Péče o děti v Norsku coby právní anomálie

Jedním z důvodů, proč se v Norsku dobře žije a proč, dokud člověk nemá děti, nevidí nikde žádný problém a naopak na zdejší systém nedá dopustit, je ten, že úřady vesměs dobře, a hlavně čitelně, fungují. O to víc překvapí vztah státu a občana ve věci výchovy dětí, protože to je jakoby systém z naprosto jiné společnosti.

Mezi důvody, proč člověk v Norsku celkem rád platí daně (přímé daně jsou tu OK, to různé dodatečné poplatky a nepřímé daně jsou horší) je ten, že pokud člověk má se státem téměř jakékoliv řízení, tak ví, na čem je. Vztah státu a občana je v tomto případě hodně blízko smluvnímu vztahu poskytovatele a klienta, občan se může podívat do legislativy a brát je podobně, jako smlouvu, kterou mu předloží mobilní operátor. Zkrátka jasně vymezené vztahy, povinnosti či podmínky. Žádné „snad mi to dovolí“. Zkrátka splním-li podmínky, dovolí to. Nesplním-li podmínky, nedovolí to a můžu nadávat tak maximálně sobě, že jsem podmínky nesplnil.

Několik příkladů – začněme od toho nejvyššího, žádosti o občanství. Chce-li člověk norské občanství, tak se podívá na Zákon o norském občanství a v § 7 všechno tam najde. Je tam osm různých podmínek, které když člověk splní, a rozvědka nebude mít podezření, že udělení občanství není v zásadním rozporu se zahraniční politikou státu, může si rovnou jít pro pas. Nikdo nic nerozhoduje, neposuzuje, zkrátka pravidla jsou jasná a každý se může svobodně rozhodnout, jestli půjde dobrovolně plnit dané podmínky, nebo nikoliv, ještě před tím, než se do Norska vůbec vydá. Takhle nějak si představuji správný vztah občana a státu. Jen tak pro srovnání, chce-li někdo občanství v Česku, tak se opět podívá do Zákona o státním občanství ČR, zjistí v § 12, že na udělení není právní nárok, že to lze pouze tehdy, je-li člověk (§ 13(1)) „integrován do společnosti… z hlediska rodinného, pracovního nebo sociálního“ s dovětkem podobným jako v Norsku (§13(2)), že nelze udělit občanství žadateli, který ohrožuje bezpečnost státu (a podobné další hodnoty) a pak seznamem podmínek v §14, které jsou ale plné vágních výrazů, které lze interpretovat velmi různým způsobem, takže když o žádosti poté někdo rozhoduje – a jen tak mezi námi, nemusí se z toho zodpovídat – může občanství udělit či neudělit čistě na základě vlastních dojmů či sympatií/antipatií, takže člověk může strávit poctivým životem v Česku klidně i 10 let, aby ho pak stát obrazně řečeno kopl do zadku.

Velmi podobným způsobem, jako v případě udělování občanství, pracují norské úřady v jiných případech. Nikdy neslyšíte policistu s kýmkoliv debatovat o tom, jakou blokovou pokutu vyměří. Policista zaznamená přestupek (například rychlost o 11 km/h vyšší, než je limit), podívá se, jestli to bylo v zóně pod nebo nad 60 km/h, podívá se do kolonky „od 10 do 15 km/h přes limit“ a číslo, které tam je, napíše na pokutu. Žádná diskuse, žádné výmluvy, nic ve stylu „svítilo mi sluníčko na tachometr a přehlédl jsem, že jedu rychle, ale já se polepším“. Stejně se v Norsku vyřizuje stavební povolení, či jakákoliv žádost o cokoliv, co má stát poskytovat. Zkrátka čistě, jasně, přehledně.

No a pak se člověku narodí dítě a zjistí, že je plno věcí, které jsou „dobrovolně-povinné“, „důrazně doporučované“ (s dodatkem, že nebude-li se člověk doporučením řídit, „může to mít důsledky, ale také nemusí“) a vymáhané podle toho, kdo to posuzuje a jakou má zrovna náladu. To si pak člověk najednou přijde jako v docela jiném světě – je tohle opravdu to Norsko, které do té doby znal? Jak to, že najednou neví, jak se má chovat a neví, jaké jeho chování bude mít důsledky, v zemi, kde je jinak všechno tak hezky a jasně řečeno? Pokud někdo dává do kontrastu postkomunistickou Evropu a Norsko jako svět zaostalý a vyspělý, což bohužel nemálo publicistů a novinářů dělá, zcela nechápu, proč nevidí, že zrovna v těchto otázkách je právní jistota v Norsku spíše podobná postkomunistické Evropě, než Norsku samému. Kritizuje-li člověk tuhle podivnou praxi, nekritizuje Norsko, kritizuje naopak poměrně výraznou, ba co dím, až neuvěřitelnou anomálii. Za sebe říkám, že mě, jako rodiče, tento ostrůvek předpisů/nepředpisů, vágnosti, nejasnosti a nejistoty, jaký je vztah mezi mnou a státem, nemile překvapil. Není totiž podobný ničemu, co jsem do té doby o fungování Norska poznal.