Totalitní právo kolem nás

V souvislosti se schvalováním nového českého Občanského zákoníku se mluví s definitivní rozlukou s totalitním právem v České republice. Je tomu ovšem skutečně tak? Jistě, v mnohém nový Občanský zákoník situaci narovnává k normálu, i ona vysmívaná dobrá víra či další „nehmotné“ aspekty jako je například citová hodnota či uznání, že zvíře není věc, jsou velkým pokrokem. Přesto totalitní právní duch se nad Českou kotlinou – a nejen tam – stále vznáší.

V čem je tato ozvěna totality slyšet nejvíce? Totalitní režimy, aby mohly ovládat každý aspekt života svých poddaných, totiž speciálně stavějí právo tak, aby byl každý něčím vinen. Potom totiž není problém kohokoliv „sebrat“ a nějakou vinu mu „přišít“ ex post. V takové atmosféře samozřejmě dostávají zcela nový význam i „preventivní“ kontroly – v takovém režimu ten, kdo prohledává, vyšetřuje či jinak se o danou osobu zajímá, totiž nehledá důkazy či pravdu; vyšetřuje, protože chce dotyčného potrestat. Schválně se podívejme na některé z čerstvých příkladů, v nichž se současně platné právo chová vůči občanům, nebojím se říci, totalitně.
První věc jsou kontroly na letištích. Můžete mít stokrát svá práva; věci, které vezete, mohou být stokrát povolené, a přesto znelíbí-li se pracovníkovi bezpečnostní kontroly, má právo vám je nepovolit k přepravě. Budete se vzpouzet? Ochranka letiště má právo vás vyvést. S lakonickým prohlášením, že stěžovat si můžete později. To, že vám ovšem uletí letadlo, je už zcela a pouze váš problém. Kontroly na letištích jsou naprosto prvotřídním příkladem zvůle státní moci totalitního střihu, protože člověk je vystaven bezpráví; je v takové pozici, že se nemůže bránit a pracovník bezpečnostní kontroly z titulu své autority vůči němu může naprosto všechno. Samozřejmě v zájmu bezpečnosti cestujících – jak jinak, cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.
Dalším do očí bijícím příkladem je to, k čemu vedla (už si troufnu použít minulý čas) mezinárodní dohoda ACTA či návrhy zákonů SOPA a PIPA ve Spojených státech. Situace, kdy teoreticky naprostá většina občanů by skončila v konfliktu se zákonem, jakmile by byli všichni účinně zkontrolovaní, je podobně absurdní, a to nejen proto, že by nebylo, kam je zavírat. Pokud se policistovi znelíbí na komkoliv cokoliv, může mít téměř jistotu, že u něj nějaké písničky či filmy na černo pořízené najde – stačí jen ukázat prstem. K čemu je trestat něco, co většina společnosti nepovažuje za nemorální a co většina společnosti dělá? Navíc jde-li o neslýchané udržování umělého monopolu v jiných oborech, než je autorská tvorba? Architekt prodá projekt – dostane zaplaceno. Když to přeženu – finanční spekulant vydělá velkou sumu peněz tím, že zahýbe s nějakou méně stabilní měnou, jako to udělal svého času s librou George Soros. Mnoho lidí se rozčiluje nad takovými spekulanty, ale, ruku na srdce – vydělávají si peníze zcela legálně, sami a bez lobbyingu u státu. Pominu-li zcela autorské svazy, které spíše připomínají svou činností mafie, mnozí autoři, zejména z populární kultury, se často topí v penězích, o jakých se jiným nesnilo ne proto, že jsou dobří, či pracovití, ale proto, že jejich manažeři a vydavatelé si u státu pro své soukromé účely zaplatili represivní aparát. Je tohle dobrý důvod pro to, říct většině občanů, že jsou zločinci?
V konzervativních katolických zemích, jako je například Polsko, kde jsem tři roky žil, je tento princip „všichni jsou vinni“ prakticky povýšen na celospolečenskou filosofii. Nikdo není bez hříchu – kam toto poznání ovšem vede? Z mého pobytu v této zemi a z mnohých debat s místními lidmi jsem skálopevně přesvědčen, že k pravému opaku ctnosti a pokory. Vede to k tomu, že si člověk řekne „hřeším tak jako tak už beztak jenom tím, že žiju, tak nějaký hřích navíc už mě nezabije“. Společnost, která tímto způsobem obviní všechny, nebo aspoň většinu populace, tak především rezignuje na vlastní, osobní svědomí každého člověka. Pak je k rozlišení dobra a zla samozřejmě „nutný“ osvícený vůdce, kněz, guru, prezident či jiná veřejná autorita.
Toto samozřejmě i nejslavnější totalitarismy dvacátého století velmi dobře věděly – a využívaly toho plnými hrstmi. Na ničem jiném nestál stalinismus v Sovětském svazu tolik jako na tom, že i nejvyšší členové politbyra si nemohli být jisti, jestli na ně nepřijde řada. Mluvíme-li o překonání totalitní minulosti a vyvarování se možné totalitní budoucnosti, musíme toto mít na paměti. Musíme dát většině populace, na základě toho, co dělá a jak žije, neškodí-li přímo jiným, možnost žít v nevině. Pak totiž budou skutečně své chování posuzovat podle vlastního svědomí a ne podle toho, že „může-li tamten tohle, já můžu také“. Dojdeme tak mnohem větší bezpečnosti i harmonie, než zbytečnými zákazy a státní či společenskou šikanou.

