Mýto na norský způsob, aneb netransparentní zakázky i na Severu

Mnoho Norů se shodlo na tom, že systém zvaný AutoPass je jeden velký podvod na občanově peněžence i před tím, než se přišlo na to, že běžně náklady na „správu“ mýta stanoví téměř vždy více než 50 % ceny, kterou musí řidiči platit. Poté, co se po Zemanově puči na MDČR začalo nahlas uvažovat o zavedení podobného systému, nezbývá mi, než seznámit čtenáře s tím, jak funguje takové mýtné i v zemi, která je podle všech kritérií daleko méně zkorumpovaná, než je Česká republika. Laskavý čtenář si jistě domyslí, k čemu by to v luzích českých vedlo.

Myšlenka byla na počátku ušlechtilá – uspíšit výstavbu tolik potřebné infrastruktury tím, že budou řidiči splácet nový úsek tak dlouho, dokud se náklady na výstavbu nezaplatí. Pomiňme, že Norsko má ve srovnání s jinými zeměmi tolik zdrojů, že kdyby chtělo, mohlo by mít dokonalou dálniční síť do několika let – jak jsme si již řekli dříve, běžní Norové neznají reálné bohatství vlastní země a mají pocit, že stát musí neustále šetřit každou děravou korunu, jinak nastane hladomor. Připusťme tedy, že někdo přišel s nápadem, jak financovat stavbu infrastruktury tak, aby se řidiči mohli prohánět po nových silnicích a přitom za to státní kasa nezaplatila moc peněz.

Plán vypadal následovně:

1)      Stát (který má obrovské přebytky, pozn. aut.) si půjčí peníze na výstavbu konkrétního úseku na nízký úrok, který je zaručen tím, že splácet nebude stát, ale řidiči, kteří používáním daného úseku budou silnici financovat tak dlouho, dokud nebude zaplacena. Banka peníze státu dá, stavba může začít.

2)      Stavba se dokončí, postaví se mýtné brány. Výtěžek z mýtného půjde kraji, jehož zastupitelstvo musí vybrat a zaplatit firmu provozující daný systém a zároveň bude platit splátky bance, která financovala silnici. Aby na to kraj měl, musí stanovit částku za průjezd, která bude pokrývat náklady na provoz plus splátky.

3)      Stavba se zkolauduje, používá, splácí, až se splácení dokončí a mýtné brány se odstraní.

Tolik teorie.

V praxi to ovšem i v korupcí málo postiženém Norsku vypadá často jako příklady z kraje Vestfold, které uvedu – za všechny jmenujme úsek dálnice E18 mezi Tønsbergem a Sande. Projděme si jednotlivé body teorie a porovnejme je s tím, jak k samotné realizaci došlo.

1)      Stát si půjčil, začal stavět. Potud to funguje skvěle.

2)      Dokončeno bylo v roce 1995, byly drobné vícenáklady, ale kde nejsou, že. Kraj vytvořil firmu „E18 Vestfold AS“ zodpovědnou za vybírání poplatků, postavily se mýtné brány a stanovilo se za projetí úseku v délce 30 km mýto 30 kr za osobní auto a 60 kr za auto nad 3,5 tuny. Podle deníku Aftenposten 58 procent z této částky jde na správu a jen zbytek jde na splácení silnice a úroků. Problém je ovšem v tom, že podle opozičních politiků i zástupců místních firem je správa celého systému mohutně předražená a poukazuje se na to, že kraj neodolal tomu používat náklady na „administraci mýtného“ na docela jiné účely.

3)      Dálnice se měla podle původních odhadů splatit až v roce 2015, nicméně protože aut jezdilo více, než se čekalo, tak i přes obrovské „administrativní náklady“ bylo počátkem tohoto roku jasné, že splaceno bude v srpnu. Ve firmě E18 Vestfold i na kraji vypukla panika. Všichni počítali s tím, že tento úsek se přestane splácet až poté, co se otevře nový úsek dálnice mezi Tønsbergem a Sandefjordem (25 km, vybírat se má 88 kr za osobní auta a dvakrát tolik za nákladní), jenže najednou to začalo vypadat, že se bude dát projet přes celý kraj zadarmo, objede-li se jedna mýtná brána v Larviku za 10 kr po osmikilometrovém úseku staré silnice, což by znamenalo výpadek bezpracného příjmu. Firma E18 Vestfold tak krajskému zastupitelstvu ohlásila, že odstranění mýtných bran bude stát 50 milionů norských korun, pročež žádá o odklad jejich odstranění o tři měsíce, aby se to z provozu zaplatilo. Kraj promptně vyhověl navzdory faktu, že podle místních stavebních firem byla zakázka na odstranění mýtných bran desetkrát předražená.

Musím dodat, že výše uvedený případ je ještě stále příběhem s dobrým koncem. Poplatek dvaceti korun vybíraných za vjezd do Oslo, ze kterých se financoval městský okruh a tunel pod městem, měl být zrušen již někdy před patnácti lety; místo toho se zdražil na třicet a přibylo ještě vnější pásmo za patnáct, takže vjezd do Oslo stojí 45 norských korun pro osobní auta. Politici se brání, že peníze jsou vynakládány dobře – z mýtného se financuje rozvoj městské hromadné dopravy. Jenže ať se na mě radní nezlobí – pořád je to podvod na voličích, neboť volič souhlasil s mýtným pouze výměnou za urychlenou výstavbu silničních staveb. Rozvoj metra (T-Bane), tramvají i vlaků je sice pěkný, ale k čemu je dobrý, když jízdenky jsou tak drahé a parkování u nádraží a stanic metra natolik nedostupné, že se navzdory všem poplatkům stále vyplácí jezdit do práce autem? A to ještě že neprošel návrh, že by město z vybraných peněz mělo financovat například sociální bydlení.

Mýtné je jedním z hlavních témat zdejší předvolební kampaně – a oprávněně. Lidé v České republice by měli zpozornět, hovoří-li představitelé Ministerstva dopravy o zavedení podobného způsobu financování výstavby silnic. Jestli totiž i v transparentním a v mnoha ohledech poctivém Norsku zastupitelé nedokáží odolat pokušení se přisát na penězovod tohoto typu, jak to dopadne v Česku?

A co na to daňový poplatník?