Bolívijský machu picchu

O ruinách, které měli připomínat Machu Picchu, o holce, co se ukázala být neschopnou průvodkyní, o další nevyasfaltované cestě a mlze, jenom abych měla přístup k internetu.

Ráno jsem se probudila kupodivu vyspalá. Povedlo se mi navléct si na tebe skoro všechno oblečení, co jsem měla a zbytkem jsem vycpala a zatížila spacák tak, že mi nakonec skoro nebyla zima a ráno jsem vstávala až chvíli před osmou. 

Jelikož jsem byla jediná s jídlem, tak jsem nám všem připravila snídani a vyrazili jsme s velkými očekáváními k ruinám Incallajta, které prý mají být jako bolívijské Machu Picchu. Vstup za 25 bolivianos a k tomu extra poplatek za průvodce. Jenomže jsme bohužel přišli pozdě. Nejezdí sem  příliš mnoho turistů a tak mají pouze jednoho průvodce. Na nás tedy zbyla holka, která prodávala lístky, protože nás nemohli nechat jít samotné. 

Holka začala být podezřelá už když jsme jí platili. Vzala si ode mě peníze a odešla dozadu přinést mi zpět drobné. Nespočítala to správně  a tak jsem jí poslala, ať mi přinese zbytek. Odešla. Vrátila se. Vzala si peníze od Jill, odešla. Vrátila se. Dala jí drobné. Vzala si peníze od Maevy a zase odešla. A pak opakovala celý proces s Victorem. Koukali jsme na sebe jak blázni. Být to kdekoli jinde, tak si budu myslet, že je placená od hodiny.

Vyšli jsme ven a ona nás odvedla k první zastávce. Tam byly ruiny domů a ona nám to k tomu řekla: 
'Tady bydlívali.'
'Kdo?' jsem se jí zeptala.
'Ty incké kmeny.'
'Jak se jmenovali?'
'To mi neřekli.'
'Ze které doby jsou přibližně ty ruiny?'
Zmatený pohled.
'Kdy tady ty kmeny žily?'
'To nevím.'
'Alespoň přibližně?'
'To mi neřekli.'

Po této zajímavé diskusi jsem si všimla oprýskané cedule. Tam pro zmatení všech byl obrázek domů z Machu Picchu. Naivně jsem se jí na to zeptala. Odpověděla nám, že Machu Picchu je jméno jakéhosi týpka, který tam bydlel. Zlomila jsem nad tou holkou hůl. Nejvyhozenější peníze za průvodce vůbec.

Holka byla z typicky vesnické rodiny. Dlouhé rovné černé vlasy spletené do dvou copů. Klobouk. Legíny a typicky objemná barevná sukně. Sešmajdané pantofle. Bylo na ní znát už od začátku, že se mezi lidmi necítí dobře a že by ideálně dělala nějakou práci, kde by nemusela mluvit s lidmi, které nezná. Ale rodinný podnik je rodinný podnik.

Samozřejmě to, že jsou ty ruiny spravovány jednou rodinou také nakonec znamená, že absolutně nic ze vstupného se neinvestuje na údržbu. Cestičky prakticky neexistují. Všechno je zarostlé po kolena vysokou travou. 

Holka nás vzala poté do 'administrativní části'. Samozřejmě bylo úplně naivní ptát se, jak se ví, že to je administrativní část. 'To nám neřekli.' byla její oblíbená odpověď. Abychom tam došli, tak jsme museli překonat cestičku po srázu, kde Maeva skoro spadla. Jediný kdo tamtudy dokázal v pohodě projít byla tahle kamzičí holka, protože tam běhávala od doby, co se naučila chodit. My obtížně hledali, kam šlápnout, abychom nesklouzli. Pak jsme se dostali do ke 'kostelu', který zašmudlaná cedule ale označila za shromaždiště vesničanů. Když jsme holku upozornili na to, že říká něco jiného než je tam napsané, tentokrát již spíše ze sportu, než že jsme opravdu doufali v nějakou odpověď, tak na nás jenom koukala. 

