Nový Chamberlain v čele NATO. To jsme to dopracovali.

Norsko vyváží kromě ropy a zemního plynu plno špičkových věcí. Vynikající ryby, kozí sýr, akvavit, oblečení do extrémních podmínek, ropné plošiny, lodě – to jen tak namátkou. Bohužel je to vyváženo exportem politiků pochybné kvality do nejrůznějších světových organizací.

Rozhovor s Jensem Stoltenbergem z února 1985Archiv deníku Aftenposten

Když měla dostat (neo)komunistická poslankyně za SV Inga Marte Thorkildsen po volbách, v nichž neobhájila mandát, vysoký post v OSN, byl jsem rád. OSN považuji za natolik nekompetentní organizaci, že tam škody příliš mnoho nadělat nemůže a rozhodně bude lepší, když se někdo jako ona, která se zasadila o drastické zvýšení pravomoci institucí jako Barnevernet, bude držet hodně daleko od své rodné země. Bohužel nebyla jedinou v poslední době, komu se takové možnosti dostalo.

Původně měl na toto pondělí vyjít jiný článek, ale poté, co v neděli 23. března večer norská média ohlásila, že novým generálním tajemníkem NATO se stává bývalý premiér za Arbeiderpartiet Jens Stoltenberg, jsem musel nechat jiný článek rozepsaný a ještě v noci napsat tento. Je to totiž zpráva nejvyšší důležitosti, která, až dosáhne Putinova ucha, bude doprovázena zvukem otvírání lahve Rossijskoje Igristoje.

Abych pořád nekritizoval jako nějaký škarohlíd, začněme osobní charakteristikou novopečeného generálního tajemníka. Podle všech dostupných zpráv je to osobně slušný člověk, se solidní dávkou empatie, takový ten úřednický typ. Dal-li by se přirovnat ke kterémukoliv z českých politiků, pak nejblíže by byl, rovněž sociální demokrat, Vladimír Špidla. Jenže tím chvála na jeho adresu končí.

Jens Stoltenberg prohrál sociální demokracii poslední parlamentní volby s druhým nejhorším výsledkem v poválečné historii. Mělo to svůj důvod. Za osm let, co byl premiérem, země velmi rychle bohatla, ale vůbec se to neodrazilo na kvalitě zdravotnictví, péče o staré lidi, školství či infrastruktury. Přibylo, co pravda, trochu dálnic, ovšem s naprosto neefektivním způsobem financování, v němž jde více ze zaplaceného mýtného na administraci systému, než na samotnou dálnici. Školství se zhoršilo a zdravotnictví a péče o staré lidi zůstala nehodná jedné z nejbohatších zemí na světě. Obojí je lepší i v zemích jako Itálie, Portugalsko či Česká republika. Co hůř: lidé mu dávají za vinu naprosté nezvládnutí tragédie na ostrově Utøya. Stoltenberg byl totiž zodpovědný za škrty v policii, které podle voličů stály za naprosto neprofesionálním zásahem proti vrahu Breivikovi.

Vykopnutí neschopných politiků nahoru není nic neobvyklého, ale dění na Ukrajině udělalo z pozice generálního tajemníka NATO příliš zodpovědný post na to, aby se stal trafikou pro někoho, jako je Jens Stoltenberg. Každý, kdo se vysmíval Evropské radě za zvolení Hermana van Rompuy jejím stálým předsedou kvůli jeho nedostatku charismatu, by se měl teď držet za hlavu ještě daleko více. Stoltenberg totiž se slovy jako „charisma“, „odvaha“ či „lídr“ má asi tolik společného, jako Vladimír Špidla – totiž nic. Co hůř – ještě kolem půlnoci na pondělí se po sociálních sítích začal lavinově šířit sken rozhovoru se Stoltenbergem z deníku Aftenposten z února 1985, kdy jako mladý novopečený předseda (opravdu se mi nechce použít slovo „lídr“) AUF, neboli sociálnědemokratické mládeže, kritizoval NATO s tím, že je pro zrušení západního i východního bloku a pro likvidaci jaderného arzenálu, přičemž požadoval vystoupení Norska z NATO. V roce 1985 – a ještě před Gorbačovem!

V norských médiích se zhruba před týdnem objevila zpráva o tom, že Stoltenberg je nejžhavějším kandidátem na tuto funkci – místo Radosława Sikorského, který byl za favorita považován do té doby – protože se za něj postavil americký prezident Barack Obama. Upřímně řečeno, nemám problém s Obamacare či Obamovou politikou vůči Blízkému východu, ale jeho vztah k NATO a k Evropě se ukázal, nejen podporou Jense Stoltenberga, jako naprosto macešský. Nemohu si pomoci, ale nevypadá to jako náhoda. Stoltenberg byl premiérem v době, kdy Nobelkomitéen, složený z poslanců norského parlamentu, dal Nobelovu cenu za mír Baracku Obamovi – a Stoltenbergovo jmenování, ačkoliv samozřejmě to souvislost mít nemusí, vypadá jako výraz vděku za toto ocenění. Zatímco Nobelova cena za mír pro Baracka Obamu dřív, než stačil cokoliv předvést, byla spíš jako špatný vtip, jmenování Stoltenberga generálním tajemníkem NATO je plivnutím do tváře evropské bezpečnosti, zejména ve světle současných událostí a s ohledem na to, jací byli jeho předchůdci. Zatímco Anders Fogh Rasmussen, George Robertson nebo Javier Solana zcela evidentně neměli o Rusku žádné iluze, jejich pokračovatelem je člověk, který chtěl vyřešit studenou válku rozpuštěním NATO a zničením jeho jaderného arzenálu.

Myslím, že více dodávat netřeba.