Jistě, nová Sněmovna nevypadá rozhodně ideálně. Populistický Úsvit přímé demokracie, větší podíl komunistů, nevyzpytatelný Andrej Babiš s osmnácti procenty. Přesto jsem spokojen – voliči totiž obhájili zahraničně-politickou pozici, která je pro Českou republiku tím absolutně nejdůležitějším.
Masarykovo rčení, že „tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty“, mělo po roce 1989 ještě mnohem větší význam, než po roce 1918. Náprava morálního rozvratu způsobeného komunistickým režimem – zejména v jeho normalizační fázi – si totiž žádá generační obměnu, a to ne ledajakou. Alespoň dvě generace, tedy čtyřicet let. Není náhodou, že tato doba je zmíněna i v Exodu – kde Mojžíš putuje s osvobozeným židovským národem čtyřicet let po poušti, než dorazí do Země zaslíbené. Mojžíšův důvod byl jasný: ačkoliv je vzdálenost mezi Gízou a Jeruzalémem po dnešních silnicích kolem pěti set kilometrů, čili vzdálenost pohodlně zvládnutelná pěšky i se ženami, starci a dětmi za necelý měsíc, čtyřicetileté putování po poušti smysl mělo. Tak dlouho totiž trvalo, aby se narodily a dospěly děti osvobozených otroků, měly své vlastní děti a ty dospěly a mohly převzít vládu nad Zemí zaslíbenou. Již Mojžíš tedy věděl, že svěřit vládu osvobozeným otrokům nemá valného smyslu. U nás je to podobné – pokud se udrží současný postkomunistický status quo s otevřenými hranicemi ještě dvacet let, bude dobrá šance, že potom politika, ale i společnost, budou značně kultivovanější.
Současné volby zároveň ukázaly dvě věci: odpor k buranství čtvrté cenové a odpor k eurofobii. Všechny strany, které byly tak či onak spojeny s jedním či druhým dostaly pořádný výprask. Buranství samozřejmě silně odnesla Zemanova SPOZ, ale i ČSSD. KSČM je sice na procenta silnější, než dříve, ale to je dáno spíše celkově nižší účastí a voličskou morálkou jejích voličů – komunisté se nemají z čeho radovat, pokud jde o absolutní čísla. Drží se jen lehce nad počtem hlasů, které dostávají běžně. Vzhledem k tomu, jak jim nahrávala situace s mimořádně nepopulární pravicovou vládou, jakož i vzhledem k finanční krizi, je to žalostně málo. Na prezidentovo buranství dojela i ČSSD – kdyby nebylo Haškova křídla v sociální demokracii, mohla si připsat mnohem lepší výsledek. Pokud bude předseda Sobotka „odejit“ kvůli volebnímu výsledku ČSSD, bude to silně nespravedlivé, protože on a jeho skupina zachraňovali, co lidé typu pánů Haška či Škromacha v ČSSD poškozovali. Co se eurofobie týče, kdokoliv se s ní oháněl, skončil prachbídně. ODS historicky ztratila, Suverenita a hnutí Hlavu vzhůru skončily hůře, než sedláci u Chlumce. Svobodní sice dosáhli na něco přes dvě procenta hlasů, ale vzhledem k silnému propadu ODS a tedy možnému odlivu ke Svobodným, to moc není. Názor voličů na de facto prezidentské názory Klausovy i Zemanovy je tak velmi jasný – společnost jako celek o ně příliš nestojí.
Co se týče hnutí ANO, znovu podotýkám, že nehodnotím pana Babiše, protože ho neznám. Jeho program je vše/nicneříkající, takže nelze hodnotit ani ten. Přirovnání „český Berlusconi“ ale docela sedí, ne protože by měl pan Babiš rád mladistvé dívky jako „božský Silvio“, ale proto, že je osobou, která propojuje moc ekonomickou, mediální i politickou v jedné (své) osobě velmi podobným způsobem. Celkově ovšem nové rozložení Sněmovny připomíná italskou politiku – hnutí Úsvit přímé demokracie je v některých aspektech podobné straně Lega Nord (a není to separatismus). Co pravda vždy jsem si přál, aby se česká společnost a politika kultivovala po německém či rakouském vzoru, ale ona ani ta Itálie není tak špatná, vezmeme-li v úvahu jiné možné směry: Putinovo Rusko či Miloševićovo Srbsko (Klaus, Zeman a jejich přívrženci). Zatímco v Itálii se za Silvia Berlusconiho, navzdory tomu, jak se za něj mnozí Italové v zahraničí styděli, dalo žít celkem dobře, pošilhávání po vzoru ruském by bylo mnohem horší. Jistě jsou v Evropě i lepší vzory demokracie než je Itálie, ale na zemi tak poškozenou komunistickou zkušeností, jako je Česká republika, to je celkem slušné.
To nejpodstatnější na současných volbách je to, že jejich výsledek neznamená změnu zahraničně-politické orientace země ani útok na lidská práva občanů. V nejhorším případě to bude opět znamenat „jen“ hromadu rozkradených peněz, zasahování vůle pana Babiše do věcí, které mu ne zrovna přísluší, ale na ozdravnou výměnu generací by to vliv mít nemělo.
Uvidíme, jak dlouho vláda vzešlá z této Sněmovny vydrží – za sebe bych doufal v plné čtyři roky, protože tahle (doslova) ruská ruleta se zahraničně-politickou orientací země pokaždé, když jsou parlamentní nebo prezidentské volby, je značně unavující a stresující. A za čtyři roky už bude zbývat k pořádné společnosti let už jen šestnáct.
