Koho společnost diskriminuje – muže, nebo ženy?
Na univerzitě jsem byl ve při zejména s americkými spolužačkami, když jsem trval na tom, že liberalismus, nikoliv feminismus, je odpovědí na diskriminaci žen. Inu považte – zatímco existují liberální feministické proudy, jejichž výstupem je rozumná myšlenka, že ženy by měly mít stejné šance, jako muži, přinejmenším optická většina veřejně činných feministek, jakož i představitelek studentů na amerických či britských univerzitách, horuje především za boj proti „historické nespravedlnosti“ a v podstatě jim jde o to, zajistit současným ženám výhody proti současným mužům na základě faktu, že zcela objektivně měli muži v historii lepší šance, než ženy, pouze na základě svého pohlaví, byť ne vždy byl rozdíl tak markantní, jak to dotyčné představují. To, že se tím dopouštějí nové nespravedlnosti, je jim ovšem zpravidla jedno, protože nevidí lidi jako jednotlivce, ale hezky po marxistovsku jako „třídy“.
Přitom štvát proti sobě muže a ženy nemá absolutně žádný smysl, protože dohodneme-li se na zásadě „padni, komu padni“, je potřeba pouze důsledně dodržovat tuto jednu zásadu a celý problém diskriminace podle pohlaví přeci musí zákonitě zmizet. To je liberální řešení dané problematiky.
Spojené království momentálně žije velkým tématem. Byly zveřejněny údaje, z nichž vyplývá, že naprostou většinu sebevražd páchají muži, a média, politici, i běžní občané se ptají proč. Jeremy Corbyn, maoistický lump převlečený za předsedu Labour Party, se už nechal slyšet, že údajně za tím je „machistický přístup“, kdy muži jsou nuceni dělat ze sebe macha, což je ty, kteří to nezvládají, k sebevraždám přivádí. Média správně argumentují, že o tom, jaké mají muži problémy, vlastně nikdo neví, protože se tím nikdo za posledních aspoň čtyřicet let nezabýval. „Ženské problémy“ ve společnosti byly popsány od A do Z mnohokrát ze všech možných úhlů, názory na to, jak je řešit, se samozřejmě liší, ale aspoň víme, co je trápí. U mužů můžeme jen hádat. Z tohoto pohledu je současná debata jiskřičkou naděje.
Jednu z hlavních potíží současné debaty o rovnosti pohlaví spatřuji v tom, že debatě udávají tón socialisté všeho druhu, kteří si myslí, že vědí nejlépe, jak kdo má žít, aby byl šťasten a spokojen; přitom ovšem stále ještě nedokážou myslet jinak, než v kategorii „skupin“. Všechny kvóty, pozitivní diskriminace a další podobná opatření totiž nevedou k tomu, aby se konkrétním lidem žilo dobře, ale aby pozice skupiny A a skupiny B byla ve společnosti stejná, respektive stejně zastoupená (pomíjím extrémisty, kteří by nejradši překopali celou společnost tak, aby se staří utlačovaní stali novými utlačovateli).
Osobně se, na rozdíl od některých lidí, nedomnívám, že starý, zažitý řád, tedy muž v práci, žena doma, přísné rozdělení rolí a podobně, je přirozený. Podívejme se schválně na realitu nižších – a tedy početně zdaleka nejrozšířenějších – společenských vrstev před tím, než byl vynalezen sociální stát. Aby rodina přežila, musely ženy, a většinou i děti, pracovat na poli nebo – od průmyslové revoluce – v továrně, protože z jednoho platu sice vyžila střední třída, o vyšších společenských vrstvách, na platu nezávisejících, ani nemluvě, ta nižší ovšem nikoliv. Společenskou paměť západního světa v tomto ohledu natolik silně ovlivňuje životní zkušenost lidí, kterým po druhé světové válce bylo zhruba 20-25 let, kteří se podíleli na poválečné obnově, že často zapomínají, že to byla spíše dějinná anomálie, než pravidlo.
21. října 2015 byl den, kdy se Marty McFly z filmu „Návrat do budoucnosti“ dostal do verze naší současnosti, jak si ji představovali filmoví tvůrci z konce 80. let, takže při této příležitosti se začalo o filmu hodně mluvit. Jedním z aspektů, o nichž se mluvilo, byl pohled na fiktivní kalifornské městečko Hill Valley anno Domini 1955, protože ztělesňovalo americkou nostalgii po době, kdy se do střední třídy mohl dostat (skoro) každý (běloch), rodina byla silně patriarchální, každý měl „své“ místo ve společnosti a žena byla doma a starala se o děti. Proč na to poukazuji – kvůli neopakovatelným historickým souvislostem byla tato doba, kdy mohl (téměř) každý (bílý) Američan dosáhnout takového standardu, rovněž neopakovatelná.