Raději jsme pokračovali a po zacházce k vodopádům, kde jsem našla čtyřlístek, jsme se vrátili zpět k výchozímu bodu. Závěr je, že to jako Machu Picchu není v žádném ohledu. Kdybychom měli nějaké kloudné informace, tak to mohlo být zajímavé, ale ani tak by to ani nepřipomínalo Machu Picchu. Řekla bych, že to za to stojí, protože ta cesta tam krásná, klidná, vede mezi horami a je dlážděná kameny. Místo na stanování je taky skvělé. Rovné travnaté pakroviště s vodou. Bavilo mě trávit tam noc. Takže výlet celkově stál za to, že určitě to nebylo díky těm ruinám.

Nicméně tedy musím přiznat, že mi nakonec té holky bylo upřímně líto. Každý jsme nějaký a jsou věci, které neděláme rádi a které nám nejdou. Jenomže já jsem měla to neuvěřitelné štěstí, že jsem si mohla vybrat práci, ve které jsem šťastná. A podle toho, co mi lidé říkají, tak mi to snad i jde. Tahle holka tohle štěstí nemá a nejpravděpodobněji mít nebude. Nemůže nechat rodiče samotné, protože jí tam potřebují. A navíc mimo svou vesnici nic nezná, takže kam by vlastně šla? A nejspíš bude těhotná dřív než plnoletá. Život není fér. Přišlo mi to líto. Poděkovala jsem jí za čas, co s námi strávila, a odcházela jsem a znovu jsem si plně uvědomovala, že já jsem vyhrála životní loterii ještě předtím než jsem se narodila.

Po návratu jsem sbalila stan a všechno ostatní a vydali jsme se zpět do civilizace. Tím, že jsem tu cestu projela již třikrát, tak to tentokrát bylo svižné a na silnici jsme vyjeli dřív než jsem se nadála. Projeli jsme do další vesnice, Francouzi mě pozvali na oběd jako poděkování za snídani, což od nich bylo neuvěřitelně laskavé a pak už se naše cesty rozdělily. Pokračovala jsem sama, ale tentokrát s vědomím, že někde jinde v Bolívii jsou i jiní Evropané na malých motorkách.

Můj cíl byla jedna vesnice uprostřed cesty mezi ruinami a Santa Cruz. Cesta byla nádherná. Zase hory. Jenomže pak jsem přijela na tu část cesty, kterou opravují. Takže to je bohužel samý písek a kamínky. Zpět nebylo kam a navíc jsem si myslela, že to nebude zase tak dlouhé. Zpomalila jsem a pokračovala. Zase se na chvíli objevil asfalt a pak zase zmizel. A pak jednou zmizel na dobro. A cesta začínala klesat. Jet do kopce na takovéhle cestě mě vlastně nijak moc neobtěžuje, protože se pořád přidává plyn. Jenom se jede pomalu, což při poslechu Kmotra od Maria Puza, nikterak nevadí. Jenomže když se jede dolů a je potřeba brzdit a to už je na kamínkách hodně nepříjemné. Po pár nekonečných kilometrech jsem přijela k vesnici, kterou jsem si vybrala k přespání.

Jenomže moje sim karta neměla žádný signál a v hotelu, který jsem našla neměli wifi. A ta cesta, která vedla do centra oné vesnice vedla z kopce a nebyla vyasfaltovaná. Představa dalších pěti kilometrů se mi vůbec nelíbila a stejně tak se mi nezdálo být bez internetu. Zhýčkaná dcera 21. století. 

Další vesnice byla asi hodinu cesty a měla být celá vyasfaltovaná. A navíc mi zbývala asi hodina a půl do setmění. A tak jsem se rozhodla pokračovat. Paní, které jsem se ptala, mě pouze varovala, že po cestě je běžné narazit na mlhu hustou, že by se dala krájet. Nevěřila jsem jí. Bylo už pozdní odpoledne ale obloha byla bez mráčku, tak jsem byla přesvědčená, že projedu bez problémů. 

Nevěřila jsem jí až do další zatáčky, kde najednou celý svět zbělel. Ale jakmile jednou vyjedete, tak není návratu. A tak jsem následující dvě hodiny projížděla mraky a mlhou. Nakonec to ale nebylo tak zlé, protože opravdu bylo vše vyasfaltováno. 

Dojela jsem tak unavená, že jsem jen tak tak našla síly, abych si zašla koupit pivo, a pak už jsem si jenom na pokoji vařila instantní polívku, pila jsem pivo a byla jsem docela pyšná na to, že jsem dojela dál než jsem předpokládala a překonala jsem další spoustu protivenství.