Proč jenom ti uprchlíci nebojují?

Internetem poslední dobou krouží několik koláží, které ukazují kurdské ženy válčící o všechno a mladé muže mezi uprchlíky v Evropě s textem, že by oni muži měli válčit místo přicházení sem. Jenže tak jednoduché to není.

Aby člověk bojoval, tedy byl ochoten obětovat svůj život za nějaký vyšší ideál, musí mít za co bojovat. Být proti něčemu moc nestačí, obzvlášť když člověk stojí proti oběma silným stranám konfliktu, pak je to totiž boj jednotlivce proti všem a to není zrovna nadějný boj.

Ony obrázky po internetu kolující vyvolávají dojem, že jediný, kdo v Sýrii válčí na té „dobré“ straně, jsou kurdské ženy. To není pravda. Kurdští muži válčí naprosto stejně a v podobně hojném počtu – a že neválčí úplně všichni Kurdové obojího pohlaví, by nemělo nikoho moc zaskakovat, protože v žádné válce neválčí úplně všichni. Dokonce ani v Německu či v SSSR za druhé světové války nebo v Izraeli za válek v letech 1948 nebo 1967 nebyli povoláni úplně všichni, a to tam měli být alespoň kým povoláni, kdežto kdo by bojoval za lepší příští v Sýrii a není zrovna Kurd, je na to zkrátka sám, žádná organizace tam není. A fakt je ten, že kdo neválčí, v Sýrii momentálně moc co pohledávat nemůže, zejména, bydlí-li někde kolem frontových linií.

O Kurdech se často mluví v kontextu výčtu aktérů této občanské války typu „sunnité, šíité, křesťané, jezídi a Kurdové“. Tento výčet jakoby říkal, že Kurdové nejsou muslimové, což většinou jsou – a navíc jsou většinou sunnitští muslimové, což by z nich normálně mělo dělat přirozené spojence Saúdů, IS nebo al-Káidy (resp. fronty an-Nusrá), ovšem to oni nejsou. Je to tím, že identita Kurdů je zejména etnická, nikoliv náboženská a tím, že Kurdové jsou v dané oblasti jediným národem z definice, jak národ chápeme my. Pro Kurdy je víceméně irelevantní, jestli jsou muslimové, k jaké frakci islámu se hlásí, křesťané, jezídi nebo zoroastriánci; Kurdové jsou nábožensky velmi rozmanitým národem. Ovšem skoro všichni jsou patrioti a národ je pro ně to, co je definuje, zatímco náboženství je věc soukromá – což je na Blízkém východě jev poměrně nevídaný.

Kurdové válčí z jednoho prostého důvodu – mají totiž zač válčit. Tady nejde jen o obranu sebe sama proti hrdlořezům z Islámského státu, Assadovi nebo Turecku, které by je nejspíš vyhladilo jako Armény, kdyby jen trochu mohlo a svět se nedíval. Kurdové válčí s tím, že na troskách jejich dneška bude v budoucnosti svobodný Kurdistán, jejich vlastní stát. Když se podíváme do Erbílu a iráckého autonomního Kurdistánu, uvidíme celkem prosperující, bezpečnou zemi, která navzdory všemu funguje normálně, kde je náboženská tolerance, demokracie (byť má své mouchy), klid a – zdánlivě překvapivě – pevné spojenectví s Izraelem. Kurdistán přitom před dvaceti lety byl v troskách podobných, jako jsou dnes v Kobani, s populací zdecimovanou Saddámem Husajnem způsobem, proti němuž byla i Srebrenica procházkou růžovým sadem. To zní jako dobrá motivace k boji, že?