Je sice hezké poukazovat na příklady viktoriánských, či prvorepublikových žen z „lepších rodin“, které si prorážely právo na práci, ale nesmíme zapomínat, že naprostá většina jejich vrstevnic dřela jako mezek na poli nebo v továrně, často v příšerných podmínkách, protože to jinak ani nešlo. Tehdy samozřejmě se nerovnost pohlaví projevovala zejména tím, že bylo zažité, že muž vydělával víc („živil rodinu“), rozhodoval o rodinných financích a měl volební právo. Mělo to i své nevýhody: být mužem znamenalo kromě anglosaských zemí povinnost vůči armádě a nepsanou, leč brutálně dodržovanou zásadou, že se zachraňují nejprve ženy a děti a muž, který by lpěl na svém životě, mohl být bez okolků zastřelen (viz zkáza Titanicu z té doby).
Tak, či onak, popisují-li dnešní feministky patriarchát, proti kterému bojují, jakož i „historické nespravedlnosti“, která se ženám děla, vnímají historii velmi selektivně, protože se opírají zpravidla o životní zkušenost relativně malého zlomku lidí, kteří dosáhli na středostavovské standardy s jedinou výjimkou, a to bylo rozšíření tohoto modelu na širší vrstvy během padesátých a raně šedesátých let dvacátého století v USA a zbytku západního světa, což byl model, jaký nová vlna feministek znala z vlastního domova a proti kterému se vzbouřila v roce 1968 – ve světě za železnou oponou to existovalo v ošuntělejší podobě díky státní politice také, a ženy se s tím začaly vypořádávat až po roce 1989. S výjimkou této anomálie nebylo mužům ani ženám z většiny populace ještě donedávna vůbec co závidět. Tolik tedy k té „dějinné spravedlnosti“.
Fakt je ten, že tento středostavovský ideál se dlouho považoval za vzor šťastného – a správného – života pro většinu společnosti, a to do velké míry i za železnou oponou, takže ovlivňoval pojetí většiny lidí o tom, co je správné a co ne, třebaže dotyční sami vůbec takový život nežili. To je způsob, jakým nám bylo vštípeno, co je „tradiční“ dělba mezi „mužskými“ a „ženskými“ rolemi. Všechny ty stereotypy, jako že ženy neumějí spravit to či ono, popřípadě že muži se neumějí starat o děti tak, jako ženy, případně že muži nepláčou, mají původ ve středostavovské viktoriánské Anglii.
Jednak, jak známo, nouze naučila Dalibora houslím, a v době vysoké úmrtnosti nejen kojenců, ale i rodiček, museli o děti často pečovat i samotní muži, a ženy byly zase z jiných, leč podobně závažných důvodů, životně odkázány na to, aby se uměly postarat o celé široké spektrum činností, které dnes považujeme za „historicky mužské“, a jednak si povšimněme, že mužské prolévání slz a emocí se vine historií jako červená nit až právě po druhou polovinu devatenáctého století. Antičtí hrdinové, středověcí rytíři, trubadúři, renesanční muži, ti všichni byli vedeni k tomu, že projevovat emoce, a to prosím pěkně včetně pláče, k mužům neodmyslitelně patří.
Rozdělení rolí, jak jej známe jako „tradiční“, tedy rozhodně tradiční není. Proč ovšem vzniklo? Kdo měl zájem na tom, aby bylo takové? Proč zrovna v devatenáctém století? To jsou otázky, na něž musíme mít odpověď, chceme-li pochopit, proč jsou muži i ženy dnes diskriminováni v tolika ohledech života, protože ona diskriminace existuje čistě a pouze z důvodů nekonformity dotyčného diskriminovaného s tímto „ideálem“ o rozdělení rolí.
Devatenácté století bylo dobou, kdy industrializace jela naplno a tehdy velmi moderní a populární myšlenkou bylo, zorganizovat společnost jako továrnu. Efektivně. To je důvod, proč se posilovaly hierarchie, proč se vymýšlely nové hierarchie i tam, kde nikdy do té doby nebyly potřeba, proč se organizovaly masy lidí podle nového klíče. To je doba, kdy škola začala být taková, jaká je dnes a proti které zcela oprávněně dnes protestuje hodně lidí – jejím účelem mělo být „vyrobit“ normovaného pracovníka odpovídajícího potřebám systému, nikoliv kreativního jednotlivce, který dokáže přijít s něčím novým. A to ať už za systém považujete průmysl, nebo stát a jeho zájmy. Zájmy jednotlivce, jeho právo na sebeurčení, suverenita, to byly věci zcela podružné.
