Přelom v Iráku, o němž vám média neříkají

„Můžou si stavět mešity, až se u nich budou stavět kostely“, říkají mnozí. Vypadá to, že nazrává čas na to se podívat na územní plán. Alespoň pokud tedy jde o šíitský islám a jeho velmi zásadní vývoj v Iráku.

Už v několika svých článcích jsem psal o důvodech, proč si myslím, že budoucnost mírového soužití s islámem spočívá ve spolupráci s šíity a tomuto tvrzení dávají zapravdu poslední události z Iráku. Ve zkratce (detaily jsou v předchozích článcích): šíité mají hierarchii podobnou, jako katolíci, ale v současné době jsou v podobné situaci, v jaké byla Římskokatolická církev před Kostnickým koncilem, tedy jeden velký ajatolláh sedí v Nadžáfu v Iráku (Alí al-Sistání) a druhý vládne Íránu a jeho „Vatikánem“ je íránské město Qom (Alí Chameneí). Šíité všude po světě si tak musejí vybrat, zda je jejich „Vatikánem“ Nadžáf nebo Qom.

Pokud jde o qomské ajatolláhy (tedy ekvivalent kardinálů), část z nich je poměrně liberální, ale od té doby, co Chomejní umístil do domácího vězení – v němž také zemřel – Husajna-Alího Montazerího, který měl být velkým ajatolláhem po Chomejním, balancují tito na tenké hranici toho, co jim moc ještě toleruje a co už ne. Husajn-Alí Montazerí byl mezi šíity víceméně podobnou osobou, jakou pro současné katolíky představuje papež František, což je ovšem důvod, proč upadl v nemilost. V roce 1989 byl, za to, že protestoval proti fatwě proti Salmanovi Rushdiemu, zbaven titulu velkého ajatolláha, k výkonu které funkce se nestačil ani dostat, a byl umístěn do domácího vězení, v němž byl až do roku 2009, kdy zemřel. Kdyby býval mlčel a počkal si na Chomejního smrt, mohlo dnes být vše jinak. Není úplně běžné mluvit o ajatollázích jako o aktivistech za dodržování lidských práv a humanistech, ale on tímhle vším byl, akorát měl smůlu, že konzervativní část hierarchie, která v Íránu provedla státní převrat, se proti němu tímto způsobem postavila. Co se tedy stane v Qomu, přinese budoucnost: volba nové Rady znalců za půldruhého roku a následně volba Chameneího nástupce touto radou. Kde se ovšem situace zásadně mění, je Nadžáf.

Nejprve trochu na úvod o Nadžáfu. Irácký Nadžáf je, jak už bylo zmíněno, jedním ze dvou šíitských „Vatikánů“. Nejde jen o to, že je to sídlo velkého ajatolláha – tam jsou soustředěny duchovní semináře (sunnité nic takového v tomto smyslu nemají) a hlavně je tam hrob Alího, Mohamedova bratrance, který byl podle šíitů Mohamedovým nástupcem. Pokud jde o význam Nadžáfu, je to zkrátka a dobře nejposvátnější místo šíitského islámu. Alí Sistání je velkým ajatolláhem od roku 1992 a dlouhodobě se vyslovuje za demokracii v Iráku (více o něm zde) – Saddám Husajn si ho nedovolil zavraždit podobně, jako jiné, i vysoce postavené šíitské hierarchy, a po jeho svržení se stal nejvýznamnější osobností v zemi, která dlouhodobě kritizuje vládu za nedostatek respektu k demokracii.

Nedávno pozval Alí Sistání skupinu iráckých žen různého vyznání (křesťanky, jezídky, šíitky, sunnitky a další) přímo do mešity, kde je Alího hrob na společný oběd, což je gesto naprosto přelomové – ještě před sto lety se šíité jakýchkoliv „nevěřících“ stranili a takový akt by považovali za nečistý. Nebyl to ojedinělý případ. Saíd Džavád al-Choeí (Sayyed Jawad Al-Khoei), mladý šíitský klerik a profesor v nadžáfském semináři, jehož hvězda za poslední roky mezi šíity hodně rychle roste a který momentálně vede projekt studijního centra mezináboženského dialogu v Nadžáfu (má se otevřít na jaře roku 2016), řekl katolickému biskupovi, s nímž navštívil Alího mešitu, když viděl, že biskup schovává krucifix u vchodu, že nesmí vejít, nebude-li mít krucifix viditelně tam, kde má být. Al-Choeí v současné době jedná s Vatikánem o papežově návštěvě téhož místa.

