O tom, jak někteří se vyžívají v připomínání si všeho špatného, co se jim stalo, o tom, jak se národ může organizovaně upomínat svou porážku, svou pozici oběti a to při vědomí toho, že to v nejbližších stoletích nezvládne změnit.
Ráno jsem se vzbudila vedle Milenky a naštěstí se to sešlo tak, že ani jedna nejsme ranní ptáče. Mile zapnula televizi a ještě jsme chvíli koukali na film Kid s Brucem Willisem, než jsme se rozhoupaly vyrazit z postele. K snídani byla káva a chleba a těsně před polednem už jsme vyrážely. Dneska jsem se měla potkat s Rudou. Dalším motorkářem, který je součástí sítě MAI. U Rudy jsem pak měla strávit následující tři noci.
Přijel samozřejmě pozdě. Jinak by člověk neměl pocit, že je v Jižní Americe :-) Pak jsme nechali mé věci u něj, kde jsem tentokrát měla svůj pokojíček, přístup k Wifi a vůbec veškerý luxus. Mnohem více než bych si mohla přát. A vyrazili jsem po městě. Rudo naprosto miluje svoje město a ví o něm první poslední. Vůbec nevadí, že La Paz jako takové vlastně není moc pěkné. Má všehovšudy jednu hezkou uličku. (Aneb Evropanku jihoamerická města prostě neokouzlí svou krásou). Ale energie, kterou Rudo věnoval do toho, aby mi ukázal snad úplně všechno a aby mi povyprávěl historii každého baráku, dokázala z La Paz vykouzlit město, kam se budu ráda vracet.
A během svého průvodcování se najednou objevila tak hluboká zášť vůči Chile, že jsem se až lekla. Kdysi dávno Bolívie totiž měla moře. Potom je Chilané napadli a válku vyhráli, čímž pádem jim oblast s přístupem k moři sebrali. Mimochodem, Bolívie prohrála jakoukoli válku mohla a to snad proti všem svým sousedům. Občas se vymlouvají na to, že je napadli v době karnevalu, občas na to, že jejich vojevůdci byli podplacení, občas, že nevěděli, jak velká je ta oblast, které se vzdávají. Po většinou už je to součást historie, ale Chile to nedokážou odpustit, a pevně věří, že kdyby měli přístup k moři, tak by na tom byli ekonomicky mnohem lépe. Chybějící moře je vlastně příčinou toho, jak špatně na tom jsou.
(Jenom v rychlosti nějaká čísla, podle HDP per capita je Bolívie zdaleka poslední na žebříčku Jihoamerických zemí. Odhad HDP per capita pro Chile v roce 2017 je 24 600 USD a pro Bolívii 7 500 USD. Kolumbie má 14 500 a Venezuela 12 400 USD. Samozřejmě se netvářím ani, že údaje CIA jsou nutně správně, a ani že HDP per capita je nejlepším ukazatelem. Nicméně určitý obrázek, jak na tom jsou zmíněné ekonomiky to plus mínus dá.)
K tématu chybějícího moře jsme se dostali tak, že na prezidentském paláci visí tři vlajky. Bolívijská vlajka. Vlajka kmenu Aymara. A vlajka, která obsahuje zmíněné dvě na modrém podkladu s hvězdami okolo. Této vlajce říkají Pobřežní vlajka. Tato vlajka dle nich má symbolizovat to, že by jim moře mělo patřit. Mě to přijde jako vlajka, která jim dennodenně připomíná příšernou porážku, na kterou navíc shazují veškerou vinnu za svou současnou situaci. 23. března je Den Moře. V tento den policie, vojáci, studenti a vůbec všichni vyrazí do ulic, aby si připomínali, že nemají moře. Den, kde od rána do noci mají vztek a cítí se jako oběti. Den porážky.
A není to pouze tento jeden den, není to pouze vlajka, od malička mají ve škole ve všech učebnicích a sešitech napsán slogan 'Na moře máme právní nárok, získat jej zpět je naše povinnost.' (Volný překlad z 'El mar nos pertenece por derecho, recuperarlo es un deber.') A samozřejmě s takovouhle výchovou si ani nemůžou cítit jinak než ublíženě a přemýšlet, jak moře zpět získat, a to navíc vědouce, že ekonomická situace obou zemí poměrně jasně ukazuje, že by se Bolívie nezvládla Chile nikdy postavit. Při tomto všem dokážou zajít až do takového extrému, že Rudo prohlásil, že by svou zemi odevzdal Spojeným Státům, jenom aby zakročily v jejich prospěch a zpět jim ono moře získali. V zásadě jeho nenávist a vztek je tak silný, že by odevzdal svou zemi, jenom aby se ublížilo Chile.
Samozřejmě ne všichni jsou takhle extrémní, ale stejně je příšerné něco podobného slyšet. A je to současný, poměrně kontroverzní prezident, Evo Morales, kdo zmíněný oheň hodně rozdmýchal. Pro místní prezidenty je ohromně výhodné svádět ekonomické a politické neúspěchy na Chile a na to, že jim chybí moře, protože tak nemusí hledat problémy uvnitř. (Bolívie je stále jedna z nejpožehnanějších zemí, co se týče nerostného bohatství.)
A jelikož já tedy nejsem úplně z těch, kdo by souhlasil se vším, co se mi řekne, tak naše debata s Rudou byla poměrně akční. Naštěstí vše v dobrém a pomalu jsme se s tímto tématem přenesli až zpět k Rudovi domů, kde jsme si dali nejen místní pivo, ale i cachacu. A poměrně dobře jsme tak zakončili tento den.
