Poslední prezident?

Prezidenti novodobé České republiky jakoby byli každý zvlášť slabším odvarem svých předchůdců z počátku českého republikánství. Havel jako stín Masarykův, Klaus jako stín Benešův a Zeman jako stín – však čtenář jistě ví, čí. Alespoň že první dámou není žádná žena „kvalit“ soudružky milostpaní Marty. V devadesátých letech jsme si mysleli, že za selhání z let 1938 a 1948 mohly především vnější události, jichž se naše české země staly obětí – jenže tentokrát se nelze na nic vymlouvat, za vše, co jsme si nadrobili, si můžeme jen a jen sami. Naše nynější krize nám ukazuje, že problém není v konkrétních lidech, jako spíš v systému. Jak by nebyl – když je naše republika postavena z gruntu na historické lži.

Aby bylo jasno – to, že se něco generace učily v dějepise, ještě neznamená, že je to pravda. Podíváme-li se na skutečné české dějiny, člověk zjistí, že i historické viny tohoto národa neumenšují jeho celkovou velikost – ovšem pouze tehdy, navrátí-li se pravdivé povědomí o třech stech letech habsburských a okolnostech založení republiky.

Třebaže nejsem křesťan, nedá mi to než poukázat na Evangelium a slavnou větu „Ty, kdož jsi bez viny, první hoď kamenem“. Dalo by se říci, že tato věta platí o národech podobně, jako o jednotlivcích. Nikdo není stoprocentně „čistý“, takže o tom, zda národ může zodpovědně říci, že sebevědomě stojí za svou minulostí, nerozhoduje, zda nějaké hříchy spáchal či nikoliv, ale to, jak se s nimi dovedl vyrovnat. Zdali dokázal kajícně přistoupit před své oběti, potrestat viníky, nebo alespoň je morálně odsoudit, jsou-li už za hranicemi světské spravedlnosti. Náš stát má na svědomí mnoho odporných skutků vůči občanům svým i cizím a neumenšíme tuto vinu poukazováním na to, že jiní se dopustili skutků horších. Ovšem jsem přesvědčen, že každý Čech, který to myslí se svým vztahem k vlasti vážně, pokud dokáže pochopit, že on sám není vinen, proto se nemusí omlouvat za sebe, ale zároveň dokáže odsoudit to špatné, co jeho stát spáchal, byť jen sám pro sebe, se bude cítit daleko lépe než ten, kdo to nezkusil.

Nežádáme-li téhož od běžných muslimů, kdykoliv se stane teroristický čin – aby proaktivně odsoudili čin spáchaný jejich souvěrci? Můžeme po nich chtít něco takového v době, kdy náměstí liberecké nese jméno Edvarda Beneše a dokud platí hanebný zákon, který prohlašuje, že tento člověk se zasloužil o stát? Což Klement Gottwald se také nezasloužil o stát? Ovšem o jaký – toť zcela jiná otázka.

Podíváme-li se na české dějiny v evropském kontextu, najdeme nebývalou velikost naší země tam, kde jsme o ní neslyšeli, i chyby, za něž si tehdejší zodpovědní zasloužili pětadvacet ran holí, a které nám rovněž zůstaly skryté. Patří k bontonu odsuzovat svatého Václava za tribut Svaté říši římské – vnímáme to poraženeckou optikou nesebevědomých utlačovaných. Ale co takhle se na to podívat jako na vklad ve společný projekt, který svého času přinesl nebývalou prosperitu všem zúčastněným? Naopak takový Kutnohorský dekret bylo vyloženým selháním Václava IV., který tak nechal Jana Husa učinit z Karlovy univerzity provinční školu bez perspektivy dalšího rozvoje – a jak je tento v hodinách dějepisu vyzdvihován.

Podíváme-li se na dobu pobělohorskou (pomíjejíce všechny mýty a legendy o stavovském povstání, bitvě bělohorské či třicetileté válce), musíme opravdu shodně s republikánskou propagandou vymazat tři sta let historie, abychom neviděli žádných pozitiv. Tato doba „temna“ totiž znamenala nevídaný růst českých zemí. Barokní umění, architektura i vzdělanost znamenaly obnovu evropského zájmu o myšlenky pocházející z českého území po době započaté Dekretem kutnohorským, během které význam i rozvoj spíše upadal – a to říkám jako člověk, který ve sporu mezi Jednotou bratrskou a katolickou církví straní prvním jmenovaným. Pořádný rozvoj ovšem začal s povinnou školní docházkou zavedenou Marií Teresií v roce 1774, díky němuž vznikala široká (na tu dobu) kvalifikovaná pracovní síla, která se mohla uplatnit v počátcích kapitalismu a nastartovat tak průmyslovou revoluci, během níž došlo k bezprecedentní explozi vědy, techniky, umění a vzdělanosti.