Centrum, které Al-Choeí připravuje, se bude jmenovat po ajatolláhovi al-Balagím, který studoval hebrejštinu u židovských rabínů a má být k dispozici pro třináct tisíc seminaristů, kteří v Nadžáfu jsou a kteří budou po vysvěcení (opět něco, co sunnité neuznávají) šíitskými imámy. Plánem je, že většina učitelů v tomto centru bude nemuslimských a budou učit své náboženství, a to nejen pokud jde o křesťany, Židy nebo jezídy, ale budou tam i vyznavači bahá’í, relativně mladého perského náboženství, které je v Íránu zakázané.

Tahle změna je velmi podstatná, ale není bez rizika. Irácká šíitská hierarchie sice, jak to tak vypadá, přišla na způsob, jak skloubit islám s demokracií a respektem k jiným náboženstvím, ale kritici uvádějí, že běžní Iráčané mají do tohoto standardu poměrně daleko. Většina iráckých šíitů nemá velký problém schvalovat násilí vůči sunnitům, coby pomstu za předchozí útlak, o jezídech se vyjadřují jako o uctívačích ďábla a s křesťany si sice nevadí, ale jejich osud je jim v zásadě lhostejný. Stav je to poměrně tristní, ale budou-li se budoucí šíitští imámové od příštího roku učit respektu k lidem odlišné víry v Al-Balagího centru mezináboženského dialogu (měli by to mít povinně), tak za dvacet, třicet let bude i irácká šíitská populace vypadat jinak, než dnes.

Je to běh na dlouhou trať, ale je dobré mu dát šanci. Do té doby totiž může dojít ke změně v Íránu, kde je zase tolerantní a otevřená většina laické veřejnosti a kde je potřeba vyměnit podstatnou část hierarchie s velkým ajatolláhem na čele. Pokud by se to podařilo, a naděje na to je, budou šíitští muslimové, třebaže jsou ve výrazné menšině v rámci celé muslimské populace (12-15 procent), dobrým obrazem pro zbytek muslimů, jak skloubit islám s moderní dobou. To je ovšem zatím pořád ještě v kategorii science-fiction, protože zatím to vypadá tak, že velká část sunnitů nepovažuje šíity vůbec za muslimy, wahhábité a saláfité je označují za odpadlíky, modloslužebníky a heretiky, Islámský stát otevřeně prohlašuje, že je chce vyvraždit do jednoho (a zatím kamkoliv přišel, tak tam se ani nezdržoval jejich zotročováním, ale rovnou vraždil) a al-Káida si to evidentně myslí, i když to její představitelé nahlas neříkají.

Situace je tedy, pokud jde o vztah s islámem jako celkem, velmi tristní, ale události z Nadžáfu by nám měly připomenout, že problém opravdu neleží v samotném islámu, protože když se chce, tak to jde. Problém spočívá v barbarství, které reprezentuje většina států Zálivu a barbarství zaostalých zemí, kde žije spousta pověrčivých, negramotných a nevzdělaných lidí, kteří jsou živnou půdou pro islamistické fanatiky. Kritizovat toto barbarství je nejen v pořádku, ale je to i povinností každého slušného člověka, což je skutečnost, kterou představitelé „vítací kultury“ evidentně nechápou. Při té kritice by to ovšem chtělo nezapomínat na to, že existuje část islámu (a myslím tím islámu, nejen muslimů jako jednotlivců), která stojí na naší straně. Je vyloženě trapné, když se musí člověk, který na jedno z nejposvátnějších míst islámu zve křesťany, Židy a další, aby tam byli sami sebou, dívat na to, jak ho jen kvůli jeho vyznání zobrazují jako podčlověka lidé, kteří nejsou wahhábité (od nichž si to zažívá pravidelně), ale lidé ze Západu, co říkají, jak je jeho víra špatná a sami se stavějí do pozice spravedlivých a jediných tolerantních.

Řekne-li totiž někdo „wahhábismus a saláfismus v České republice nechceme“, popřípadě „wahhábity a saláfity všechny vyhnat“, nelze než souhlasit. Tyto náboženské ideologie jsou naší civilizaci extrémně nebezpečné a každý, kdo je vyznává, představuje riziko a problém, každý jeden, bez výjimky. Ovšem vyjadřujeme-li se o islámu a muslimech jako celku, vyjadřujeme se kromě sunnitů, u nichž jeden nikdy neví, na čem stojí, nejen o šíitech, ale také o ještě daleko humanističtějších, byť ještě menších skupinách muslimů, jako jsou alevité nebo súfité. A vůči nim to vážně není fér.