Je nesnášenlivost k cizincům typicky česká?

Odpovím rovnou: není. Vyskytne-li se, chce to, aby i „běžný člověk“ reagoval. Je to špatný fenomén; ale je potřeba z kraje odmítnout, že je typicky český, což je představa, kterou poslední dobou šíří mnozí čeští intelektuálové.

Nepodezírám, že by tak činili proto, že chtějí v Češích vyvolat pocit méněcennosti, to je konspirační teorie, od kterých jsem dalek; již se mi poměrně osvědčilo se spoléhat na to, že koná-li někdo divně, nebývá to proto, že má nějaký skrytý záměr, jako spíš proto, že je divné konání důsledkem jeho vlastní neschopnosti. Sleduji denně lokální i celostátní média napříč Evropou a nemohl jsem si nevšimnout, odkud berou své zprávy čeští novináři, kteří pak jsou pro mnoho intelektuálů hlavním zdrojem informací: jde zejména o anglicky psané tiskové agentury či anglicky píšící tisk, výjimečně tisk píšící francouzsky či německy (například Le Monde nebo Der Spiegel novináři evidentně občas otevřou). Spousta zásadních informací se k nim ovšem už nedostane, protože se nedostanou do mezinárodních agenturních zpráv, a přesto jsou velmi důležité, pokud jde o pochopení, co se kde děje.

Hnědne-li Česko, hnědne i Skandinávie, a to celá, byť Norsko zatím nejméně. Naprosto vše, co se kolem cizinců, uprchlíků či Romů děje v Česku se děje i na Severu, a bohužel i o něco navíc. Chápu, že se v českých novinách nebude psát o nejnovější anglicky psané, na turisty zamířené kampani Švédských demokratů, kdy ve stockholmském metru rozmístili plakáty, na nichž se omlouvají turistům za to, že je obtěžují Romové, s nimiž SD, svými slovy jediná opoziční strana, hodlá zatočit ihned po příštích volbách. Stejně tak chápu, že jsou málo zajímavé útoky (včetně střelby) na Romy ve Švédsku či na muslimy v Norsku. Určitě také nebude moc zajímavé, jak se vůči cizincům jako kanál vyjadřuje Dansk Folkeparti v Dánsku, nemluvě o tom, že situace, kdy náhodní lidé například v MHD poučují spolucestující, aby do telefonu nemluvili cizím jazykem, ale dánsky, jsou poměrně časté – čehož si český tisk a s ním i intelektuálové nestačili všimnout.

Jenže ono se to netýká zdaleka jenom Skandinávie. Překvapivě český tisk a potažmo i čeští intelektuálové mají tendenci ignorovat lidi, kterým se říká „Little Englanders“ a o kterých se v anglických novinách také běžně píše, protože jejich chování, názory a postoje naprosto přesně odpovídají postojům typického „zaprděného čecháčka“. A nejde mi ani tak zdaleka pouze o politickou stránku věci, tedy nějaké kategorizování, že „Little Englanders“ jsou voliči UKIP, příznivci EDL nebo podobně, protože to není pravda – spousta se jich vyskytuje také v elektorátu toryů nebo labouristů. Jde o to, že to jsou lidé, kteří mají neuvěřitelně povrchní pohled na okolní svět, mají tendenci věřit kdejakým nesmyslům, které rozšíří Daily Mail a pokud jde o ukázku jejich názorů, tak například jsou časté názory typu co muslim, to terorista, co Rumun to cikán (se všemi důsledky) a že Východoevropané (jak nazývají i nás) zabíjejí labutě a poté je opékají a jedí. Pokud jde o „Little Englanders“, tak rozhodně „zaprděným čecháčkům“ velmi zdatně konkurují. Jenže na to, aby se člověk dočetl analýzy o těchto lidech, musí číst nejen Daily Telegraph či Guardian (byť tam se filipiky vůči nim vyskytují), ale hlavně trochu lepší publicistiku, jako například Standpoint nebo The Spectator a trochu pochybuji o tom, že eseje tam napsané se k běžným zpravodajcům a skrze ně k publicistům dostanou.

