Pár postřehů předvolebních - opravdu není koho volit?

Na Zemích Koruny české mi záleží. To, jak budou spravovány, ovlivní nastávající volby. Dosud jsem se tomuto tématu spíše vyhýbal, ale soudím, že nastal čas pro to napsat pár slov ke spoluobčanům, kteří ještě nejsou rozhodnuti, koho volit, či zda jít vůbec k volbám.

Své sympatie jsem párkrát najevo dal, ovšem ty nejsou pro tento moment relevantní. Jsa demokratem, věřím, že demokratická země by měla poskytovat prostor pro všechny relevantní politické a myšlenkové proudy. Střídání idejí u moci je zdravé - dokud to nejsou ideje demokracii rozvracející. To, co mohu české politice přát, je Sněmovna, která bude civilizovaně a důstojně reprezentovat své občany i stát, coby instituci. Není podstatné, jestli budou voliči volit doleva či doprava, liberálně, konzervativně, sociálně demokraticky či jakkoliv jinak. To důležité je jinde.

Předně: je důležité nepodléhat kultu osobnosti. Politika, tedy alespoň ta slušná, kterou si podle všeho většina voličů přeje, by neměla být arénou několika oligarchů. Dotyční po sobě ani nemusejí přímo strany pojmenovávat, ale i kdyby byla jejich ideologie sebezajímavější, nepovažuji strany, v nichž kromě kultu osobnosti předsedy, není vůbec nic, za přijatelné. Dobře proto nerozhodnutým voličům radím: opatrně na ně.

Pamatujme, že tyto volby nejsou, navzdory všem mediálním prohlášením, volbami mezi levicí a pravicí, ale mezi civilizací a primitivním barbarstvím. Ačkoliv jsem všeobecně pravicově-liberálně orientovaný, mnohem milejší by mi byla vláda slušné ČSSD, než kmotrů z ODS. Problém je v tom, že ČSSD je rozpolcená a její nezanedbatelnou část tvoří lidé demokracii nebezpeční. Předem říkám, že si lidí ze sociální demokracie, či z jejího okruhu, typu pana Dienstbiera, pana Roučka, pana Jelínka, svým způsobem i pana Sobotky či pana Špidly, vážím, byť se v mnohém neshodneme. Voličům sociální demokracie, kteří chtějí slušný a poctivý stát, radím: kroužkujte a dobře vybírejte. Byla by škoda přenechat stranu s tak dlouhou historií lidem typu pánů Haška či Škromacha.

Co se pravice týče, i ta se dělí na civilizované a barbarské politiky. Pokud chce pravicový volič dobro pro svou zemi, měl by použít preferenčních hlasů k tomu, aby se nedostali do Sněmovny různí regionální kmotři – to se týká především ODS. Co se týče TOP09, pak tam je situace taková, že strana se ve vládě před svými voliči tolik neušpinila; jistě, pan Drábek není zrovna nejlepší vizitkou strany a myslím, že by neměl v zájmu své strany kandidovat. Jinak TOP09 víceméně plnila, co svým voličům slíbila. Co si o tom programu myslí většina společnosti je věc jiná, ale myslím, že pokud uvážíme nutné „ušpinění se“ ve vládě, které přichází vždy a na každého, tak TOP09 vyšla z poslední vlády, opět zdůrazňuji, před svými voliči, poměrně se ctí. Pak je zde ještě Strana svobodných občanů, kterou ovšem doporučit nemohu. Není to kvůli mým proevropským preferencím, ale proto, že SSO není schopná vysvětlit, jak by si budoucnost bez EU představovala. Četl jsem jejich program, jakož i knížku Jak vystoupit z EU, a mohu to komentovat pouze takto: amatérismus a pustá teorie. SSO si vůbec neuvědomuje, že chce-li Česko nějaké výhody od druhých, musí, a to bezpodmínečně, něco dát od sebe. Jejich pohled na uspořádání po vystoupení z EU je stejný, jako pohled naivních prvorepublikových politiků, kteří si mysleli, že budou-li od svých spojenců jen brát, spojenec i tak v krizi pomůže. Jak to dopadlo tehdy, víme. Postoj SSO ke zbytku Evropy je dost vyčuraný a Česká republika není stomilionová průmyslová mocnost s jadernými zbraněmi, aby mohla dělat co chce a neohlížet se na okolí. Tohle SSO dosud nepochopila a volit je proto je hazardem s vlastní budoucností.

 Může to znít divně, ale varoval bych před KDU-ČSL, a to ze dvou důvodů. Za prvé: je to strana, která nemůže mít nikdy více, než svých šest procent a za druhé: je to strana, která reprezentuje názory, které jsou většině české společnosti cizí. Český politický systém bohužel dává stranám s podobným volebním výsledkem neúměrně mnoho moci v koaličních vyjednáváních a v případném vládním angažmá. Pro rozhodnuté voliče KDU-ČSL, kteří tuto stranu volí právě proto, jaká je, tato rada není. Ta směřuje, jako ostatně celý článek, k nerozhodnutým voličům, kteří nemusejí mít tak vyhraněný názor na záležitosti jako interrupce nebo umělé oplodnění. Dostane-li se díky hlasům nerozhodnutých voličů tato strana do Sněmovny, může to mít pro tyto občany důsledky, které si nemuseli přát.

