Ať žije Jawa!

O tom, jak jsem dojela až do města Cochabamba, kde můj hostitel byl fanoušek Jawy, české kultury a české kuchyně. O městě, kde nejenom mají Jawa klub, ale postavili i Jawa památník.

Oruro bylo mým druhým městem v Bolívii, které se v tuto chvíli stalo pouhou přestupní stanicí. Původně jsem chtěla odtamtud pokračovat do Uyuni (solné pláně díky kterým je Bolívie známá), nicméně bych byla nezvládla dojet tam a zase se vrátit a stihnout sobotní motorkářskou sešlost ve městě Cochabamba. A jelikož já jsem ještě nikdy na žádném motorkářském sjezdu nebyla, tak jsem si to nechtěla nechat ujít. Rozhodla jsem se, projet na místo setkání rovnou a nechat Uyuni na později. Aneb Bolívie je stejně poměrně malá a času je dost. 

Po cestě do Cochabamby jsem zjistila, že můj mp3 přehrávač pořád funguje a že tam mám nahranou audioknihu. Ohromně mě to potěšilo a samozřejmě jsem celou cestu poslouchala. Úplně to můj postup nezrychlilo. Jela jsem si spokojeně 60-70 kilometrů za hodinu a poslouchala, jak to dopadne s Marie-Laure a s Wernerem (Jsou světla, která nevidíme od A. Doerra). Nejhorší pak bylo zorientovat se v realitě. Knížka je v češtině. Odehrává se částečně v Německu a ve Francii. A já jsem úplně zapomněla, že fyzicky se nacházím v Bolívii. Nicméně jsem byla nadšená.

Když jsem dojela do Cochabamby, tak jsem zjistila, že se po mě už začali shánět. Germán (můj hostitel) už dávno začal zjišťovat, co se děje, proč jsem ještě po pěti hodinách nepřijela a jestli se neví, co se se mnou stalo. Naštěstí spousta lidí už ví, že nejezdím rychle a tak si za mé nepřítomnosti ze mě dělali srandu. Bylo hezké přijet a zjistit, že daleko v cizině, úplně neznámí lidé se o Vás zajímají a mají starost. Germán seběhl dolů, zaparkovali jsme mojí motorku, odvedl mě k sobě domů, kde mi ukázal pokoj, ve kterém budu spát, koupelnu a řekl mi, že se musí vrátit do práce. A já jsem se ocitla v jeho bytě sama. Lidé jsou tu neuvěřitelně důvěřiví. 

Po hodině si mě přišel vyzvednout a jeli jsme spolu s jeho kolegyní na večeři a poté do jednoho baru. Germán mě tam představil Cesarovi a oba mi začali povídat o tom, že spolu mají motorkářský klub Jawa. Uprostřed Bolívie :-) Nejenom je již přijelo navštívit spousta Čechů a celý večer jsme si ťukali 'Na zdraví', ale zároveň také znají česká jídla a některá umí i uvařit. Stále tedy nezaregistrovali, že Československo už neexistuje. A je úplně jedno kolikrát jim to řeknete. Ale jinak jsou to ohromní čeští nadšenci a českou vlajku měli nejen v tom baru, ale našitou i na motorkářské bundě. Strávila jsem s nimi naprosto kouzelný večer, během kterého padly dvě lahve bolívijského vína.

Na druhý den pak Germán odcházel do práce zatímco já měla volné dopoledne na psaní. Pak si vzal v poledne volno a jel se mnou do vesnice El Paso, kde jeho motorkářský Jawa klub nechal postavit Jawa památník. Uprostřed Bolívie. Potkala jsem se tu i s jeho otcem a společně jako překvapení mě vzali na místní radnici, kde mě přijal sám pan radní a dal mi na památku jakési reklamní předměty. Cítila jsem se skoro jako královna :-) 

Po společném obědě, mě vzali opět domů, kde jsem se mohla znovu věnovat napravování všech virtuálních nedostatků a čekala jsem až do večera, než Germán přivedl svou přítelkyni. Germán je neuvěřitelně příjemný člověk. Je na něm ohromně milé, že se rád a velice snadno směje. Ne vždycky všechno vychází podle plánů, ale Germán dokáže najít na vždy něco pozitivního. A je krásné jej slyšet povídat o ostatních lidech, vždycky najde něco hezkého, co o nich říct. A jeho přítelkyně je jeho pravý opak. Potkala jsem poměrně málo lidí, kteří by byli schopní být negativnější. Hnedka ze začátku, co jsme se potkali, tak mi povídala, jak je její život těžký, jak jí adoptovali, jací jsou její rodiče příšerní (jak rodní, tak adoptivní), jak by chtěla jet na závody, ale nemůže, jak nemá peníze, jak nesnáší žít ve městě. Byla nezastavitelná. Na první pohled vypadá jako Barbína, tak akorát na to, aby jí někam vystavili. A asi kdyby byla vystavená a jenom na koukání, tak by život mnohých byl o něco snazší.