Cusco a smutné loučení

Není to štěstí, takový ten svět prostě je a lidé jsou úžasní. Balení a smutné loučení, aneb všechno, co má začátek musí mít i konec. 16-18

Po celém Machu Picchu dobrodružství jsme oba souhlasili, že určitě nebudeme vstávat brzy. A tak jsme vesele spali asi až do 8 do rána. Na tento den nám zbývalo jenom dojet zpět do vesnice, kde jsme nechali moji motorku, vzít si své věci a přejet do Cusca, kde nás již očekávala posada. Tentokrát placená, ale přeci jenom posada. A to navíc ještě téměř v centru Cusca. 

Všechno šlo podle plánu a do vesnice jsme dorazili akorát v době oběda. Chtěli jsme zajít do restaurace, kde jsme obědvali před tím, než jsme se potkali s Alanem. Menu tam stálo 6 soles a navíc bylo strašně dobré. Nicméně když jsme přišli, tak nám řekli, že žádná menu už nezbyla a že jediné, co mají je jídlo podle jídelního lístku, které každé stálo 15 soles. Na to bohužel náš rozpočet nestačil a tak jsme se zeptali na jinačí varianty, kam se dá jít se najíst. V tu chvíli z kuchyně vyšel kuchař. Bavili jsme se s ním už poprvé a moc se mu líbilo dobrodružství, které podnikáme. Když jsme mu vysvětlili, proč nemůžeme zůstat, řekl, že pro nás připraví jedno jídlo a rozdělí nám ho napůl a že určitě nebudeme odcházet s hladem. Souhlasili jsme. A každý jsme dostali obrovskou kopu rýže a kuřecího se zeleninou. Bylo to neuvěřitelně dobré. 

Poté se s námi pan kuchař se svou paní ještě vyfotili a popřáli nám všechno nejlepší do dalších cest. A když jsme seděli na motorce, tak jsem Wilmerovi řekla, že jsme měli neuvěřitelné štěstí. A byl to on, kdo mi zopakoval to, co jsem předchozí den říkala já. To není štěstí, to tak je, že lidé jsou úžasní a pomáhají.

U Alana jsme si vyzvedli věci a mou motorku a svištěli jsme opět mým tempem až do Cusca, kde nás přijal jakýsi kluk a poté domácí. A ještě navíc, ve stejném místě se ubytovával Eric. Motorkář z Argentiny. Hned jsme začali přemýšlet, jak vyřešit, že obě motorky potřebují vyměnit olej. V tu chvíli vylezl Eric ze svého pokoje a zeptal se, jestli slyšel správně 'Olej' a že ví, kde se v Cuscu dá sehnat. Ihned jsme  vyrazili, aby jsme dorazili, než zavřou. Eric se k nám připojil a tak se otravný úkol změnil v zábavnou procházku, ze které jsme odcházeli nejen s olejem ale i s pivem na pokoj. 

Nakonec se celý večer rozproudil a šli jsme spát asi ve 3 ráno. A ještě než jsme usnuli, tak od Wilmera přišlo nečekaně upřímné přiznání, něco, co se vlastně skoro nikdy neříká. Cestování není vždycky jenom legrace. Občas je vyčerpávající být pořád na cestě a nemít vlastní pokoj anebo prostor, kam se člověk vrací. Musela jsem souhlasit. Je to neskutečně krásné poznávat nové kraje a nové lidi. Ale občas je to taky docela těžké.

A zrovna tak těžká část měla teprve přijít. Následující ráno, jsme s Erikem úspěšně koupili filtr na olej pro mojí motorku. Vyměnili jsme olej a kluci začali balit. Eric následující ráno vyjížděl do Arequipy a poté do Chile a zpět domů. A Wilmer pokračoval dál do Puno a do Bolívie. Moje cesta taky časem povede do Bolívie, ale já měla jasno, že ještě nějakou chvíli chci zůstat v Cuscu a konečně doplnit všechno, co mi scházelo na blogu a poslat domu fotky a nějak utřídit svůj virtuální život.

A tak se z tohoto dne stal ten poslední, co jsme byli všichni spolu. Poté co všechno bylo už zabaleno, tak jsme si ještě dali jedno pivo a s Wilmerem jsme ještě naposledy povídali dokud jsme neusnuli. Následující ráno jsme se objali na rozloučenou, vyfotili se a mě ukáply dvě slzy, že můj oblíbený společník mi odjíždí.

Vlastně jsme s Wilmerem strávili spolu jenom jeden týden. Ale nějakým způsobem během cestování všechno působí mnohem delším dojmem. Když odjížděl, tak jsem měla pocit, jako bychom spolu strávili měsíce. A to jsem s ním vlastně ani původně nechtěla jet :-)