A právě v této době vznikají a šíří se lavinově stereotypy na téma, že muž má dělat to a žena zas ono, které stojí za tím, že muži po rozvodu mají dnes problém dostat děti do péče, nemohou otevřeně projevovat emoce, jsou zesměšňováni, když jsou obětí násilí ze strany ženy, či že ženy vydělávají méně, jsou diskriminované „skleněným stropem“ na pracovním trhu a jejich zájmy se například při tvorbě rozpočtů, od obecních po státní, častěji ignorují.
Copak ještě nikoho nenapadlo, že právě fakt, že tyto diskriminace, které každý den zažíváme, vznikly na objednávku doby, která člověka viděla pouze jako ozubené kolečko ve stroji systému, který, místo jednotlivce, byl podmětem, tedy tím, o koho tu v prvé řadě jde? A právě tady je důvod, proč je socialistický pláč nad nerovností mezi muži a ženami pouze řekou krokodýlích slz: socialismus, s jeho dialektikou, s jeho viděním světa, preferencí kolektivu nad jednotlivcem, je zárukou, že podle pohlaví vždy někdo bude diskriminován. Že není schopen zajistit stav, ve kterém je občan, a je jedno, jakého pohlaví, skutečně svobodný a nediskriminovaný.
Jednou z dobrých tradic západního světa je, že platí zásada, že „co je císařovo, císaři, co Božího, Bohu“, tedy věta z Matoušova Evangelia, od níž se odvíjí zásada odluky církve od státu. Jenže ono to není jen to – abychom pochopili hloubku tohoto tvrzení, musíme se vžít do role, jak svůj život viděl raný křesťan, který věřil, že život, na němž záleží, je život věčný, ten měl prioritu před životem zde na zemi, a tedy císař (tedy stát) neměl právo na to vlastnit člověka a jeho duši – ta byla stvořena Bohem a je tedy na státu nezávislá. Nenáboženská verze téže zásady je, že můj život, zde na zemi, je můj, a co si s ním budu dělat, je moje věc a státu do toho nic není. Ať už je tedy podmětem, o nějž tu jde, člověk sám, lidská duše nebo Bůh či jeho vůle, je vedlejší, protože to hlavní je, že v žádném případě smyslem našeho bytí není ani stát, ani „systém“.
Bohužel industriální doba tohle postavila na hlavu a povýšila „systém“ (společenský řád) a jeho hladké fungování na podmět, o něhož jde, kvůli němuž se věci dějí a čemu by se měl člověk podřídit ve jménu fungování „systému“ samotného. Na otázku „proč mají být muži a ženy takto rozdělení“ tedy byla odpověď, „kdyby nebyli, zhroutil by se společenský řád“. Otázka „a kdyby se zhroutil, bylo by to dobře, nebo špatně“ byla v daném kontextu irelevantní, protože byla naprosto nemyslitelná. Normovaný jednotlivec se měl obětovat pro „řád“, proto byl „stvořen“ (tedy formován zásadami, školou, popřípadě armádou) a byl „stvořen“ tak, aby byl hezky zařaditelný do patřičné škatulky proto, aby byl snadno nahraditelný, aby systém (o který především šlo) fungoval co nejhladčeji.
V tomto kontextu je najednou v celé věci o mnoho jasněji. Proč nemají muži plakat a ukazovat sentiment? Protože se tím stávají nepředvídatelnými, a „systém“ chce lidi nahraditelné, tedy předvídatelné. Proč je v zájmu státu, aby muž živil rodinu a žena na něm byla závislá? Protože takového muže, obzvlášť, jsou-li potlačovány jeho emoce a individualita, je snadné vydírat zranitelností jeho ženy („pokud se s tebou něco stane, pomysli na chudáka tvoji ženu, jak si asi poradí“), a tudíž přivést k poslušnosti. Žena, která je v rodině rovnoprávná a nezávislá, znamená, že muž se cítí jistěji vůči státní hegemonii – může si víc troufat podrývat jeho autoritu, protože ví, že kdyby v tomhle boji padl, o jeho nejbližší bude postaráno (postarají se o sebe úspěšně sami). To je podle mého názoru hlavní důvod, proč hodnoty, které rozdělují muže a ženy podle toho, na co jedni nebo druzí mají nebo nemají dělat z titulu svého pohlaví, vznikly. Aby z nás „systém“ v podobě státu a dalších momentálně mocných, udělal poslušné ovce. Z mužů i z žen.
To je hlavní důvod, proč bychom měli tyhle pseudohodnoty opustit a nastolit společenskou atmosféru, v níž je normální, že muži i ženy dělají naprosto cokoliv. Vrátíme tím totiž moc tam, kam patří: k suverénnímu jednotlivci.
