Novinářská nálepka xenofoba – jak málo stačí?

V předchozích článcích jsem se věnoval norským parlamentním stranám, a protože norské volby komentují i mnohá světová média (až bude po nich, určitě se přidá i iDnes), nemohu se přestat podivovat nad tím, jak pár levicových aktivistů dokázalo zmást tiskové agentury po celém světě. Tak nějak se stalo, že máme v Norsku stranu údajných xenofobů, která je zároveň nejpopulárnější politickou stranou mezi pracujícími přistěhovalci.

Fremskittspartiet (FrP), čili Strana pokroku, bývá některými médii v Norsku, většinou akademické obce v Oslo (která je rudá až za ušima) a tím pádem i světovými agenturami označovaná za xenofobní stranu a za stranu, kterou lze srovnávat s uskupeními typu Dansk Folkeparti, Sverigesdemokraterna, Vlaams Belang, Partij voor de Vrijheid, Lega Nord, FPÖ a podobně. Není přitom nic vzdálenějšího pravdě.

FrP byla založená v sedmdesátých letech jako odpověď na konsenzus existujících stran ohledně norského sociálního modelu. Hlavními tématy byly nižší daně, méně přerozdělování, privatizace státních podniků a otevření hranic světovému obchodu. Od počátku tedy šlo o projekt navýsost liberální – a když se předsedou stal Carl Ivar Hagen (především 80. a 90. léta ve funkci), tak byla strana tak libertariánská, že Hayek s Friedmanem vypadali vedle ní jako funkcionáři ROH.

Taková strana na jednu stranu přitahovala dost lidí, kterým z různých důvodů norský sociální model vadil, ovšem právě radikálnost vymezení se vůči němu způsobila, že FrP měla minimální koaliční potenciál - jinými slovy: nikdo by s ní do koalice nešel za žádnou cenu. Poté, co předsednictví převzala současná předsedkyně Siv Jensen, upustila strana z některých svých pozic a začala se víc starat o udržení kompromisu s druhou velkou pravicovou stranou – občanskou Høyre. Tyto dvě strany nejspíše utvoří po zářijových volbách novou vládní koalici.

Kde se potom vzala nálepka „xenofobů a populistů“? Fremskrittspartiet je totiž od 90. let silně skeptická ke způsobu, jakým funguje norský azylový systém. Upřímně – je děravý jako cedník, byli schopni ho využít nejen lidé, kterým v jejich domovských zemích nehrozilo nebezpečí toho typu, které opravňuje k udělení azylu ve standardních zemích, ale i usvědčení teroristé jako mulla Krekar, kterého norský stát nechce vydat do Iráku, protože mu tam hrozí trest smrti za terorismus – a on tak sedí v klidu v Oslo a pouští do světa islamistickou propagandu výměnou za veškerou finanční podporu, kterou dostává od státu; ten člověk totiž nikdy ani nepracoval.

Naopak pokud jde o přistěhovalce, kteří sem jdou za prací a kteří se nesnaží šířit v Norsku radikální islám, Fremskrittspartiet je podporuje – a mnoho takových je nejen voliči, ale i vysokými členy této politické strany. Výše uvedené bohatě stačí na to, aby komunistická SV označovala Stranu pokroku za „fašistickou“, noviny o ní psaly jako o straně „kontroverzní“ a už je na světě pověst, kterou nejde jen tak smazat. Vsadím se, že až vyjde o norských volbách článek na iDnes, nějaký novinář jen tupě opíše agenturní zprávu, která bude psát něco o „úspěchu protipřistěhovaleckých populistů v Norsku“.

Svého času býval řadovým členem Fremskrittspartiet i Anders Behring Breivik, který do ní vstoupil dle svého manifestu proto, že znal její mediální pověst. Rozčaroval se a opustil ji s tím, že FrP není nic pro něj, protože je to strana globalistická, přehnaně liberální a „tradiční hodnoty“, ke kterým se upínal, příliš „neřeší“. Členem přestal být dávno před útoky 22. července, přesto SV i radikálně levicoví intelektuálové z Univerzity v Oslo (UiO) tuto jeho minulost využili k útoku na Fremskrittspartii.

Asi to bude světová média udivovat, ale debata o přistěhovalcích není středobodem norské předvolební kampaně – alespoň ne v kontextu všeobecně známém ze Švédska, Francie, Británie či Německa. Většina přistěhovalců přicházejících do Norska jsou totiž Švédové, Poláci, Litevci, Lotyši, Španělé, Italové a Portugalci, kteří utíkají před katastrofální nezaměstnaností v jejich vlastních zemích. Tito lidé jsou kulturně jaksepatří kompatibilní s místní populací, proto jejich příchod není téma pro Fremskrittspartii, ovšem „berou místním práci“ (třebaže jsou často zaměstnáváni na místech, která by místní těžko obsadili, ať už jde o platové podmínky, či naopak nutnou kvalifikaci – jazykové schopnosti, znalost konkrétního zahraničního trhu, apod.), takže jsou kritizováni od rána do večera místní levicí a zejména sociálnědemokratickými odbory LO.

Zejména Poláci a Švédové, tvořící dvě největší přistěhovalecké skupiny v Norsku, si stěžují na to, jak o nich levice mluví – jako o zlodějích norských pracovních míst. Pro levicové strany není vůbec žádný problém mluvit o odstoupení z Evropského hospodářského prostoru (EØS) či Schengenu jen proto, aby se sem všichni ti Švédové, Poláci, Italové či další jen tak snadno nedostali. Kupodivu jsem ještě neviděl jediný novinový článek, který by takové postoje kritizoval coby xenofobní. Evidentně jak se někdo opře o azylanty, je z něj rasista a xenofob, ovšem urážet poctivé a pracovité přistěhovalce je společensky zcela v pořádku.

Pokud jde o zahraničně-politickou orientaci, tak Fremskrittspartiet je strana velmi silně transatlantická; podporuje silnou spolupráci se Spojenými státy a s Izraelem a chce Norsko ekonomicky ještě více otevřít evropskému trhu. Pro norskou levici je všechno výše uvedené naprosto špatně, protože norská levice je otevřeně protiizraelská (u komunistické SV jde o antisemitismus takového rázu, že má člověk pocit, že čte Der Stürmer, čte-li jejich výplody o Židech), protiamerická a protievropská – naopak podporuje ještě další ekonomické hradby proti EU, jen ať probůh nehrozí ze strany evropských produktů žádná konkurence, nebo hlavně ať sem nepřicházejí další Evropané, kteří jsou příliš pracovití, nevstupují do odborů a umějí se starat sami o sebe.

Jak dlouho ještě bude tohle mediální nálepkování trvat? Umějí profesionální novináři i něco jiného, než jen opisovat od sebe navzájem a ptát se i někoho jiného, než jen profesorů z rudé Univerzity v Oslo? Co takhle zeptat se na Univerzitě v Bergenu nebo na Technické univerzitě v Trondheimu (NTNU)? To by hned dostali docela jiný obrázek o norské politické scéně. Nu což, s očekáváním vyhlížím zářijové volby a svrbí mě ruce na to si vsadit, jak o nich bude taková iDnes psát.