I u nás narůstá výchova mamánků. Děs. Především ale za to viním paneláky. Dnes mají dítka problém, aby vynesly koš s odpadem. V podstatě žádná povinnost. A to je vina rodičů, omlouvání. Neochota v dětech pěstovat jejich vlastní odpovědnost za vlastní život. Z argumentace zcela vymizelo pořekadlo, které jsme jako děti slýchávali snad denně - "Každý sám svého štěstí tvůrce."

A tyhle NESMYSLY přišly s tzv. "lidskými právy". Na tohle alibi naskočily feministky, progresivisté. Kdekdo se bryskně naučil toho zneužívat.

Obávám se, že se na Vás dříve nebo později vrhnou stejné helikoptéry, které pranýřují Tátu parťáka.

Máte naprostou pravdu!

Děkuji za blog, mluvíte mi z duše :-) Ale občas je to boj se sebou samým, to přiznávám. Můj osmiletý syn jezdí do školy sám vlakem, na nádraží to má cca 15 min pěšky. První týden to byl pro mě fakt bobřík odvahy, mu tu důvěru dát, ale teď, po několika měsících jsem si uvědomila, že nejen že naprosto bez problémů zvládá tohle, ale že začal být celkově víc zodpovědný. Dřív to bylo ve stylu "ty jednou někde necháš i hlavu", teď je ta roztržitost najednou z 90% pryč. Ano, je starší, než byl, ale když se nemůže spoléhat na to, že budu všechno hlídat za něj, tak si najednou zvládá všechno ohlídat sám.

Na druhou stranu teď sháním brigádníky - vedoucí na tábor. V mailu mi přistál životopis, který posílal tatínek za svou dceru. A na co jsem koukala s otevřenou pusou, když přišel ještě druhý mail s opravou "všiml jsem si, že dcerka zapomněla do životopisu napsat kontaktní údaje, tak jsem to opravil a posílám znovu." Jako...to si fakt někdo myslí, že takové stvoření vezmu na práci, kde bude zodpovědné za děti? Podotýkám, dcerce je 20 let...

K Vašemu rodičovství: skvělé a děkuji! Jen tak dál a prosím - propagujte tu svou zkušenost, aby lidé viděli, že je to normální a že to jde.

Co se týče té brigádnice... no comment.

Rok 2018... místo: obec Zeleneč (cca 2km od východního konce Prahy) čas: kterýkoliv den školního roku cca 7:30

Projíždím tudy několikrát týdně v čase 7.30 až 8:00 hod, na silnici, která vede obcí jsou tři přechody pro chodce, na každém přechodu číhají dva chlapíci v reflexních vestách se zastavovacími terči, kteří vstupují a někdy i skáčou z chodníku na vozovku před projíždějící vozidla, kdykoliv se přiblíží školní dítko na dohled... zvlášť humorně působí další dvojice "aktivistů" u místní vlakové zastávky, kde na přejezdu sice žádný přechod není, a oni tam stejně před ta auta skáčou... Pochopil jsem, že je to nějaká místní domobrana tatínků, dědečků a přátel školy, která bdí nad tím, aby se dětem nic nestalo, škoda, že ti samí na přechodech nepoučí děti o tom, že by se měli před přecházením rozhlížet a že by neměli přes ty přechody jezdit na kolech a koloběžkách... Ony ty děti totiž vyrostou a jednou budou mít problém sami přejít ulici... I když, v té době asi budou všechny přechody v ČR se světelnou signalizací a obecní a městští strážníci budou dětem u semaforu mačkat tlačítko na vyvolání zeleného panáčka, jak už se teď ostatně děje v obci Šestajovice nedaleko Zelenče...

Perfektní blog. Vzpomínám si na vyprávění mého otce z padesátých let. Tehdy se učil soustružníkem v jedné jihomoravské fabrice. Tehdy měli praxe běžně až do 22 hodin. Poté učni šli , nasedli na vlak a jeli domů. Otec si jednou vzpomněl na jednu spolužačku , která bydlela ve vesnici 5 km od vlakové zastávky a byla nucena těchto 5 km jít v noci sama pěšky domů. V patnácti letech.

Další postřehy...četl jsem kriminální případy z dob Rakouska a první Československé republky. Tehdy nebyly vyjímečné případy , kdy rodina měla čtyři děti a rodiče v brzké době oba po sobě zemřeli.. a nejstarší dítě se muselo postarat o hospodářství a zbylé sourozence. Často tomu nejstaršímu dítěti patnáct ani nebylo... a zvládlo to , co by dnes 80% dospělých nezvládlo....

Jo..lidstvo se řítí do záhuby....

Nedávno jsem (opět) navštívil muzeum Jad Vašem v Jeruzalémě a totéž jsem si říkal, když jsem četl příběhy dětí, které se dokázaly skrývat před Němci a jejich kolaboranty. Mimochodem totéž se týká mladých účastníků Varšavského povstání (1944).

Na E-mailu koluje pěkný článek. Jak jsme mohli přežít.

Jasně, všem zvoní v hlavě:"Alkohol za volant nepatří." A všichni ostatní jsou vlastně blbý, že?

0,5 promile: BELGIE, BULHARSKO, ČERNÁ HORA, DÁNSKO, FINSKO, FRANCIE, CHORVATSKO, ISLAND, ITÁLIE, LOTYŠSKO, LUXEMBURSKO, MAKEDONIE, NĚMECKO, PORTUGALSKO, RAKOUSKO, ŘECKO, SLOVINSKO, ŠPANĚLSKO, ŠVÝCARSKO

0,8 promile: IRSKO, VELKÁ BRITÁNIE A SEVERNÍ IRSKO

Toto ale u nás moc nehrozí. Možná v USA, ale pochybuju. U nás se pohybují děti samostatně po ulicích a je zde nízké riziko únosů dětí. Já zde ale vidím jiný problém především u městských dětí. Rodiče he všude vozí autem a pak je odloží k počítači, aby se jich na chvíli zbavili. Děti nemotivuji ke sportu, pohybu, ale často ani k učení. A pak z nich vyrostou tlusti osamělí, smyslu své existence neznalí milenialove, kteří nejsou schopní kvalitní verbální komunikace, mezilidskych vztahů a buď utápí svůj život parenim her, anebo se občas chxtnou nesprávné party, obcasne mohou krást anebo porušovat zákon. A to jak děti chudých, tak děti bohatých, ale k výchově svých potomků laxnich rodičů. V tom vidím spíš sociologicky problém dnešnímladé generace. V USA se to přehání, aleparadoxně jsou děti a mladi z této zeme stále mnohem cilevedomejsi, nežli někteří Češi, protože tam fungují ve společnosti ještě další mechanismy, jež se u nás podceňují.

U nás je přibližně stejné riziko únosu jak v těch Státech. Taky skoro nulové.

Skvělý blog, dávám si vás do seznamu oblíbených blogerů. Jen tak dál.

Přesně tak, a karmu radostně přidávám

starám se o malé děti a naprosto s vámi souhlasím. dospělí podceňují své děti a brání jim v tom, aby zvládali svět kolem sebe, ačkoli pro to malí mají předpoklady