Pegida – aneb nesuďme příliš rychle

Německé hnutí Pegida (Patriotische Europäer gegen die Islamisierung des Abendlandes) a jeho demonstrace jsou v Německu jedním z největších témat posledních dnů a jeho věhlas se dostal i za hranice Spolkové republiky. Na hnutí je spousta věcí zvláštních, počínaje už tím, že navzdory snaze médií a politiků je nacpat do některé z oblíbených škatulek to moc nefunguje.

Jak se dalo čekat, politicky ultrakorektní politici a média okamžitě označili Pegidu za „krajní pravici“, „extrémisty“ a lidi, kteří jsou „proti přistěhovalcům“ (tak se vyjadřuje o Pegidě mj. Der Spiegel nebo Gazeta Wyborcza). Jenže ono to vůbec tak jednoduché není. Tady na Severu zase v Pegidě někteří vidí myšlenkové pokračovatele A. B. Breivika, což je ale také mimo a zcela to pomíjí příčiny vzniku hnutí.

Naprosto klíčové pro pochopení existence a smyslu Pegidy je, kdo vlastně jsou a proč hnutí vzniklo. Nutno uznat, že to není jednoduché, protože nezávislých zdrojů, které by neměly tendenci hodnotit povrchně, není mnoho. Předně je potřeba si uvědomit, že Německo má stále silný pocit kolektivní viny za nacismus a fakt, že prezentace národní hrdosti u sportovních vítězství a používání vlajek při fotbale teprve od roku 1990 nebudí větší kontroverze, svědčí o tom, jak citlivé téma to je – a ani to ne vždy, stačí si připomenout „kontroverzní“ oslavu titulu mistrů světa z Brazílie letos před Brandenburskou bránou. Je třeba mít na paměti, že německá média jsou extrémně citlivá na jakékoliv veřejné projevy německé identity, ať už jsou mírumilovné nebo ne a popisují-li něco jako extrémní postoje, nemusí to tak úplně být. Když se tedy ukáže demonstrace, kde lidé drží německé vlajky a říkají něco o tom, jak by rádi chránili nějaké hodnoty, je očividné, že autocenzurou vycvičení politici a média budou bít na poplach.

Utrženým uchem od džbánu byl v případě Pegidy rozmach aktivit saláfitů, kteří začali otevřeně agitovat v německých ulicích a kteří začali vytvářet samozvanou „náboženskou policii“, kdy chodili po ulicích v něčem, co připomínalo reflexní uniformu a upozorňovali lidi na to, že nejednají v souladu s šaríjou. Nebylo to jen to – saláfité v Německu otevřeně kážou nenávist a veřejně se vyjadřují v takovém duchu, že Německo bude dříve nebo později pod vládou šaríji a že jsou připraveni zabíjet lidi, amputovat končetiny v souladu s ní či páchat bombové útoky – příkladem budiž konvertita Sven Lau, který se přesně takhle vyjádřil v rozhovoru pro Gazetu Wyborczu. Vyzývají-li saláfité k něčemu podobnému, není divu, že se to některým Němcům nelíbí a že proti tomu veřejně protestují. Ostatně Pegida neprotestovala ani jednou proti islámu jako takovému nebo proti muslimským přistěhovalcům – protestovala proti islamizaci Německa (což je to, k čemu veřejně i skrze média vyzývali saláfité, takže Pegidě nejde o nějaký abstraktní koncept jako v případě Úsvitu, ale o konkrétní reakci na konkrétní veřejně vyhlášený záměr).

Odhlédneme-li od toho, jak o Pegidě mluví média, a podíváme-li se pouze na to, jak se Pegida projevuje a vyjadřuje, jaké demonstranti používají hesla a podobně, pak si nemohu pomoct, ale není-li za nimi nějaká skrytá agenda, o níž nemluví, tak jsou čistí jako lilium – jejich transparenty říkají věci jako „Proti náboženskému fanatismu“, „Proti násilí“, „Proti extremismu“, „Za evropské hodnoty jako tolerance“ a účastnici se jasně nejen distancují od nacismu, komunismu či nacionalismu, ale ještě je i dávají do jedné roviny s islámským extremismem a odsuzují je jako součást většího zla (extremismu jako takového). Neviděl jsem jedinou fotografii, která by poukazovala na cokoliv jiného, nečetl jsem jedinou citaci, která by říkala něco proti cizincům jako skupině, či dokonce proti muslimům jako takovým. A to je poměrně jasné, že v atmosféře viny, jaká v Německu panuje, by, existovala-li by taková fotografie, byla zveřejněna okamžitě.

Zajímavé je i podívat se na účastníky demonstrací – nevidíme žádné maskované lidi, žádné holohlavce, žádné „mlátičky“. Všechno to jsou lidé, kteří vypadají jako normální střední třída, všeho věku a obojího pohlaví. Otázka je tedy, odkdy označujeme za extremismus nesouhlas s určitou náboženskou doktrínou? Když řeknu – a sám si to myslím – že nemám nic proti muslimům, jsem si vědom toho, jak rozdílný islám v různých svých podobách je, jakož i toho, že je mnoho muslimům, jimž je násilí cizí, ale zkrátka nesouhlasím s tím, že islám by (pro mě) byl dobrým návodem na život, jeho hodnoty se mi nelíbí pro svou neliberálnost a nesouhlasím s nimi – jsem snad extremista? Když si myslím, že Evropa by neměla být takovými hodnotami řízena, jsem snad extremista? Nebo jsem extremista, jen když to vyjádřím veřejně? Co takhle, vyjádřím-li tentýž názor na demonstraci podobně smýšlejících? A to je to, co v podstatě Pegida dělá.

Obávám se, že hysterická reakce médií i politiků na Pegidu je stejně špatná, jako nemastná neslaná reakce na aktivity saláfitů ve Wuppertalu. Budou-li mírumilovně vyjádřené obavy ignorovány, zostuzovány a démonizovány, jen se tím otevře cesta pro radikálnější demonstrace a hnutí. Jestli se německý tisk nevzpamatuje, tak to, z čeho neprávem viní Pegidu, rozpoutá nějaké nové, zatím nevzniklé hnutí, ve skutečnosti. A pak už půjde diskutovat jen velmi těžko.