Norské rovnostářství je fenomén. Horlivými rovnostáři jsou totiž nejen socialisté, od nichž se to jaksi čeká, ale i konzervativci či liberálové. Rovnostářství v Norsku totiž nepochází od Marxe, ale z doby norsko-dánské unie.
Rovnostářství v Norsku má své kořeny v době, kdy dánský král formálně vládl jako suverén norskému království skrze personální unii. Když uvádím, že formálně, znamená to, že ve skutečnosti nevládl prakticky vůbec. V Norsku nebyl feudalismus, jak jej známe z kontinentální Evropy. Byla zde aristokracie velmi nezávislá na králi, ovšem neměla poddané, jak je chápeme my. Norsko bylo složené ze svobodných vlastníků půdy, kde někteří z nich dostali šlechtický titul a ti utvořili sněm, v němž si byli navzájem rovni a dokázali efektivně vládnout zemi prakticky bez závislosti na koruně. Jejich sněm pak v reformační době dánský král rozpustil a poslal do Norska vlastní šlechtice, ale ti rychle zdomácněli a přizpůsobili se místním poměrům. Stejně jako aristokracie neposlouchala krále, svobodní vlastníci půdy neposlouchali aristokracii o nic víc, než kolik bylo nutno ke správě země. Navíc u všech svobodných vlastníků půdy, tedy všech obyvatel Norska, existovalo přesvědčení, že jediný rozdíl mezi nimi a aristokraty je titul; na rozdíl od kontinentu zde neexistovala ekonomická závislost daná robotou či jinými aspekty nevolnictví.
Nová ústava z roku 1814 pak zrušila aristokracii jako stav a změnila tituly z dědičných na pouze doživotní. To vše se tedy stalo dávno před tím, než Evropou začalo obcházet strašidlo komunismu, jmenovitě Marx a Engels.
Z této historie plynoucí smysl pro rovnost je velmi patrný dodnes. Je to rovnost ve smyslu „já pán – ty pán“, nikoliv rovnost soudružská. Projevuje se to v mnoha aspektech každodenního života. Jednak všichni Norové si navzájem tykají – zdvořilostní forma se používá jen vůči králi (a tam se používá třetí osoba, tedy forma "mohlo by Jeho Veličenstvo...") – král byl historicky vždy v pozici „prvního nad rovnými“. Tyká se tedy i premiérce, učiteli ve škole, faráři nebo řediteli velké firmy.
Norské kultuře je naprosto cizí dávání spropitného. Tento trend sem ze světa sice dorazil, ovšem uchytil se pouze jako dobrovolný přídavek pár drobných za výjimečně dobrou službu. Představa spropitného, jako existuje například ve Spojených státech, je Norům bytostně cizí, protože podle velké části Norů jde jednak o jistou formu korupce (všichni hosté by měli být obslouženi naprosto stejně, protože platí stejně a všichni jsou si rovni – každý je stejně rovným „pánem“, takže protekce za úplatu je velmi neetická záležitost), ale také jde o systém, který zbavuje číšníky důstojnosti. Z norského pohledu je číšník závislý na spropitném někdo, komu je odebrána jeho důstojnost (vztah já pán – ty pán ve směru zaměstnavatel – zaměstnanec) a kdo je nucen žít svým způsobem z institucionalizované žebroty. Hra na to, že spropitné je oficiálně dobrovolné, ale ve skutečnosti očekávané a povinné, stejně jako naznačování, že dotyčný by měl přispět do kasičky je pro Nora naprosto otřesná – dotyčný se totiž chová jako člověk „z pod schodů“ k člověku „z nad schodů“, mám-li použít anglickou terminologii, tedy jako služebník k pánu. Za dobu, co tu bydlím, jsem si na tento způsob uvažování zvykl také a musím říct, že ačkoliv spropitné v zemích, kde se očekává, dávám, tak činím pouze s krajním odporem, ne vůči číšníkům, ale systému, který je nutí takhle žít.
