Proč je tolerantní zrovna Západ? Příčina leží 70 let za námi.

Je velkou ironií osudu, že za současné masové rozšíření liberálních hodnot pravděpodobně vděčíme nejhoršímu člověku, jakého kdy evropské dějiny poznaly: Adolfu Hitlerovi.

Říká se, že zlo nemůže nikdy zvítězit nad dobrem, protože každé zlo, i kdyby se snažilo eliminovat dobro, tak vždy – nechtěně – způsobí i něco dobrého, co zastíní původní zlé skutky. Nacismus, na čele s Adolfem Hitlerem, má na svědomí nejhorší zvěrstva, jaké Evropa kdy poznala; průmyslové vraždění milionů lidí; lidský život se stal tak bezcenným, jako doposud nikdy. Jeden by řekl – jak v takové hrůze hledat cokoliv dobrého?

Až příliš snadno jsme zapomněli, jak vypadala Evropa před druhou světovou válkou. Jak vypadala Amerika. Jaké hodnoty naši předkové ctili a jak těžko by nám bylo žít v době, kdy žili oni. Naše historická paměť o té době je zastřena několika ahistorickými klamy, které, dokud si záměrně neuvědomíme, neuvidíme.

Předně: jak známo, historii píšou vždy vítězové, což ovšem neplatí jen o vítězích válek, ale i o vítězích každodenního života. Zatímco je vcelku jednoduché si nastudovat, čím žily evropské panovnické rody až do raného středověku, není zdaleka tak jednoduché si uvědomit, jak vypadal život běžného, venkovského (a později, v době industriální, i městského) člověka. Kolikpak tam bylo bezpráví, většinou nevíme, protože to není ta historická paměť, kterou se učíme.

Dalším klamem je fakt, že i když čteme texty, které se o realitě běžného člověka v té či oné době zmiňují, činíme tak až příliš často bez ohledu na dobový kontext. Spisovatel popisující realitu svého okolí roku 1900 si nevšiml spousty věcí, které bychom dnes považovali za nepřípustné, protože pro něj byly tak normální, že i když šlo, dejme tomu, o sociálně kritického autora, plno věcí, které dnes považujeme za důležité, neviděl. Člověk by měl číst například Marka Twaina právě proto, že nejen skrze popis života, jaký na americkém Jihu panoval, ale právě – a hlavně – skrze to, co všechno připadalo tehdy lidem normální, lze vidět, jak velký kus cesty jsme jako společnost urazili.

Hlavním problémem ovšem zůstává nevědomost, nebo abych se vyjádřil přesně, byť trochu archaicky: neobcování s takovými informacemi v našem každodenním životě. Až příliš často zapomínáme na to, že informace, které se k nám dostávají, mohou být jaksepatří pravdivé, ovšem tvoří pouze zlomek celkového počtu informací, z nichž většina se k nám nikdy nedostane. Naše přesvědčení, co je a co není normální, případně co je a co není běžné, je tak zhusta ovlivněno tím, jak často nám kdo podává informace kterého druhu. A to aniž by se kdokoliv dopustil jakékoliv lži!

Těžko si nevšimnout, že – a to se netýká jen současné uprchlické krize – takovým hlavním centrem deklarované tolerance a ochoty „žít a nechat žít“, je Německo. To není náhoda, protože Německo je epicentrem dějinného obratu, který, přestože znamenal tragickou smrt a utrpení milionů lidí, z nás udělal lidmi, kterými jsme dnes.

Nejen v současné uprchlické krizi, ale už delší dobou, se mluví o superioritě našich hodnot nad hodnotami jiných civilizací právě proto, že naše civilizace umožňuje „žít a nechat žít“. Ano, je to pravda, naše civilizace je v tomto ohledu nejlepší civilizací na světě, ale při tom všem povyšování se nad druhé nám chybí ta zásadní informace proč tomu tak je.

O tom, že je to právě holocaust a Hitlerovo dědictví, co je hlavním důvodem naší dnešní morální převahy nad zbytkem světa, přitom není moc pochyb, protože, podíváme-li se na to, jaké postoje zastávají běžní lidé v Německu, coby epicentru Hitlerovy zkázy, a jak směrem od Německa, ať už ve smyslu geografickém, tak ve smyslu míry expozice vůči jeho zvěrstvům, hodnota „žít a nechat žít“ až podezřele eroduje, až se tam, kde holocaust je jen vzdálenou, od reality odtrženou notickou v učebnicích, vytrácí úplně.

Ano, můžeme se holedbat tím, že původ našich liberálních hodnot je výrazně starší, že byly artikulovány osobami nanejvýše ctnostnými – to je fakt, ovšem hodnoty jako úcta k životu, úcta k druhému člověku, to všechno se vyskytuje i v jiných civilizacích, tím rozhodně nejsme unikátní. Dokonce i islám byl na svou dobu v tomto ohledu velmi pokrokovým náboženstvím. Ale jedna věc je, když o úctě k lidskému životu mluví filosof v rámci akademické debaty, či teolog v rámci teologické disputace, a úplně jinou věcí je, zda ty hodnoty vyznává široká veřejnost. A to je ten moment, do něhož přichází Hitlerovo dědictví.

Zločiny, kterých se nacisté dopustili, totiž způsobily šok nikdy předtím, a nikdy poté nevídaný, a to šok mnohovrstevnatý. Nejde totiž zdaleka jen o samotný rozsah nacistických zločinů; v tom Hitlerovi zdatně konkuroval Stalin, Mao Ce-tung i další, především komunističtí zločinci. To, co nás, podle mého názoru, šokuje na nacismu nejvíce, je fakt, že se těchto zrůdností dopustil civilizovaný národ. Že se v krvelačné zrůdy v relativně krátkém čase proměnili „slušní lidé“; že příčinou nebylo to, že to byli Němci.