V téže době žil také náš největší vojevůdce – maršál Jan Radecký, hrabě z Radče – který kromě toho, že dokázal porazit Napoleona Bonaparta u Lipska, dokázal získat nejvyšší armádní hodnost v císařské armádě bez ohledu na to, že se aktivně hlásil k českému národu, čímž dokázal, že si Čechů monarchie vážila tak, jako jiných svých národů. Byla to právě tato skutečnost, co stálo za likvidací maršálovy památky republikánskými cenzory po roce 1918? Jeho životní příběh totiž jen těžko korespondoval s propagandou říkající cosi o věčně utlačovaných Češích.

V době před první světovou válkou také více než kdy jindy platilo heslo o „zlatých českých ručičkách“ – byla to velikost trhu v celé monarchii, jakož i otevřenost a propojenost tehdejších evropských ekonomik, které dávaly českým řemeslníkům, průmyslníkům i inženýrům vynikající zvuk v celé Evropě. Když pak vypukla první světová válka, naprostá většina Čechů byla loajální císaři. Jak je možné, že jsme zapomněli na hrdinství českých a moravských císařských vojáků? Naši vojáci v císařských uniformách nebyli v naprosté většině zrádci (pardon – legionáři) a vysloužili si respekt jak ve vlastních řadách, tak u protivníků. „Císařských“ Čechů bojovalo na 1,4 milionu a legionářů bylo devadesát tisíc. Přesto nová republika památku císařských vojáků ostentativně ignorovala a propaganda se tvářila, jakoby snad ani žádní Češi za císaře nebojovali. Ještě že stále stojí svědectví v podobě všudypřítomných pomníků padlých vojáků.

Rokem 1918 došlo k přerušení historické kontinuity, náš národ začal tvořit stát, který odmítal spolupracovat se sousedy, ale uzavíral velmi podivné pakty s nespolehlivými spojenci (Malá dohoda). Stát, který byl vylhaný už od počátku – přiznal Slovákům privilegované postavení na úkor německojazyčných obyvatel, kterých bylo více a kteří se na rozvoji českých zemí do té doby podíleli měrou velkou. Přesto zradil i Slováky – privilegované postavení státotvorného národa jim přiznal jen na papíře, ve skutečnosti je uvrhával do podřadné pozice a neviděl v nich nic než miliony potenciálních Čechů, kteří by mohli pomoci převážit počty nad německojazyčnými obyvateli. Nutno podotknout, že jak se republika ke Slovákům chovala, tak se zachovali později Slováci k ní; jak chtít loajalitu po někom, po kom se systematicky šlape?

Dodnes se jako národní trauma chápe Mnichov a rezignace vůči nacistické hrozbě. Jenže šlo opravdu o selhání národa? Nebo šlo spíše o potvrzení neschopnosti a křehkých základů státu, který ani neměl vzniknout? První světová válka byla pořád ještě v paměti mnohých. Jak měli s odhodláním bojovat za republiku ti, které tatáž republika bohorovně přehlížela jen proto, že nebyli v legiích, ale bojovali na druhé straně? A co takhle aristokracie – jak měla být loajální aristokracie státu, který ji sprostě okradl? Všechna čest rodu Schwarzenbergů, že dokázali zachovat loajalitu i takové vrchnosti, ale dá se z lidského hlediska nechápat, že jiní to nedokázali? Neumím si představit situaci, kdy bych měl v rodině císařského veterána z první světové války, kterému republika neprojevila patřičnou čest, a pak by mi tatáž republika řekla, abych ji šel bránit. Bránit zemi – ano. Bránit republiku? Inu… dříve kráva měsíc přeskočí. Je jen ironickým potvrzením těchto slov, podíváme-li se na to, jak macešsky se československý stát zachoval ke svým veteránům z druhé světové války i k mnohým těm, kteří byli v odboji za Protektorátu, ale nebyli loajální Benešovi či komunistům.

Náhoda tomu chtěla, že mandát prezidentu Zemanovi skončí (dožije-li se jej při svém životním stylu) v roce 2018, sto let od doby, kdy republikánští usurpátoři využili momentálního geopolitického zájmu vítězných mocností a vytvořili stát, který málokdo chtěl. Jestli Zemanovo opilecké buranství, alkoholismus a vazby na podivné lidi nebudou pěknou tečkou za republikánským experimentem, pak už nic. Jen ať se pan prezident předvádí dál. Jen další „virózy“, jen více zneužívání moci a pohrdání demokracií – aspoň bude bez váhání viditelné, kam to slavná republika dotáhla. A pak, v rozvratu nejhlubším, by na trůn český mohl usednout ten, jemuž jedinému patří – Jeho císařská a královská výsost Karel Habsbursko-Lotrinský.