Andrej Ruščák
Babišova snaha o "potravinovou soběstačnost"? Chudoba pro všechny.

V Norsku je z domácí produkce, kvůli protekcionismu, kolem 40 % potravin v supermarketech. Výsledek je oligarchizace celého potravinového řetězce, vyloučení živnostníků a menších firem a totální oligopol v podobě velkých koncernů.
Andrej Ruščák
Opozice se musí konsolidovat - už je nejvyšší čas

Je nejvyšší čas na konsolidaci opozice. To, že bude pro mnohé demokratické politiky problém odpískat vlastní "samostatný" projekt, není z hlediska budoucnosti naší země podstatné.
Andrej Ruščák
Podstata vězení obnažená na kost

Norsko spustilo ve věznici v Haldenu přesně před deseti lety experiment. Ty nejtěžší zločince zavírá do vězení, které je záměrně tak humánní, jak je to jen možné.
Andrej Ruščák
Dnešní maskulinita je do značné míry toxická. Ale tradiční není ani náhodou

Ačkoliv jsem si vědom toho, že fakt, že se o firmě Gillette bude mluvit, je přesně důvod, proč kontroverzní reklamní kampaň rozjeli, otevřeli tím ve společnosti téma, které je potřeba adresovat a rozebrat.
Andrej Ruščák
Ohrožují nás konzervativci, progresivisté, obě skupiny najednou, nebo snad nikdo?

Jan Moláček publikoval v Aktuálně.cz velmi dobrý text na téma příkopů v naší společnosti a zabývá se tím, které jsou prospěšné a které nikoliv. Pojďme se ovšem podívat na to podstatné – kde se ty příkopy berou.
Další články autora |
Skokem do propasti Macocha ukončila život matka oběti střelby na fakultě
Skokem do Macochy ukončila o víkendu život matka jedné z obětí tragické střelby na Filozofické...
Bílá rakev, věnec od Gottové. Na rozloučení se Slováčkovou dorazil i prezident
Rodina a přátelé se v kostele v centru Prahy rozloučili Annou Julií Slováčkovou. Zpěvačka a...
Výbuch v Poličce: ostraha hlásila, že se předtím nad areálem vznášely cizí drony
Exploze v muničním areálu v Poličce, k níž došlo koncem března, stále vyvolává otázky. Ačkoli...
Bili ho, řezali a natáčeli, jak umírá. Mladíci umučili třináctiletého kluka, pro zábavu
Premium Mladistvý spolu s kamarádem zabil v Děčíně před třemi lety třináctiletého chlapce. Nebývale...
Trump si hraje s vojáčky. Stažení by Evropu bolelo, na výběr jsou jen špatné varianty
Premium Je to jen pár dní, co Donald Trump vyslal směrem k Evropě poněkud nepříjemnou zprávu. USA mohou ze...
Šli jsme s nimi pro rozstřílené notebooky. Interventka o pomoci rodičům obětí z FF
Premium Od tragické střelby na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy uběhl rok a čtvrt. Střelec tehdy...
Ropovod TAL posílil, Česko už ruské dodávky nepotřebuje. Družba však zůstává
Premium Česká republika je od třetího dubnového týdne výhradně zásobována neruskou ropou, a to západní...
Slintavka škodí, i když tu není. Decimuje český agroturismus
Strach ze slintavky a kulhavky nezkomplikoval jenom chod zemědělských podniků, ale zkazil mnoha...
Smrt, nebo očištění? Odsouzený ruský generál jde na frontu v trestní jednotce
Premium Z červených lampasů do maskáčů trestní jednotky se musel převléknout ruský generál Ivan Popov,...

Chystáte výbavičku nebo sháníte hračky? FOR KIDS vám usnadní výběr
Letňanský veletrh, zaměřený na budoucí maminky a rodiny s dětmi, přivítá v půlce dubna oblíbené vystavovatele a zároveň představí zcela nové značky...
- Počet článků 211
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 6435x
Autor analýz o Blízkém Východě na Dedeníku - http://www.dedenik.cz
***
');
//-->
(function(i,s,o,g,r,a,m){i['GoogleAnalyticsObject']=r;i[r]=i[r]||function(){
(i[r].q=i[r].q||[]).push(arguments)},i[r].l=1*new Date();a=s.createElement(o),
m=s.getElementsByTagName(o)[0];a.async=1;a.src=g;m.parentNode.insertBefore(a,m)
})(window,document,'script','//www.google-analytics.com/analytics.js','ga');
ga('create', 'UA-73590340-1', 'auto');
ga('send', 'pageview');