Západní svět se, ještě na přelomu devatenáctého a dvacátého století, rád povyšoval nad „primitivy“ a dokazoval to jednak svou technologickou převahou, a pak komplikovaností společenských konvencí a zdvořilostí, které „slušná společnost“ vyžadovala. To je víceméně způsob, kterým se například Japonci cítí být lepšími, než zbytek světa, dodnes. Do toho samozřejmě přišlo tehdy velmi populární myšlení, kdy se aplikovala Darwinova evoluční teorie na celé národy, tedy „silnější národy přetrvají a to, že utiskují druhé je jen důkazem, že jsou samy vyvoleny k přežití, jak je to přirozené a tedy správné“.

Když jiné národy páchaly něco, co nám přišlo ohavné, ignorovali jsme to většinou s tím, že „oni už jsou takoví“ (s čímž šlo ruku v ruce někdy vyslovené, jindy ne, primitivní).  Jenže ouha, najednou se během krátké doby v podobně krvelačné bestie, popírající všechno, na němž naše civilizace stála, dopustil národ civilizovaný. Lidé jako my. A nejen národ jako my, ve smyslu kulturní podobnosti, ale i lidé jako my ve smyslu lidé vykonávající podobná civilní povolání, zrovna jako my. Po roce 1945 se to někteří (například středo- a východoevropští komunisté, případně gaullisté ve Francii) snažili upozadit tvrzením, že „však ti Němci jsou takoví“, ale ne moc přesvědčivě, protože kdo chtěl vidět, viděl, že naprosto totéž, co se stalo v Německu, se mohlo a v budoucnu může stát i jinde.

Naši vlastní předkové, a opravdu to není tak dávno, považovali za naprosto normální například zakazovat vlastním dětem si vzít někoho jiné víry a vydědit je, udělají-li to. Apostáze byla nemyslitelná. Chtěli-li jste vidět příklad situace, kdy společnost se dívá úkosem na odhalenou, „necudnou“ ženu, stačilo se projít třeba po Michalovcích anno Domini 1950. Celá škála věcí, které dnes vyčítáme jiným civilizacím (a nejen muslimům) byla ještě relativně nedávno normální u nás, v Evropě, nebo v USA či třeba v Austrálii.

Království hesla „žít a nechat žít“ totiž opravdu bylo a je ohraničeno dosahem uvědomění si zrůdnosti holocaustu a nacismu jako takového. Obecně vzato platí, že ta která společnost reflektovala nacistické zrůdnosti skrze aplikaci tohoto hesla nejprve v oblastech, které se jí nejvíce dotýkaly. Nepřekvapí tedy, že například eugenika a rasová teorie je naprostým tabu v Izraeli a ve slovanských zemích. To už ovšem neplatí ve Skandinávii, kde samotná myšlenka eugeniky lidem už tolik žíly netrhá, protože v jejich kolektivní paměti není být na „té špatné straně dějin“ v tomto ohledu. Jenže nezůstalo jen u toho – jak čas šel, lidé v různých zemích různým tempem odkrývali hlubší podstatu nacismu, coby svého způsobu anticivilizace, jejíž negací se pak vytvářela představa toho, jak to má být správně.

Chceme-li tedy, aby svět pochopil, proč máme takové hodnoty, proč necháváme lidi žít, jak chtějí, neohrožují-li druhé a proč nám jinakost a pluralita (aspoň takový je ten ideál) nevadí, musíme si uvědomit, co toto poselství rozšířilo mezi západní širokou veřejnost. A tím něčím byl právě holocaust a jeho reflexe; jakož i přiznání, že i ti nejlepší a nejctnostnější musejí neustále reflektovat svůj život a své skutky, protože poleví-li v práci nad sebou samým, mohou se nějakými budoucími „nacisty“ stát sami.

Zní to možná jako běh na dlouhou trať, ale nejvíce v bezpečí budeme ne tehdy, když kolem Evropské unie bude pětimetrový plot a minová pole, ale tehdy, nebudou-li taková zařízení vůbec potřeba. Jak toho dosáhnout, ptáte se? Začněme tím, že ochotně udělíme azyl uprchlíkům, ovšem pod jednou podmínkou – zaplatíme jim povinný výlet do Osvětimi, Treblinky, Terezína a na další podobná místa, kde jim vysvětlíme, co se tam stalo a proč. Ukážeme jim lidské příběhy, ukážeme jim tragédii spočívající v počtu jmen na stěnách Pinkasovy synagogy v Praze. Ukážeme jim filmy jako Pianistu od Romana Polańského, či Europa Europa od Agnieszky Holland. Kromě toho, že je budeme učit jazyk, je musíme učit evropskou historii, obzvlášť tu moderní.

Pak by se mohlo pokračovat tím, že povědomí o holocaustu a tom, co to znamenalo, budeme šířit dál. Každá africká nebo třeba indická škola, na kterou jde byť jenom cent západní pomoci, by měla o nacismu, jeho pravých příčinách a důsledcích mluvit. Uděláme-li tohle, vychováme-li nové generace lidí ze třetího světa v tom, že uvidí, k čemu vede netolerance jiných, je slušná šance, že ty ploty opravdu potřebovat nebudeme. Ano, je to tak trochu kulturní imperialismus (asi jako když se štěněti ukáže loužička a řekne se mu fuj) a vnucování jim něčeho, ale koneckonců když už to tak jako tak platíme, tak s těmi penězi můžeme poslat i něco užitečného. Přičiníme se tak nejen k tomu, že svět bude lepším místem, ale i k tomu, že ty miliony obětí holocaustu nezemřely úplně zbytečně.