Pokud jde o zbytek Syřanů, tam je to problém. Irák, Sýrie a do značné míry i Libanon a Jordánsko jsou „od pravítka“ uměle vytvořené státy, které se ovšem se svou identitou vypořádaly různě. Jordánsko se s tím vypořádalo nejlépe, ale to v podstatě jen proto, že mělo štěstí na všechny tři své panovníky, krále Abdulláha I., krále Husajna, jakož i současného krále Abdulláha II., kteří se nechovali jako orientální despoti, ale jako státotvorní osvícení panovníci. Pro Jordánsko je to ovšem spíš štěstí, které také mohlo skončit špatně, kdyby tam vládnoucí dynastie byla jiná, než je. Situace Jordánska byla také jiná proto, že Jordánsko mělo v rámci Osmanské říše velmi širokou autonomii a arabští aristokraté, kteří mu vládli, tak nebyli po jejím pádu vnímáni jako ti, co prohráli první světovou válku. Na rozdíl od Sýrie, Iráku a Libanonu tak pokračovali s pravomocemi, které měli, až na to, že formálně místo do Osmanské říše patřili pod Britské impérium.

Problém ovšem nastal v Sýrii, v Iráku i v Libanonu. Osmanská říše, jejíž součástí tato území byla, byla za první světové války spojencem Německa a jako poražená mocnost musela odevzdat značnou část svého území do správy vítězných mocností, takže území dnešního Libanonu a Sýrie připadlo jako mandátní území Francii, zatímco Irák a Palestina (víceméně dnešní území Izraele včetně Golanských výšin a území pod správou Palestinské autonomie) připadly Británii. Zatímco výše uvedené Jordánsko bylo etnicky takřka stoprocentně arabské a reformně sunnitské (chápeme-li tak osmanskou verzi sunnitského islámu, která byla výrazně liberálnější, než ostatní proudy), Sýrie, Irák a Libanon byly jak etnicky, tak nábožensky nesmírně roztříštěné. To, co ta území měla společné, bylo pouze to, že jim po dlouhá staletí vládla Osmanská říše, nic víc.

Zde udělaly západní mocnosti první chybu: rozdělili Sýrii a Irák do dvou různých útvarů, velmi pravděpodobně proto, že před tím, než je anektovala Osmanská říše, nebyly součástí jednoho státu. Problém je, že se na to Společnost národů dívala z pohledu států a nikoliv tam žijících lidí; kdyby byl vytvořen stát, který by byl (kon)federací, jaká vznikla dejme tomu v Bosně a Hercegovině po Daytonských dohodách v roce 1995, aby všechny tam žijící komunity měly odpovídající zastoupení, mohl svět vypadat jinak. Ignorování etnického a náboženského složení je ovšem něco, co se západním mocnostem vymstilo nejen v tomto prostoru, ale i v Africe a je to chyba, za kterou bude Západ ještě hodně dlouho pykat, protože to je největší zdroj nestability v obou oblastech.

Když se pak Británie i Francie zbavovaly svých impérií, udělaly tyto dvě země druhou chybu: bylo jim vcelku jedno, co s těmi územími bude, kdo jim bude vládnout a jak budou organizované. Říct „udělejte si to, jak chcete“, je nesmírně naivní, popřípadě alibistické, protože to vedlo k situacím, kdy „strategicky“ umístění diktátoři udržovali status quo metodou „rozděl a panuj“, a sice tak, že neúměrně protežovali menšiny, z nichž pocházeli, na úkor většiny, která byla despotickými způsoby utlačována. Jedinou výjimkou je v tomto případě mandátní území Palestina, kde, byť to pár desítek let trvalo, se o solidní správu postaraly společnou silou tři (byť o Egyptu to platí jen částečně) rozumně etablované státy, a sice Izrael, Egypt a Jordánsko. Pozůstatek téhož chaosu, který vládne ve zbytku bývalých mandátních území, se svým způsobem týká i palestinských teritorií.

Žádná diktatura netrvá věčně, respektive vždy přijde moment, kdy se někdo alespoň pokusí ji svrhnout. Jak Saddám Husajn, tak oba Assadové, dali svým občanům i světu hodně důvodů pro to, aby se o to pokusili. Jak Sýrie, tak Irák, totiž měly stejnou taktiku, jen s opačným znaménkem: dominantně šíitskému Iráku vládl sunnitský diktátor Saddám Husajn, který utlačoval šíity a Kurdy; Sýrii, která je dominantně sunnitská, avšak kde střední a vyšší společenské vrstvy a elity jsou alávitské, tedy šíitské, pak vládl alávitský, tedy šíitský klan, který zase utlačoval sunnity a Kurdy. Křesťané, jezídi, drúzové, alevité a další náboženské menšiny pak, bez ohledu na to, jakého vyznání byla vláda, drželi s vládou, což se jim, jak v Iráku, tak v Sýrii, vymstilo.