V čem je tato ozvěna totality slyšet nejvíce? Totalitní režimy, aby mohly ovládat každý aspekt života svých poddaných, totiž speciálně stavějí právo tak, aby byl každý něčím vinen. Potom totiž není problém kohokoliv „sebrat“ a nějakou vinu mu „přišít“ ex post. V takové atmosféře samozřejmě dostávají zcela nový význam i „preventivní“ kontroly – v takovém režimu ten, kdo prohledává, vyšetřuje či jinak se o danou osobu zajímá, totiž nehledá důkazy či pravdu; vyšetřuje, protože chce dotyčného potrestat. Schválně se podívejme na některé z čerstvých příkladů, v nichž se současně platné právo chová vůči občanům, nebojím se říci, totalitně.

První věc jsou kontroly na letištích. Můžete mít stokrát svá práva; věci, které vezete, mohou být stokrát povolené, a přesto znelíbí-li se pracovníkovi bezpečnostní kontroly, má právo vám je nepovolit k přepravě. Budete se vzpouzet? Ochranka letiště má právo vás vyvést. S lakonickým prohlášením, že stěžovat si můžete později. To, že vám ovšem uletí letadlo, je už zcela a pouze váš problém. Kontroly na letištích jsou naprosto prvotřídním příkladem zvůle státní moci totalitního střihu, protože člověk je vystaven bezpráví; je v takové pozici, že se nemůže bránit a pracovník bezpečnostní kontroly z titulu své autority vůči němu může naprosto všechno. Samozřejmě v zájmu bezpečnosti cestujících – jak jinak, cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.

Dalším do očí bijícím příkladem je to, k čemu vedla (už si troufnu použít minulý čas) mezinárodní dohoda ACTA či návrhy zákonů SOPA a PIPA ve Spojených státech. Situace, kdy teoreticky naprostá většina občanů by skončila v konfliktu se zákonem, jakmile by byli všichni účinně zkontrolovaní, je podobně absurdní, a to nejen proto, že by nebylo, kam je zavírat. Pokud se policistovi znelíbí na komkoliv cokoliv, může mít téměř jistotu, že u něj nějaké písničky či filmy na černo pořízené najde – stačí jen ukázat prstem. K čemu je trestat něco, co většina společnosti nepovažuje za nemorální a co většina společnosti dělá? Navíc jde-li o neslýchané udržování umělého monopolu v jiných oborech, než je autorská tvorba? Architekt prodá projekt – dostane zaplaceno. Když to přeženu – finanční spekulant vydělá velkou sumu peněz tím, že zahýbe s nějakou méně stabilní měnou, jako to udělal svého času s librou George Soros. Mnoho lidí se rozčiluje nad takovými spekulanty, ale, ruku na srdce – vydělávají si peníze zcela legálně, sami a bez lobbyingu u státu. Pominu-li zcela autorské svazy, které spíše připomínají svou činností mafie, mnozí autoři, zejména z populární kultury, se často topí v penězích, o jakých se jiným nesnilo ne proto, že jsou dobří, či pracovití, ale proto, že jejich manažeři a vydavatelé si u státu pro své soukromé účely zaplatili represivní aparát. Je tohle dobrý důvod pro to, říct většině občanů, že jsou zločinci?

V konzervativních katolických zemích, jako je například Polsko, kde jsem tři roky žil, je tento princip „všichni jsou vinni“ prakticky povýšen na celospolečenskou filosofii. Nikdo není bez hříchu – kam toto poznání ovšem vede? Z mého pobytu v této zemi a z mnohých debat s místními lidmi jsem skálopevně přesvědčen, že k pravému opaku ctnosti a pokory. Vede to k tomu, že si člověk řekne „hřeším tak jako tak už beztak jenom tím, že žiju, tak nějaký hřích navíc už mě nezabije“. Společnost, která tímto způsobem obviní všechny, nebo aspoň většinu populace, tak především rezignuje na vlastní, osobní svědomí každého člověka. Pak je k rozlišení dobra a zla samozřejmě „nutný“ osvícený vůdce, kněz, guru, prezident či jiná veřejná autorita.

Toto samozřejmě i nejslavnější totalitarismy dvacátého století velmi dobře věděly – a využívaly toho plnými hrstmi. Na ničem jiném nestál stalinismus v Sovětském svazu tolik jako na tom, že i nejvyšší členové politbyra si nemohli být jisti, jestli na ně nepřijde řada. Mluvíme-li o překonání totalitní minulosti a vyvarování se možné totalitní budoucnosti, musíme toto mít na paměti. Musíme dát většině populace, na základě toho, co dělá a jak žije, neškodí-li přímo jiným, možnost žít v nevině. Pak totiž budou skutečně své chování posuzovat podle vlastního svědomí a ne podle toho, že „může-li tamten tohle, já můžu také“. Dojdeme tak mnohem větší bezpečnosti i harmonie, než zbytečnými zákazy a státní či společenskou šikanou.