A tak by se dalo pokračovat – v Rakousku, Finsku, Austrálii, Spojených státech, Kanadě, Francii či Itálii, o Švýcarsku nemluvě; ba dokonce i v hyperkorektním Německu mají podobné „zaprděné“ a – na tamní poměry – dost nesnášenlivosti k cizincům, byť jí je, z pochopitelných důvodů, výrazně méně, než jinde; německá společnost je na projevy xenofobie kvůli nacistické minulosti stále ještě citlivější, než společnosti jiné.

Přesto se dovídáme dnes a denně o tom, jak jsou Češi zaprdění, omezení, nevidí si na špičku nosu a hlavně, jak jsou s tímhle vším unikátní a měli by se stydět. To je, když dovolíte, velice zaprděná a omezená myšlenka, nevidící si na špičku nosu. Pozor: nepochybuji, že tyhle všechny fenomény v české společnosti jsou – naši novináři, ani intelektuálové, si je z prstu nevycucali. Mají pravdu i v tom, že jsou nepříjemné a že by byla společnost mnohem zdravější bez nich. Nemohu si ovšem pomoct a musím osočit všechny, kteří se tak spravedlivě pohoršují poukazujíce na domnělou českou unikátnost v této věci, z naprostého nedostatku smyslu pro realitu. Přinejmenším mé pozorování, a věřím, že i pozorování mnohých dalších lidí, kteří sledují více společností paralelně, celkem jasně ukazuje, že tohle nejsou atributy češství, ale lidství. Lidé jsou zkrátka takoví. Vyžaduje poměrně velkou odvahu si umět přiznat, že náš národ není, pokud jde o různé neduhy tohoto typu, lepší, nebo horší, než jiné, protože jsou všechny naprosto stejné. Liší se pouze tím, jak moc je v dané společnosti košer podobné názory ventilovat.

V tomto poslouží dobře srovnání norské a dánské společnosti – v Dánsku je prakticky absolutní svoboda slova a kdokoliv může říct cokoliv. Na „urážení se“ se nehraje. Důsledek je ten, že kdo chce být hnusný xenofob, jím může být veřejně, aniž by mu za to hrozil postih, nebo nějaké větší společenské odsouzení. Proto se tak snadno stane, že, budete-li mluvit s někým v dánském vlaku česky, k vám někdo přijde a řekne vám (anglicky, abyste rozuměli), že tady jste v Dánsku a máte mluvit dánsky, nebo mlčet. V Norsku se to nejspíš nestane, ale jak Nory znám, bych se vsadil, že si to spousta lidí bude myslet, jenom to nahlas neřeknou vám – ale svému kamarádovi, až se s ním potkají. Určitý typ lidí totiž přesně takový je, bez ohledu na to, v jaké zemi žijí. Teď je pouze otázka, zda jim dát náhubek, aby svou omezenost neventilovali veřejně, nebo nikoliv. Dánové, a to i ti liberální, říkávají, že se to nevyplatí – že necháte-li hulváty se hulvátsky projevovat, pak budete aspoň vědět, že člověk, který je na vás hodný a milý, to nedělá z povinnosti nebo konvence, ale protože je opravdu hodný a milý, zatímco budete-li omezencům nasazovat náhubek, můžete žít v blahé iluzi, že vás má rád člověk, který vás poté bude jako hnusného cizince pomlouvat při první „bezpečné“ příležitosti. Na druhé straně je pro slabší povahy frustrující se s někým tak okatě omezeným a nenávistným potkat.

To je totiž debata, kterou bychom na téma omezenosti, zaprděnosti, xenofobie a podobných ošklivostí měli vést; tedy zda a do jaké míry dovolit lidem, kteří takoví jsou, se tak projevovat. A nejde vůbec o omezení zákonem, spíš o to, jak moc vytvoříme atmosféru, v níž se takoví lidé budou nebo nebudou tyto názory sami stydět říkat. Debata o tom, jak jsme horší, než jiné národy, a jak se musíme stydět za strašné spoluobčany, totiž nevede vůbec nikam, ignoruje fakt, že ta třetina společnosti, za níž se další třetina stydí a té třetí je to jedno, není jen v Česku, ale zpravidla všude. Takoví jsme jako lidský rod, a to první, co s tím můžeme udělat, je k tomuto faktu s pokorou přistoupit, uvědomit si omezenost vlastního druhu a naučit se s ní žít. Příchod nového člověka se totiž nekoná.