S vědomím výše uvedených informací pak není úplně těžké si představit, proč je útěk pro spoustu lidí jedinou možností. Ti, kteří podporují Assada, bojují za něj, ti neutíkají. Všimněme si, že mezi uprchlíky je šíitů, alevitů, alávitů, arabských křesťanů (maronitů, což jsou de facto katolíci, i pravoslavných) či drúzů minimum. To má svůj důvod – dokud stojí Bašár al-Assad, oni jsou v relativním bezpečí, protože Assad, podporovaný šíitským Íránem a pravoslavným Ruskem, se právě o ně opírá. A třebaže bychom rádi žili ve světě, v němž lidé z principu odsuzují krvavé diktátory, takový svět nemáme a tito lidé tak většinou nevidí problém v podpoře Assada, protože jich se jeho brutalita netýká, a osud těch dalších, tedy sunnitů a Kurdů, je jim víceméně jedno.

Horší je to se sunnity, kterých je v Sýrii většina. Těžko někdo přiměje syrského sunnitského Araba, aby bojoval za Assada, který vraždí jeho souvěrce – civilisty – včetně žen a dětí. Jenže za sunnitské zájmy v zemi bojují pouze dvě silné organizace, kde jedna (Islámský stát) je horší, než druhá (al-Káida). A ne každý má zrovna žaludek na to, bojovat za tyhle dvě skupiny zrůd. Vytvořit ozbrojený a organizovaný odpor, milice, jejich správu a zásobování je dost těžké a na vlastní pěst, tím spíš v zemi, která je tak rozvrácená, jako Sýrie, to opravdu nejde jen tak. Někteří Syřané se o to pokusili, v Sýrii existují i „prodemokratické“ milice (Syrská národní koalice), ale navzdory podpoře ze strany Spojených států jsou naprosto k smíchu a představují akorát živý terč mezi skutečnými silami, a sice al-Káidou, Islámským státem a vládními jednotkami - území, které drží, drží zejména proto, že ty tři hlavní síly bojují hlavně proti sobě navzájem a IS pak i proti Kurdům.

Nejhorší je na situaci ovšem to, že ti lidé nemusejí ani spolupracovat ani sympatizovat s Islámským státem nebo al-Káidou, aby s nimi mohli zkrátka jen koexistovat. Vědomí, že přijde-li IS nebo al-Káida, tak vás nezabije nebo nezotročí, akorát holt budete muset poslouchat jiného diktátora, než doposud, také na bojové morálce dvakrát nepřidává. Nezapomínejme, že ti lidé mají zkušenost se životem v diktatuře, která je tyranizovala, už z dřívějška, takže to pro ně až taková změna nebude. Za téhle situace si můžete odpovědět sami: byli-li byste na jejich místě, bojovali byste proti někomu, kdo je sice zrůda, ale zrovna vás na životě neohrožuje, čímž byste se zároveň stali cílem pro někoho, kdo takové, jako vy, už předtím ohrožoval a vraždil?

Osobně si myslím, že za těchto okolností by většina lidí zvolila odchod, což je přesně to, co se děje. A změnit se to nějak rychle nedá, protože by to vyžadovalo porážku nejen al-Káidy (resp. fronty an-Nusrá) a Islámského státu (s čímž moc nesouhlasí nominálně spojenecké Turecko), ale i Bašára al-Assada, což znamená bojovat proti společným silám Ruska a Íránu, do čehož se nikomu moc nechce. Zatím to tak vypadá na to, že je lepší čelit uprchlíkům, než válce mocností, v lepším případě pouze v Sýrii, v horším případě rozšířené i jinam.