Pak tu máme strany, které mají své dominantní téma, přičemž mají spíše obecný program ohledně témat jiných – za zmínku stojí Česká pirátská strana a Strana zelených. Obě dvě podle mě reprezentují relevantní – a jinde neopakované – myšlenkové proudy v české společnosti. Jak ekologie, tak ochrana soukromí na internetu a omezování kopírovacího monopolu jsou otázky velmi potřebné, které by měly ve Sněmovně být akcentovány. S realizací je zejména u Strany zelených trochu problém – strana si podle mého názoru uškodila rozkolem s Martinem Bursíkem a jeho kolegy, kteří založili LES – projekt předem odsouzený k zániku. Strana Zelených byla silná a zajímavá tím, že si jako například slovensko-maďarská strana Most-Híd nehrála na víc, než čím byla: stranou jednoho tématu, v případě SZ obhajující trvale udržitelný rozvoj a šetrné zacházení se životním prostředím, v případě strany Most-Híd spolupráce maďarské menšiny se slovenskou většinou. Díky politické pluralitě v rámci dané strany (odleva doprava) se obě strany mohly úspěšně ucházet o voličskou základnu a měly lepší základ k tomu prosazovat svou hlavní myšlenku. To se rozkolem a (podle mého názoru zbytečnou) ideologizací Strany zelených změnilo. K srdci by si to mohla vzít Koruna česká, kterou považuji rovněž za relevantní stranu reprezentující určitou konkrétní věc, ovšem která svým zapáleným katolickým tradicionalismem mnoho potenciálních voličů akorát odrazuje.

Co české politické scéně dlouhodobě podle mého názoru chybí, je solidní a koherentní strana zastupující zájmy venkova. Čistě teoreticky by takovou stranu mohli vytvořit Starostové s částí SZ a LES a trochou členů KDU-ČSL. Taková strana je potřeba jako sůl, protože venkov nemá v České republice žádnou politickou reprezentaci ani koncepci – přinejmenším ne jako celek. Jednotlivá města či obce mají to štěstí na rozumné zastupitele, ale to není zdaleka pravidlem, a už vůbec to není žádná rozumná koordinace. Přitom venkov má své legitimní zájmy, které jen křičí o to být vyslyšeny. Možná se dočkáme něčeho takového během příštích voleb.

K panu Babišovi a ANO – nehodlám spekulovat o jeho údajné účasti v StB, neboť to mi nepřísluší. To je mezi ním a jeho svědomím. Ano, pan Babiš je úspěšný podnikatel a rozhodně ví, jak řídit firmu. Souhlasím s ním dokonce v tom, že leckteré prvky řízení firmy by se daly přenést do řízení státu. Proč ale pana Babiše nepodporuji a proč si nemyslím, že by si zasloužil podporu nerozhodnutých voličů, je fakt, že ekonomická a politická moc by neměla být kombinována. A pokud se do jedné a téže osoby přidá moc mediální, pak už vůbec ne. Pamatujme odkaz Silvia Berlusconiho – i on byl úspěšným podnikatelem, který vybudoval velké mediální impérium. Nejde samozřejmě o to, že by snad Andrej Babiš chystal po páně Berlusconiho vzoru nějaké nové bunga-bunga, ale o naplnění starého řčení lorda Johna Dalberga-Actona: „Moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně“. Už teď, když do svého potravinářského impéria přidal pan Babiš impérium mediální, má podle mě moci akorát tak na hraně. Politickou moc by k tomu dostat neměl.

To nejhorší nakonec: pokud nechceme, aby se z naší země stal izolovaný zapadákov, který bude v zahraničí ignorován, dávejme si pozor na antisystémová hnutí a strany. Mezi ně patří již dávný evergreen v podobě KSČM, k němuž není co dodávat. Komunisté se nezměnili a pořád jsou bandou, o které jsem přesvědčen, že by navzdory medu na jazyku byla schopna v budoucnu znovu vraždit lidi a znásilnit svobodu občanů na další desítky let. Jsou dobře organizovanou stranou s železnou stranickou poslušností, která se neštítí ničeho. O nic lepší nejsou další antisystémové strany: Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury hned v první řadě. Starší si jistě pamatují, že ty nejhorší diktatury, jaké se v průběhu dvacátého století vyskytovaly, nesly takřka všechny demokracii ve svém názvu, ačkoliv s ní neměly nic moc společného. Páně Okamurova strana je zářným příkladem takového nebezpečného hnutí. Zemanovci, coby zcela nekritický fanklub prezidentův, žádnou ideologii, kromě činění, co jen svému guru na očích vidí, nemající, rovněž za příliš mnoho slov nestojí. Lidé spojení s touto stranou jsou spojeni s vládou, která bez jakéhokoliv mandátu udělala největší čistky na státních úřadech a ve státních firmách v historii novodobé České republiky. Čeho je tedy strana schopná, předvedla více, než dobře. Ještě horší je samozřejmě Dělnická strana sociální spravedlnosti, kterou ale zatím naštěstí veřejnost nebere vážně.

Sečteno a podtrženo: volit cenu má. I kdyby se zdálo, že není koho, není tomu tak. Ať se již mí spoluobčané rozhodnou tak či onak, nezbývá mi než věřit, že se nakonec rozhodnou rozumně a země bude mít důstojné zastoupení ve světě, v němž si lidé i státy čím dál více vidí do vnitřních záležitostí.