O tom, jak jsem konečně vyjela z Cochabamby na další výpravu, o tom, jak se mi rozbil tachometr a já ho neopravila a o tom, jak se káva v Jižní Americe nedá pít.
V Cochabambě jsem zůstala mnohem déle než bych byla vůbec čekala a vlastně jsem si to ani neuvědomila. Bylo to jako bych byla doma. Jako bych sem skoro patřila. Odjížděla jsem téměř smutná. Nebylo to jako při ostatních příležitostech, kdy jsem prostě jenom řekla 'Čau'. Germán taky vypadal jako kdyby nebyl úplně šťastný, že pokračuji. Nicméně, abychom trochu zmenšili smutek, už jsme byli dohodnutí, že zase přijedu až projedu jižní část Bolívie.
Germán vyjel se mnou, aby se ujistil, že se v pořádku dostanu z města, což pro mě bylo spíše komplikované než příjemné, protože GPS je pro mě snažší na sledování než jiná motorka, zvlášť pokud to je šikovná motorka, která se vplete mezi auta. Každopádně to ale od něj bylo moc hezké.
V tuhle chvíli se stalo to, co změnilo celou mojí jízdu. Rozbil se mi tachometr. Když jsem byla v La Paz, tak Rudo zabezpečil mou motorku proti krádeži zámkem, který protáhl přes přední kolo. Já to nikdy nedělám a tak jsem se rozjela, aniž bych si toho všimla. Zámek se samozřejmě zničil, ale kolo bylo v pohodě a vypadalo to, že zbytek taky tak. Jen tachometr se uvolnil. Rudo to spravil a bylo. Ale asi pouze dočasně a po cestě z Cochabamby tachometr vypověděl službu. První věc, která se na mé motorce zničila.
Bez tachometru jsem rázem nevěděla, jak rychle jedu. V mém případě se nemusím úplně bát, že bych porušovala předpisy a jela příliš rychle, takže tohle nevadí. Spíš jsem měla tachometr jako něco, co mi připomínalo, že bych měla jet rychleji. Všichni přeci jezdí mnohem rychleji. V pohodě zvládnou 600 kilometrů za den a jejich průměrná rychlost není 30 km/h. A tak bych i já měla jet rychleji a dorovnat se jim. Tachometr jsem tedy používala, abych nezpomalovala. No a teď to nešlo. Jak můžete soutěžit se světem, když nemáte tachometr? Nemůžete. Ale můžete poslouchat knížky a obdivovat krajinu, zastavit se na oběd u řeky a uvařit si instatní polévku naprosto beze spěchu. Původní plán byl nechat si to opravit v Sucre. Jenomže se mi moc nechtělo. Tak jsem si řikala, že to nechám opravit v Potosí. Nakonec taky nic. Už jsem zpět u Germána v Cochabambě a tachometr je pořád rozbitý. Asi to tak zůstane.
Pomalu a spokojeně jsem dojela až do Aiquile, kde na mě už čekala sestra pána, který pracuje pro Germána. Aneb, Germán mi zařídil opravdu úplně všechno, abych byla v pořádku. Vzala mě do hotelu, což mě tedy trochu překvapilo, protože kdybych to byla věděla, tak jsem si našla místo na kempování. Ale nedorozumění se občas stávají. Co mě přišlo výrazně obtížnější bylo, že paní v hotelu po mě chtěla dvakrát tolik než je normální cena. To jsem jí řekla, že je přehnané. Ona odvětila, že mi ale dává přeci pokoj s manželskou postelí. Rozhlédla jsem se a zeptala se jí, zda jí připadá, že jsem si přivezla manžela, anebo zda si myslí, že jsem do Aiquile přijela si nějakého manžela najít. Nakonec pochopila a já jsem dostala pokoj jenom pro mě za cenu, kterou jsem byla ochotná zaplatit. Nicméně bylo to otravné.
Vydala jsem se pak hledat nějakou místní kavárnu, anebo pekárnu, anebo jakékoli místo, kde bych se mohla posadit a číst a užít si odpoledne. Samozřejmě mi bylo jasné, jak marné to je. Jižní Amerika (anebo tedy ta část, kterou jsem do teď projela) není slavná zrovna pro svou kavárenskou kulturu. Občas pekárna slouží podobně, ale ne vždy. Když už jsem byla odhodlaná si prostě koupit jedno pivo a vypít si ho na pokoji, tak jsem jí objevila. Opravdová kavárna, pěkně vyzdobená, čistá, klidná s křeslama, kam se člověk zasune a může jenom číst. Objednala jsem si kávu. A přinesli mi hrnek teplého mléka a sáček s nescafé. Bylo mi to jedno, našla jsem kavárnu.
(Asi bych k tomu měla dodat, že Jižní Amerika je asi to nejhorší místo na to, kde si dát kafe. Většina států pěstuje kávu a je to důležitá část jejich vývozu. A tím to tak končí. to nejlepší se vyváží a to, co se pije doma častokrát s kávou nemá nic společného. Pokud opominu samozřejmě místa určená pro turisty. V Kolumbii se pije voda s kávovou barvou, která prakticky nemá chuť, a tak se do ní dává neuvěřitelné množství cukru. V Peru a v Bolívii Vám většinou přinesou hrnek horké vody a nádobu s rozpustnou kávou, abyste si to připravili sami.)
Jenomže v tu chvíli zrovna vešla ona paní, která mě přivedla k tomu hotelu. S celou svojí rodinou. Bylo mi jasné, co to znamená. Latinoameričané jsou neuvěřitelně společenští a nerozumí tomu, že by někdo mohl chtít být sám a že by se dokázal sám zabavit. Tento koncept je jim tak neuvěřitelně cizí, že samozřejmě nemůžou nikomu dovolit, aby byl sám. Většinu času ti, kdo se podivují nad mojí cestou, nerozumí právě tomu, že se nebojím být sama. No a tak mě pozvali ke svému stolu a odmítnout je by bylo příliš hrubé. Dát přednost samotě před jejich společností by bylo urážlivé. A tak jsem se k nim na chvíli připojila a když jim přinesli večeři, tak jsem se vrátila do hotelu. Trochu smutná z toho, že když už jsem konečně našla pěknou kavárnu, tak mi to stejně nevyšlo.
