Porody v Norsku aneb inspirace pro české porodnictví

Jakkoliv by se mohlo norské zdravotnictví od českého lecčemus přiučit, v případě porodnictví je to přesně naopak – to norské je natolik kvalitní, že si nemohu uvědomit jediný detail, který by mi na zkušenosti z porodnice vadil.

Sleduji dlouhodobě českou debatu o domácích porodech a nemohu se zbavit dojmu, že hlavní důvod volání po domácích porodech je způsob, jakým se s rodičkami zachází v českých nemocnicích. Zde v Norsku jsou domácí porody legální a možné, přesto však je úmrtnost při porodech statisticky menší, než v České republice. Proč tomu tak je?

Ti, kteří by tipovali více peněz v norském zdravotnictví, by neměli pravdu. Norské veřejné zdravotnictví je dlouhodobě podfinancované, jakkoliv to může připadat lidem zvenčí divné – když je Norsko tak bohatý stát. Realita je taková, že Norsko jako stát je posedlé spořením na budoucnost a mnoho voličů je ochotno strpět výrazně horší standard, než na jaký by země měla prostředky ze dvou důvodů – pamatují, že bylo hůř, takže jim stačí, že se situace jen pomalu zlepšuje, a za druhé – mají často pocit, že dával-li by stát více peněz do momentálních potřeb, určitě by jednou přišel div ne hladomor, protože by nebyly úspory, ze kterých by se dalo v době krize brát. V národě, který si ten hladomor celkem nedávno zažil, se není čemu divit, ale osobně bych řekl, že i zde platí, že všeho s mírou. Co tím chci říct – argument „chudého českého zdravotnictví“ jako výmluva na to, proč to v Česku nejde, tedy nepomůže.

Jakkoliv je porod pro matku bolestivá věc, zdejší systém se jej snaží pokud možno co nejvíce usnadnit. Procedura začíná tím, že nastávající matka zavolá do porodnice, když praskne voda nebo začnou porodní stahy. Porodní asistentka se jí ptá na různé věci ohledně toho, jak se cítí a na základě toho doporučí přijet do porodnice hned, nebo později, aby byla v domácím prostředí, dokud nebude skutečně čas jet rodit. My jsme jeli okamžitě po telefonátu, bylo kolem půlnoci – přeci jen porodnice je u nás v kraji jen v krajském městě (Tønsberg), takže nějakou půlhodinu trvá tam dojet.

Po příjezdu do porodnice jsme šli na „venterom“, čili čekací místnost. Ta vypadá jako malý hotelový pokoj pro mě a pro manželku s vlastním záchodem a koupelnou, kde všude visí červené šňůry, jejichž zatáhnutí zavolá porodní asistentku, která i tak přicházela čas od času kontrolovat srdeční rytmus dítěte, případně další věci. Jinak jsme byli na pokoji sami, a nakolik to situace dovolovala, mohli jsme klidně spát.

Někdy kolem šesté ráno jsme se dostali na porodní sál, což vypadalo jako větší hotelový pokoj, kde ovšem byly dvě neobvyklé věci – spousta lékařského vybavení, ovšem vše za plentami, takže rodička se nemusela stresovat pocitem, že je v nemocnici; pokoj byl velmi útulný. Druhá věc byla koupelna s porodní vanou pro porod ve vodě. Rozdíl oproti českým nemocnicím je ovšem poměrně zásadní v tom, jak se chová personál. Lékaři čekají „za dveřmi“ připraveni v řádu desítek sekund přijít na sál v případě, že by byli potřeba – jinak u porodu nejsou. Porodu pomáhá porodní asistentka (jordmor) a zdravotní sestra. Velmi důležitý rozdíl je i v chápání celého porodu – rodí matka a rodí tak, jak je jí pokud možno pohodlně a zdravotnický personál jí slouží, nikoliv komanduje. Dělá vše pro to, aby při porodu tak, jak je matce příjemný, šlo vše hladce po zdravotní stránce pro matku i dítě. Pokud si o to matka vyloženě neřekne (na začátku dostane školení o tom, co může dostat), nedostane ani oxytocin, ani epidural, ani se nedělá automatické nastřižení hráze. K tomu, co se dělá v českých porodnicích má navíc možnost snadno dostat morfin, vyžaduje-li si to situace. Během celého porodu je alfou a omegou zájem matky a dítěte na co nejklidnějším porodu. Nikdo ženu nenutí do toho, aby na lůžku ležela jinak, než je jí pohodlné. Výsledek? Syn se narodil po otevření porodních cest během nějakých deseti minut bez problémů.

Po porodu dostala syna rovnou moje žena a posléze i já, nikdo nám ho nikam nebral. Na vážení a měření došlo až cca tři hodiny od porodu, do té doby jsme byli všichni tři sami na porodním sále s možností přivolat pomoc kdykoliv by to bylo nutné. Teprve poté se udělaly všechny další úkony. To, co šlo udělat na sále samotném, se udělalo tam – měření a vážení – ostatní věci se dělaly jinde, ovšem my jsme byli celou dobu se synem. Nikdy se nestalo, že bychom byli my dva a syn rozdělení – už jen z tohoto hlediska si neumím představit, že by v tønsberské krajské nemocnici došlo k tomu, co se stalo v Třebíči před pár lety.

Po odchodu z porodního sálu jsme dostali familierom, čili rodinný pokoj – to vypadá jako hotelový pokoj s manželskou postelí a vlastní koupelnou a záchodem, kde jsme byli tři dny, než nás pustili z nemocnice. Opět – byli jsme tam v klidu pouze sami tři, zdravotnický personál přicházel jen tehdy, když to bylo potřeba. S pediatrem jsme se viděli až tehdy, když jsme šli na zdravotní prohlídku. Takový pokoj je pro matku placen pojišťovnou, otec platí 400 NOK/den (vzhledem k platům to vychází, jako kdyby to v ČR stálo 400 Kč/den). Součástí toho je i neomezený přístup do kantýny, kde je celodenně k dispozici švédský stůl a k tomu je tam i jeden oběd denně. Jídlo bylo kvalitní jako v kterémkoliv slušném hotelu.

Naprostá většina výše uvedeného nestojí stát ani o korunu navíc než to, co se v ČR běžně praktikuje. Peníze, které se použijí, navíc by se zase ušetřily tím, že by se zbytečně neplatil čas lékařům, kteří „vedou“ porody i tam, kde to není vůbec nutné – což je většina všech porodů. Výsledkem je to, že jsme vůbec nepoznali nic z toho, co je v českých porodnicích kvůli přístupu mnohých lékařů k rodičkám běžné – neúměrně dlouhý porod kvůli stresu, kleště, nástřihy a podobně. Výsledek byl ten, že manželka z porodního sálu odešla bez problémů po svých. Díky tomu, jak porodnice v Tønsbergu fungovala, byl porod v nemocnici velmi příjemný (nakolik porod může být) a nebyl ani v nejmenším traumatickým zážitkem.

Jsem přesvědčený o tom, že debata o porodech doma by v Česku vypadala docela jinak, kdyby porodnictví vypadalo tak, jako zde. Mnoho českých rodiček se především bojí necitlivého přístupu lékařů – a z toho, co jsem slyšel, často zcela oprávněně. Stojí snad vyřešení celého problému jen na egu lékařů, kteří by nemohli „vést“ porody a jejichž pozice by byla níže, než kdejaké „neotitulované“ (vím, jak si čeští lékaři na titulech potrpí) rodičky? Dokázali by „přežít“ fakt, že oni tam mají sloužit a ne rozkazovat?