem měla celý měsíc schovanou motorku a znovu jsme se tak shledaly. Bohužel se jí nicméně nepodařilo nastartovat, protože jsem nechala zapnutou nabíječku, která za celý den měsíc vybila baterku tak, že se jí už nedalo vůbec nabít. Adolfo mě tedy nabral a společně ještě s týpkem, který si říká Zeta, jsme se vydali kupovat novou baterku. Nejenom mi pomohli pomohli zařídit tohle, ale ještě mě pak odvezli do pojišťovny, abych si mohla zařídit i povinné ručení. Zeta nás pak opustil, protože na něj čekala jeho paní, které vezl oběd, a tak jsem s Adolfem zůstala sama. Nejen, že ho napadlo, že bych mohla mít hlad, ale ještě ke všemu mě na mé přání vzal do peruánské restaurace a na oběd mě pozval. A když mě pak odvezl zpátky do servisu, kde mi ti kluci vyměnili baterku a ještě k tomu přepojili tu nabíječku tak, aby už se nic podobného nikdy nemohlo stát, a motorku mi pak ještě umyli, a já jsem jenom s úžasem mohla pozorovat, jací úžasní andělé se v mém životě objevují. 

Po dokončení všech úprav a přezabalení všeho, jsem se už pak vydala na cestu do hostelu. Chtěla jsem mít další den prostor a klid na to všechny věci znovu probrat, uspořádat a nějak třeba naplánovat, kam se vydám dál. Jenomže můj hostel byl asi hodinu cesty přes celou Limu (Lima je asi desetimilionové město). Adolfo trval na tom, že mě vyvede alespoň k mostu, od kterého to pak budu mít jednodušší. Zkratka prodlužka. Samozřejmě mě tím navedl na dálnici, na kterou jsem vůbec nechtěla a která z 45 minutové cesty udělala hodinu a půl. Ale pravda pravdoucí je, že bych si nikoho laskavějšího než byl on, nemohla vůbec přát. Každopádně ale po měsíci neřízení projet Limou nebylo tak jednoduché. Nejen že mi trvalo zorientovat se v dopravě a přizpůsobit se znovu jejich příšernému stylu jízdy a neustálému troubení, ale navíc bylo znát, že moje stabilita na motorce docela utrpěla. Nadávala jsem jak špaček po cestě a nechápala jsem, jak je možné, že vždycky sama sebe dostanu do nějaké podobné situace. Nicméně jsem to zvládla a docela pyšná, jsem usnula hned jak se má hlava dotkla polštáře.