Den před dnem D

O lamách, o naprosto nádherně nádherné cestě mezi Potosí a Uyuni, o pohřebišti vlaků za západu slunce, o hodných psech a lamách k večeři.

Z Potosí jsem vyjížděla v pondělí. Všechno jsem si sbalila. Americo mi pomohl vyměnit peníze (aneb peníze se mi tady poměrně rychle rozutíkávají :-D ) a vyrazili jsme k motorce. Tam mi ještě pomohli koupit benzín a opravit zrcátko, aby se mi nehýbalo. Čímž jsem si vzpomněla, zmýlila jsem se, první část mé motorky, která utrpěla, bylo zrcátko. Nějak se jim ty mé pády úplně nezdály. Nicméně všechno bylo spraveno a já vyrazila na cestu. 

Tahle cesta byla důležitá. Vedla do Uyuni. Uyuni je asi nejznámější část Bolívie, alespoň mezi lidmi, co já potkávám na cestě. Jsou to solné pláně. V závislosti na tom, v jakou dobu je navštívit jsou buď suché a bílé, bílé, bílé pláně zkrystalizované soli se táhnou až k obzoru, anebo jsou pokryté vrstvou vody, která odráží všechno jako zrcadlo. Obojí je neuvěřitelný zážitek. Já, která se narodila pod šťastnou hvězdou, jsem přijela v době, kdy polovina je suchá a pokrytá nádhernými obrazci a druhá polovina je pod vodou. Ale to se předbíhám, to přijde až později.

Tedy já jsem vyrazila z Potosí. Počasí bylo nádherně slunné a po cestě jsem začala potkávat lamy. Lamy jsou neuvěřitelně rozkošné a roztomilé. Jsou jako obrovští obživlí plyšáci. Když slyší motorku, tak se podiví, co to asi bude a jdou se na ní podívat. Tam se zastaví uprostřed silnice a koukají na Vás. Zvědavě, jako by zjišťovali, jestli jste dobrý člověk. Pak je to omrzí a pomalu si odkráčejí na druhou stranu. Jsou úžasné. Většinu cesty jsem trávila jejich focením. A pak přišli naprosto neskutečné hory. Hory, na kterých byly vidět všechny barevné vrstvy, co se naskládaly na sebe, a pak všechny ty tlaky, které je zvlnily a vyzdvihly k jejich nádheře. Chvíli v Bolívii a jsem odhodlaná jít studovat geologii. 

200 asi nejkrásnějších kilometrů, co jsem zatím projela. Já vím, že pokaždé píšu, že to je krásné. Ale on každý den vždycky dokáže překonat ten předchozí. A krajina mezi Potosí a Uyuni je naprostý výherce. (Dobře možná vede Uyuni, ale cesta k Uyuni je stejně tak skvělá.) Pokud někdy pojedete do Uyuni, jeďtě od Potosí. Normální cesta je z města Oruro a to vůbec není tak zajímavé.

Tím se mé štěstí samozřejmě neskončilo. Přišlo toho ještě mnohem více. Do Uyuni jsem přijela před šestou odpoledne. Rychle jsem si uvařila těstoviny a nabila telefon a vyrazila jsem na Hřbitov vlaků. Původně se zde prý měl postavit významný železniční uzel, ale nakonec z toho sešelo, a vše se nechalo tak, jak bylo. To místo je neuvěřitelné. Vlaky z 20. století, zrezivělé od všudy přítomné soli. A já jsem sem přišla se západem slunce. A ještě k tomu jsem měla šanci tam být sama. Naprosto úžasná atmosféra a všudy prohánějící se duchové minulosti. I když normálně kouřím málo a pouze s pivem, tady jsem neváhala. Vyšplhala jsem do kabiny jedné lokomotivy a dlouhými doušky užívala západ slunce a vůni cigarety.

Když už se začínalo opravdu hodně šeřit, tak jsem pomalu vyrazila, abych se úplně neztratila. Cesta byla pomalá, protože jsem co chvíli koukala po obloze. Snad poprvé ve svém životě jsem viděla Mléčnou dráhu. Plná obdivu jsem vůbec nedávala pozor na své okolí, dokud jsem za sebou nezaslechla vrčení psa. Poměrně jasné vrčení. Byla jsem tam, kde jsem neměla. A vrčení se přibližovalo. Neotočila jsem se. Nezrychlila jsem. Pokračovala jsem v normální chůzi a mé srdce začalo zrychlovat svůj tep. A v tu chvíli jsem to ucítila. Ten pes měl hlavu až u mých kolenou a strčil do mě. Normálně mi dal hlavičku zezadu do kolene. Neuklidnilo mě to, ale nekousl mě. Neotočila jsem se. Musel být docela vysoký. Další hlavička do kolene a neustálé vrčení. Konečně jsem došla na konec jejich pozemku a pes mě nechal být. Byla jsem mu vděčná. Asi úplně nevím, co bych dělala, kdyby se rozhodl, že mě kousne.

Stále s bušícím srdcem, ale už na normální silnici jsem pokračovala v chůzi a v obdivování hvězd. Vůbec se z nich nedaly odtrhnout oči. Když najednou slyším, jak na mě někdo volá z auta. Byl to Ronal. Ronal je Franzův kamarád a v Uyuni má hotel. Krásný hotel. A rozhodl se, že mi při mé cestě pomůže a že mě tam ubytuje. Zadarmo. Jenom proto, že Franzovi kamarádi jsou i jeho kamarádi. Já nevím, jak to dělám, že potkávám tak obětavé lidi. Když mě viděl na ulici chodit pěšky, tak na mě zavolal, vzal mě do auta a projel po celém městečku, aby mi ho ukázal.

Nakonec mě ještě pozval na večeři. Poprosila jsem o něco místního a on mě vzal na steak z lamy. Bylo mi z toho trochu smutno, protože jsem si vzpomněla, jak jsou strašně roztomilé. Ale co má člověk dělat. Navím musím přiznat, že to maso je neuvěřitelně chutné. A snad prý i zdravé ve srovnání s otatními možnostmi.

Poté jsme s Ronalem vyjeli a rozhodli jsme se, že bychom si ještě mohli dát pivo někde. Když už čtvrtý bar po cestě byl zavřený, tak se Ronal rozpomněl, že je pondělí a v pondělí se v Uyuni nesmí prodávat alkohol. Opravdu. I když je to divné. A je to pouze Uyuni. Zbytek Bolívie je normální. Nicméně Ronal se vyznal a v jakémsi krámku sehnal pro každého tři plechovky a tak jsme den zakončili v jeho autě a s pivem. 

_____________________________

Pro ty, které by zajímaly doprovodné fotky, tak Vás odkážu na svou facebookovou stránku 'Overcoming Borders' anebo na Instagram 'anie.overcoming.borders'. Tentokrát to opravdu stojí za to :-D  ... nemusíte dávat 'like' (i když samozřejmě můžete :-D ) ... ale pokud máte chvíli času, tak bych se moc ráda podělila o to, jak je to tu krásné. Nejsem úplně fotograf a tentokrát mě to upřímně mrzelo, protože tahle místa, která jsem projížděla by si zasloužila opravdového fotografa. Ale fotila jsem to s celým svým srdcem a obdivem, tak snad alespoň trochu z té krásy se zachytilo i na ty fotky.