S norským rovnostářstvím souvisí velmi těsně i zdejší důvěra. Lidé si navzájem důvěřují nejvíce v Evropě a činí tak proto, že zde je poměrně silný koncept šíření dobré pověsti. Norsko je malá země a od kohokoliv ke komukoliv se dá dostat přes velmi malý počet společných známých, takže špatná reputace se šíří velmi rychle. Pokud někdo někoho podvede, zpravidla to udělá jednou a skvrnu na své pověsti už jen tak neschová, a pokud by se přestěhoval, tak má dost vysokou šanci, že ho jeho pověst rychle dožene. Takřka každý má tedy tendenci přistupovat k ostatním formou já, poctivý jednám s tebou, poctivým, jako rovný s rovným. Zde musím podotknout, že v takovémto systému se velmi příjemně žije, protože heslo „s poctivostí nejdál dojdeš“ tu platí stoprocentně – a to proto, že se to dá otočit. S nepoctivostí dlouhodobě člověk nedojde nikam. Projde mu to jednou, možná dvakrát, ale pak už si dá společnost pozor a dotyčný je vyřízený. A protože v Norsku na pověsti člověka závisí nájemní bydlení, zaměstnání, sousedská výpomoc i spousta dalších věcí, je její ztráta dost bolestná pro kohokoliv, kdo tu chce žít. Samozřejmě tento koncept selhává tehdy, když do Norska přijde někdo, kdo tu žít nechce a jde jen druhé okrást a zase odjet. Proti tomu se Norové bránit teprve učí.
Celkově vzato norský princip já pán – ty pán znamená, že se automaticky předpokládá, že každý člověk má svou osobní důstojnost a při jednání s druhým člověkem je třeba postupovat tak, aby ani jedna strana nebyla o svou důstojnost připravena, a nebyla tak v důsledku „menším pánem“. To má samozřejmě své očividné výhody, ale má to i nevýhody – například ve firmách je běžné, že než je učiněno nějaké rozhodnutí, trvá to neúměrně dlouho a vedou se o tom dlouhá jednání, protože je potřeba, aby se každý vyjádřil a aby výsledné rozhodnutí bylo kompromisem učiněným mezi rovnými. Svým způsobem se to podobá spravedlivosti, pojetí, ale i slabosti Sejmu první polské Rzeczpospolity, pouze s tím rozdílem, že tam měl každý ještě navíc právo veta, které mnozí rádi používali. Zde je shazování čehokoliv se stolu spíše výjimkou, lidé se snaží už při samotném vymýšlení postupu jednat konsenzuálně, aby nebyl problém danou věc schválit. Je to tak trochu takové to „Szlachcic na zagrodzie równy wojewodzie“.
Zdejší rovnostářství také podporuje existenci spolkového a lokálně politického života. Když Anders Behring Breivik zavraždil účastníky tábora AUF na ostrově Utøya, mnozí na kontinentě se podivovali tomu, že v Norsku takové tábory existují a že jsou tak hojně navštěvované. Ono to ale má svůj smysl: ve společnosti, kde postavení není dědičné, je potřeba, aby se elita utvářela s každou generací nanovo. Proto se hodně lidí organizuje v mládežnických organizacích, spolcích, odborech a podobně – je to způsob, jak se dostat do povědomí a jak se dostat do horních pater společnosti. Výsledkem tak je moderní pokračování principu středověké norské aristokracie – ti „dole“ mají velmi jasný pocit, že ti „nahoře“ jsou úplně stejnými lidmi, jako jsou oni sami, což podporuje důvěru ve stát a v systém, jakož i přesvědčení, že když kdokoliv chce, dá tomu svou píli a čas, tak se dokáže stát jedním z těch „nahoře“. Norská demokracie tak není pouze omezená na to, že jednou za čtyři roky člověk odvolí, ale dává hlubší smysl – mnoho lidí se na výkonu moci nepodílí, ale samo vědomí, že by mohli, kdyby chtěli a věnovali se tomu, stačí k posílení důvěry v systém.
Výsledkem norského rovnostářství, na rozdíl od rovnostářství, jak si ho představovali Marx s Leninem, tak je společnost lidí, kteří se navzájem respektují a kteří nemusejí vynakládat zbytečně mnoho úsilí na obranu vůči sobě navzájem a ochranu před zneužitím důvěry. No a výsledek je volný čas, který mohou věnovat buď efektivnější práci, nebo rodině, nebo koníčkům. A to je tajemství toho, proč je norská společnost tak bohatá, jak je.
