Podivné priority aneb proč stát podporuje umělce a sportovce?

Jak bylo již mnohokrát řečeno, stát je správcem našich peněz, které jsme dobrovolně odevzdali na hladký chod společnosti. Tolik teorie. V praxi víme, že se státní peníze vyhazují zbytečně horem dolem – a to všude, i zde v Norsku – a zároveň si stát vybírá, které daňové poplatníky má radši, než jiné. Klíč je občas trochu podivný, zejména co se týče podpory té části obyvatelstva, která nepřispívá státu materiálně.

V debatě o pirátství chybí podle mého názoru jeden velmi podstatný argument: mají být umělci vůbec chráněni? Jakkoliv jsem umělý monopol schopen pochopit v případě průmyslových patentů, kde je zapotřebí pro inovaci nemalých investic s nejistým výsledkem, takový autor-umělec nepotřebuje ve srovnání s technologickým vývojářem investici naprosto žádnou. Ano, technicky vzato je koupení si nového bloku na zápis not, tužky, barev na malbu a podobně počáteční investicí, ale náklady na tyto výdaje může hravě pokrýt běžný zaměstnanecký plat, rozhodně nehovoříme o nákladech typu několika (desítek/stovek) vývojářových ročních rozpočtů.

Argument pro ochranu autorů zní: je třeba podporovat autory, kteří by si jinak nevydělali, protože pravé umění nemůže být závislé na komerčním příjmu, to by bylo poplatné poptávce, která ne vždy může znamenat dobrý umělecký vkus. Ti, kteří tento argument používají, zapomínají na dvě věci – že autor coby povolání není pro každého a přirozený samočistící mechanismus byl po staletí obsažen v nutnosti shánět mecenáše – zajištěné živobytí znamená, že se autor nebude moc snažit; a pak že největší umělecká díla posledních staletí vyšla bez jakékoliv podpory autorů, jak ji známe dnes. Další argument často zní, že nebyla-li by právní ochrana autorů po vzoru průmyslových patentů, mnohem méně autorů by bylo motivováno k tvorbě.

Zde se ptám – co je to za autora, kterého k tvorbě motivuje pouze vidina odměny a její absence jej může odradit? Odměna pro autora má být příjemný bonus ke kreativní činnosti, jíž se věnoval bez myšlenky na odměnu, jinak se přeci dostáváme tam, kam mnozí nechtějí – k tomu, že je autor poplatný komerčnímu vkusu. Další, poněkud jízlivá otázka zní – je mezi námi někdo, kdo si myslí, že je autorů a děl málo? I kdyby 90 % všech autorů přestalo publikovat a ti, kteří publikují, by nevytvořili 90 % děl, pořád by díky moderním technologiím bylo k dispozici děl dost a dost. Nezapomeňme, že doba, kdy kvůli technologické/cenové nedostupnosti možnosti nahrávání se do studia mohli dostat jen vyvolení, dávno skončila. Proto se ptám – není na čase zrušit autorský zákon, který počítá s ochranou uměleckých děl, jako takový, a vystavit autory volné konkurenci? V době dobrovolných mikroplateb, které je schopen během zlomku vteřiny poslat kdokoliv z celého světa, se kvalitní dílo může velmi bohatě odměnit touto cestou. Díky internetu i velmi okrajové žánry mohou dát dohromady poměrně velké komunity, a i kdyby dobrovolný poplatek dal každý desátý a dal ho v řádu jednotek eur, pořád bychom mohli mluvit o zajímavé odměně za umělecké dílo jako takové. Samozřejmě pouze tehdy, bylo-li by tak kvalitní, aby za něj někdo platil.

Co se filmů týče, kvalitní film lze udělat i bez předimenzovaných efektů, kvůli nimž se, podle mého názoru, na spoustu nových filmů už nedá ani koukat. Filmoví tvůrci, jak se zdá, pozapomněli, že dobrý a dobře zpracovaný příběh je důležitější, než počítačové efekty. Argument filmových tvůrců, že natočit film je drahé, stojí na vodě – sami si tvorbu prodražují naprosto uměle, protože zkrátka mohou. Monopol na jejich produkci jim dává finance navíc. Znovu – přišlo by lidstvo o něco zásadního, kdyby Hollywood měl tolik peněz, co Bollywood? Klasiky jako Casablanca, Dr. Strangelove nebo Some Like It Hot by dnes v původní kvalitě (navíc s barvami) šly natočit skoro zadarmo a dovolí si někdo tvrdit, že jde o nekvalitní filmy jen proto, že v nich není tisíc počítačových efektů?

Podobné je to se sportem. Z nějakého mně neznámého důvodu takřka všechny státy světa dotují z veřejných rozpočtů profesionální a vrcholový sport. Ptám se – proboha proč? Protože politici se rádi koukají na fotbal/hokej/běhy na lyžích/curling či cokoliv jiného? Jako argument se často uvádí, že podpora sportu v této podobě napomáhá zdraví populace. Ptám se, jak může podpora vrcholového sportu, který je stejně plný dopingu, protože už dávno narazil na fyzické hranice toho, co člověk dokáže, někoho přimět k tomu, aby se zvedl z gauče a šel si zaběhat do lesa nebo si zahrát fotbal s kamarády? Nebylo by takhle lepší přispět ke zdraví populace tím, že by se, jako zastara (mám na mysli období tak před 80-120 lety) z veřejných zdrojů přispívalo pokud možno na co nejširší síť amatérských sportovišť? Aby každý, kdo si chce jít zasportovat, mohl, aniž by do toho ze svého (kromě daní) dal byť jen korunu a měl dostupné hřiště kdykoliv by si zamanul? To by byla teprve kondice obyvatelstva, kdyby stát místo monstrózních stadionů platil výstavbu mnoha malých hřišť a kdyby platil tu a tam pár lidem, aby bez poplatků trénovali nějakou tu hodinku ty, kteří mají zájem. Ano, zde bych pochopil, že zájem státu na zdraví jeho daňových poplatníků je legitimní a že je toto cesta, jak jej zlepšit. Ale mamutí projekty pro vrcholový sport, které se použijí jednou-dvakrát a dost?

Stát by se měl podle mého názoru soustředit na podporu toho, co jej živí, aby nemusel tolik zatěžovat své daňové poplatníky, čili na podporu průmyslových inovací – a tedy podporu (zejména technického) vzdělání. Do tohoto konceptu opravdu nepatří financování něčích koníčků, které státu nedávají nic – ať už jde o teenagerské kapely, které se stejně do roka-dvou propadnou v zapomnění, či o vrcholové sportovce, které stejně reklama uživí dostatečně. Pak by totiž opravdu byl stát tím, čím musí být ze zákona každý manažer firmy – dobrým hospodářem.