Polsko na dějinném rozcestí

Polskou politiku a vývoj polské společnosti sleduji už dlouho – sám polsky mluvím, v Polsku jsem žil několik let i manželku mám Polku, takže je to poměrně přirozené. Ještě nikdy jsem ovšem neměl najednou tolik důvodů k optimismu, jakož i k vážným obavám, jako je tomu nyní.

Dynamika vývoje Polska a Poláků je na hony vzdálená ospalému vývoji zemí českých. Stále platí, že co roku je Polsko v něčem zásadně jiné od roku předchozího, objevují se nové myšlenky, staví se překotně nové stavby – když jsem byl před několika měsíci po asi roce opět v Krakově, změnilo se toho mnohem více, než za stejnou dobu v Praze. Problém je v tom, že již po mnoho let se v Polsku vyvíjejí paralelně (minimálně) dvě různé společnosti, které spolu nekomunikují a které se vyvíjejí docela jiným směrem. Jednu sledují s obdivem a z druhé mě jímá hrůza. Která koncepce zvítězí, je velmi nejisté – oba tábory jsou velmi podobně velké.

Na jedné straně máme moderní Polsko, které se nebojí diskuse o nových idejích, zapojuje se do evropského dění a vidí svou zemi jako aktivního – a klíčového – účastníka všeho, co se v Evropě děje. Není lepších politických představitelů tohoto směru, než současný premiér Donald Tusk a ministr zahraničních věcí Radosław Sikorski. Étos, který do vedení státu dávají, způsobil, že Polsko, ač není v eurozóně, je u každého důležitého rozhodnutí v EU. V Polsku rovněž nevídaně kvete průmysl. Šok mnohých Čechů z toho, že Pesa Bydgoszcz dodává vlaky Českým drahám, by patrně nebyl tak velký, kdyby bylo v zemích českých známo více o tom, jak se rozvíjí firmy jako výše zmíněná Pesa, či výrobce (především) autobusů Solaris u Poznaně či výrobce lokomotiv ZNLE v Gliwicích. Podobně jako dopravní průmysl se rozvíjí i další firmy – a co je zajímavé, s vlastním know-how. Polsko se překotně rozvíjí i myšlenkově – pro mnoho lidí už není problém uzákonění registrovaných partnerství (pro všechny, nejen pro homosexuály – to je řešení daleko odvážnější, než jaké bylo přijato v ČR), vztah k Evropské unii je výrazně lepší, než je evropský průměr, jazyková vybavenost mnohých Poláků je více než solidní a přibývá i těch, kteří víru s rozumem spojují, místo aby ji využívali k boji proti němu.

Potud je vše pěkné, ovšem jak říká jedno pěkné norské přísloví – v každém ráji se někde nachází had. V případě Polska to není jeden had, ale celé klubko zmijí. Tak, jak se jedna část společnosti modernizuje, bohatne a vytváří novou početnou „bourgeoisie“, druhá část společnosti, které se ekonomicky zdaleka tak dobře nevede, se ještě více uzavírá a útočí na všechno mimo svou komunitu. Ještě když jsem v Polsku žil, čili v letech 2007-2010, byli tito lidé spíše k smíchu; vypadali se svými požadavky a symboly jako ztracené ovce ve světě, kterému nerozumějí.

Aby bylo jasno – mluvíme o lidech, pro jejichž rodiče bylo pokrokem, že uměli číst a psát, jejich prarodiče pak byli často ještě analfabeti; v tzv. „Kongresówce“, čili v ruském záboru nebyla nikdy povinná školní docházka. Tito lidé zpravidla nerozumějí modernímu světu, nemají žádné finanční vzdělání, takže ve výsledku jejich chudoba nevyplývá ani tak z nízké výplaty, jako spíš z katastrofální neschopnosti se postarat o vlastní kapitál. Vrcholem jejich finanční gramotnosti je dávání si hotovosti do slamníku. Nechápou, jak se mohou homosexuálové dožadovat tolerance (čtěte: jak se mohou dožadovat toho, aby nebyli mláceni na ulicích), či jak může mít Polsko dobré vztahy s Německem. Veškeré znalosti o světě mají od místního kněze či z Radia Maryja/TV Trwam – a kněží na malých městech a vesnicích v bývalém ruském záboru (a občas i jinde) jsou přesně takoví, jaké my známe ze středověku: vůdci místní komunity držící agresivní dav na uzdě a používající ho jako zbraň proti neposlušným ovečkám ve vlastní farnosti. Mnozí tito kněží nemají ekvivalent v českých církevních poměrech – jde jim hlavně o osobní moc a vládu nad místní komunitou, spíše než o službu věřícím.

Bohužel, tito lidé jsou čím dál tím více politicky organizovaní a zároveň došlo k propojení tohoto světa s fotbalovými chuligány a skinheady. Do té doby bylo násilí páchané chuligány i skinheady spíše náhodné – buď se řezali mezi sebou, nebo napadali-li jiné náhodně (například já jsem byl napaden v Krakově, protože si pět skinů myslelo, že jsem Žid), šlo o ad hoc akce, k nimž se odhodlali zpravidla jen proto, že byli třeba aktuálně opilí a potřebovali někoho zbít. To už ale poslední dobou neplatí. Skinheadi a chuligáni se stali jakýmsi „vojskem“ ve službách národně-katolických organizací (média Tadeusze Rydzyka – Radio Maryja, TV Trwam; Obóz Narodowo-Radykalny, Narodowe Odrodzenie Polski) a chodí dělat rozbroje na politickou objednávku. Posledních několik měsíců chodí například křikem a hvízdáním rozvracet univerzitní přednášky vedené jimi nepohodlnými lidmi (např. Magdalena Środa, Zygmunt Bauman, Adam Michnik), útočí na kluby LGBT komunity, ničí židovské památky (například pomník obětí pogromu v Jedwabnem) či rozsévají strach po sídlištích útočením na náhodné lidi, kteří vypadají jinak, než jak si oni představují – stačí mít kupříkladu delší vlasy, jak se stalo dvacetiletému muži, jehož minulý týden napadli, když šel s těhotnou přítelkyní po jednom krakovském sídlišti. V posledních dnech došlo například k útoku na koncert romské hudby – aby bylo jasno, Romů je v Polsku velmi málo a jsou zpravidla dobře integrovaní, na Polsko v tomto nelze aplikovat české zkušenosti. Skinheadi za bílého dne vtrhli na koncert a začali ničit aparaturu a provolávat hesla o Polsku pro Poláky. Podobně začali útočit v poslední době na azylanty v Białymstoku – zapalováním benzínem dveří jejich bytů a bitím na ulicích.

Bohužel to vypadá, že platí nepřímá úměra – čím lépe se má polská střední třída a čím modernější stát a jeho řízení je, tím více se „underclass“ upíná k fašistickým myšlenkám a metodám. Příští parlamentní volby (2015) budou proto naprosto klíčové – zvítězí-li liberální část společnosti, je velmi pravděpodobné, že to tu katolicko-nacionalistickou oslabí jednou provždy. Zvítězí-li druhá strana, pravděpodobně se bude snažit si pojistit další vítězství kontrolou médií, změnami Ústavy a podobně – Jarosław Kaczyński se netají tím, že chce mít v Polsku druhou Budapešť. Zkrátka jak psal geniální polský spisovatel Andrzej Sapkowski – „jedni vyhrajou, ty druhý oklovaj vrány“. Kdo bude vítězem je velmi, velmi těžké si tipnout.